Potůček se snažil zjistit, jestli neexistuje nějaký trik, který zamaskovává skutečnost a zveličuje oficiální údaje o nákladu tohoto časopisu, čímž mu pomáhá získávat inzerci.

Já osobně nemohu prozradit nic o tom, co vím z doby, kdy jsem pracoval ve firmě, která vydává časopis Mladá fronta Plus. Takže nemohu hovořit o konkrétních faktech v této firmě během doby, kdy jsem tam byl v zaměstnaneckém poměru. Avšak mohu hovořit o faktech, která se odehrála, než jsem do té firmy přišel.

Než jsem v nakladatelství Mladá fronta přijal zaměstnání, sedl jsem si se svým bývalým kolegou z firmy Strafostéra, s Reném Decastelo, a hovořili jsme o té příležitosti. O půl roku později přišel Decastelo také do podniku Mladá fronta, a. s.

Vsuvka: Většina z vás si asi myslí, že hovoříme o Mladé frontě Dnes.

Ano, a to právě zaujalo Decastela: i když nemá Mladá fronta a.s. vůbec nic společného s Mladou frontou Dnes, veřejnost by bylo lze lehce nalákat na časopis takového jména. Decastelo se domníval, že má perfektní marketingový potenciál, kdyby majitel podniku Mladá fronta a.s. - tedy knižní nakladatelství a vydavatelství časopisů (Mateřídouška, Věda a technika mládeži, Lidé a Země, Maminka, Ikarie a dalších) začal vydávat lidový týdeník, který by byl trochu jako Instinkt, trochu jako Mladý svět, trochu jako Spy, orientovaný na celebrity. Byl to jeho takzvaný "dokonalý nápad". Hovořili o tom se mnou, než jsme oba přešli do podniku Mladá fronta a. s. Dnes je jeho sen skutečností.

Avšak znamená to, že se MF Plus jmenuje podobně jako deník, který čtou statisíce lidí, že si čtenáři u novinového stánku řeknou: "No, čtu ty noviny, koupím si taky ten časopis"?

Je-li tomu tak, pak měl Decastelo opravdu dobrý nápad. Četl jsem před dvěma měsíci na Českých médiích, že podnik Mafra, který vlastní Mladou frontu Dnes, se chtěl soudit s podnikem Mladá fronta a.s. za to, že parazituje na jejich dobře známé značce.

Někteří lidé v mediálním světě se smějí tomu, že majitelé Mladé fronty Dnes vyhrožují soudním sporem, vzhledem k tomu, že oni při privatizaci někdejšího státního deníku Mladá fronta také nezaplatili za tu značku, jen ji převzali a aby byli právně nepostižitelní, mírně ji pozměnili, nicméně tak, aby byla kontinuita zachována. Britské listy se tím zabývaly mnohokrát. Takže kdo je vlastně dnes majitelem jména Mladá fronta? Podnik, který vydává knihy a časopisy, anebo podnik, který vlastní úspěšný deník. Nebo oba?

Ať je tomu jakkoliv, záhadou je, jak je možné, že Kaizrův bývalý týdeník je tak úspěšný. Na to odpověď nemáme. Zejména proto, že René Decastelo má prý metodu jak zvýšit náklad časopisu. V žádném případě netvrdím, že něco takového skutečně dělá, protože to mi neřekl, avšak řekli mi, nedlouho poté, co jsem odešel ze Stratosféry, že jednou možností je kupovat "remitendu". Jak to funguje? Prostřednictvím třetí firmy si nakladatelství koupí tisíce výtisků určitého titulu a ty pak tatáž firma anebo jiná firma rozesílá jako dárky lidem podle seznamu adres. Tím se zvyšuje počet prodaných výtisků a zároveň se tak zvyšuje příjem z reklamy.

Jak jsem napsal v Potůčkově blogu, než jsem v lednu odcestoval z České republiky, viděl jsem mladíky, jak rozdávají čtrnáct dní stará čísla časopisu MF Plus ve stanici metra Praha Holešovice. Jeden z těch chlapců mi řekl, že pracuje pro firmu, která nemá nic společného s podnikem Mladá fronta a.s. Jeho firma prostě kupuje časopisy a pak je rozdává, dodal.

No, proč by někdo kupoval časopisy a zadarmo je pak rozdával v ulicích? Jaká je za tím podnikatelská logika? Peníze, za které se MF Plus kupují, pocházejí odkud?

Jednoduše řečeno: smrdí to.

Těm, kteří nepracují v médiích, je nutno vysvětlit, že většina periodik by se neuživila jen prodejem svých výtisků. Peníze, které zaplatíte za koupi časopisu, by na jeho vydávání nestačily. Proto musí přijít na pomoc příjem z reklamy.

Například bulvární deník Super se neprodával zase tak špatně - prodalo se kolem 100 000 výtisků denně. To je více než Lidové noviny nebo Hospodářské noviny a ty deníky nepadly, tak jako Super. Super nepřežil, protože ho dostatečně nepodpořili lidé z reklamních agentur. Totéž platí o zaniklém listě Impuls (krátce InPuls).

MF Plus možná opravdu prodává anebo neprodává zveřejňovaný počet asi 45 000 výtisků týdně, avšak pro takový mladý a v podstatě neznámý časopis, který není ničím zvlášť zajímavý a jeho obsah je v podstatě nezajímavý, je to pozoruhodně vysoké číslo. Ať je tomu však jakkoliv, MF Plus nemá skoro žádnou reklamu. Přežije pouze, pokud budou reklamní agentury věřit jeho údajům o prodaných výtiscích.

Zákulisí českých médií není zkorumpovanější než ve většině jiných zemí. Ale má své zvláštnosti.

Během řady let, kdy jsem pracoval v českých médiích, jsem byl svědkem každodenní praxe překládání článků ze zahraničního tisku, bez uvedení zdroje a bez vědomí či souhlasu autorů. Časopisy ty články tedy získávaly v podstatě zadarmo, stálo je to jen plat překladatele a editora.

To se neděje v seriózních médiích, ale je to běžná praxe v takzvaných lifestylových časopisech. V magazínech, které publikují obecnosti pro ženy, muže, pro teenagery.

Některé lifestylové magazíny tohle dělají legálně, jako například magazín Klaudie, jehož němečtí vlastníci praktikují otevřenou politiku a mění jen jména postav, které vystupují v článcích, původně psaných pro německé čtenáře, jako svědci. Takže Helga se v české verzi stává dejme tomu Markétou.

Šokovalo mě, jak velké množství článků v nejprodávanějších českých lifestylových magazínech je ve skutečnosti ukradeno. Viděl jsem, jak byly desítky článků ukradeny z britských titul FHM, Loaded, z amerického časopisu Men's Health, z časopisů Time a Newsweek.

Nemluvě o celém vzhledu časopisů, jako například žlutý rámec, jímž je po celém světě proslavený časopis National Geographic, který má totožný český časopis už celá desetiletí - až na to, že National Geographic s ním nemá nic společného a nikdy za to nedostal žádné peníze. (Pozn. red.: Je to časopis Lidé a Země.)

Nyní už přes rok vydává National Geographic legální českou verzi, která je licensována z originálu. Pochybná copyrightová legislativa stále ještě dovoluje existenci druhého časopisu.

Pokud se podíváte pozorně na české novinové stánky, najdete tam český časopis, který se nesmírně silně podobá britskému měsíčníku Wallpaper. Ne, nevydává se na licenci.

Jeden z mých bývalých zaměstnavatelů, kterého tady nemohu jmenovat kvůli minulým kontraktům, které jsem podepsal, mi prostě řekl, abych "okopíroval celý design časopisu Time. "Časopisu Time?!" vykřikl jsem, překvapen, jak to může tak úspěšné nakladatelství udělat beztrestně. Nemluvě o tom, že Time, jeden z nejznámějších časopisů na této planetě, lze lehce koupit v centrální Praze na stáncích. Něco takového, chtít okopírovat Time vyžaduje buď odvahu anebo hloupost.

Většina Čechů akceptuje tyto malé hříchy českých lifestylových médií, protože často vládne všeobecné přesvědčení, že "oni" - tj. zahraniční autoři a tituly - jsou bohatší. Podvědomě se to ospravedlňuje jako činy nějakého Jánošíka: není to zase nic tak závažného, protože to poškozuje bohaté a pomáhá to nám, "kteří jsme tak chudí a malí".

Jiný hřích, jehož se často dopouštějí česká lifestylová média, má mnoho společného s etikou vyplácení honorářů.

Tyto časopisy kupují mnoho článků od externistů. Ti nemají s nakladatelstvím smlouvu a prostě šéfredaktorovi nabídnou nějaký článek anebo si šéfredaktor od nich nějaký text objedná, telefonem nebo emailem, bez formalit a dokumentů. Předpokládá se, že časopis autorovi za článek zaplatí převodem příslušné částky na jeho bankovní konto.

Avšak - a to zažili i Jan Čulík a Štěpán Kotrba na vlastní kůži - často tyto časopisy dohodnutý honorář prostě nevyplatí.

Co si může externista počít? Prostě už dál pro ten časopis nepsat. Jenže místní trh je velmi malý a jedno nakladatelství vlastní mnoho titulů, takže to reportér zkouší raději ještě několikrát. Doufá, že se stala chyba a že nakonec dostane zaplaceno.

Před nedávnem jsem byl vyhozen ze zaměstnání, protože jsem požadoval, aby byly externistům zaplaceny honoráře, které měly být odeslány už před čtvrt rokem. Některé tyto honoráře nebyly zaplaceny dodnes. Štěpán Kotrba dvakrát pracoval pro podniky, kde jsem byl zaměstnán. Přišel zprofesionalizovat oddělení designu časopisu v redakci. I když jsem zastával v tomto podniku vlivné postavení, kdy jsem mohl rozhodovat o tom, kdo se stane členem pracovního týmu, já i šéfredaktor jsme byli vůči finančnímu oddělení prostě bezmocní. Takže Kotrba poskytl nakladatelství mnoho hodin svého času i své odborné znalosti, za něž dostal celou řadu cen, ale nikdy za to nedostal zaplaceno. Mezi námi byla uzavřena pouze ústní dohoda a majitelé nakladatelství se post factum rozhodli, že Kotrba chce "příliš mnoho peněz", a tak mu nikdy nezaplatili. Ignorují skutečnost, že práce pro šéfredaktory se tak stává stále obtížnější, protože přestávají být k dispozici externisté, pokud čekají čtyři měsíce na zaplacení dohodnutého honoráře, který nikdy nepřijde.

Nedávno Kotrba přišel pomoci mému týmu vytvořit logo pro jeden měsíčník, který vychází už 57 let. Když jsem jeho majiteli řekl, kolik to bude stát, ten mi odpověděl, že "se o to postará naše právní oddělení: podle českého práva toto není logo, ale jsou to písmena abecedy. To, jaký jim dáme tvar, to je naše věc."

Jan Čulík dodnes nedostal dohodnuté honoráře za články, které napsal pro časopis, v jehož redakci jsem pracoval.

Děje se to běžně, viz to, co prozradil Zdeněk Fekar o konci Impulsu. Anebo se podívejte na výměnu emailů, kterou publikoval František Vonderka.

Kaizrovo rozhodnutí nepublikovat své svědectví o tom, co se dělo v časopise MF Plus vysvětluje, proč tyto hříchy nejsou všeobecněji známy. Češi neradi dělají hrdinské činy, nechtějí riskovat svou "pohodu". Kaizr se bojí důsledků, toho, co by se stalo, kdyby otevřeně svědčil o tom, co se dělo v MF Plus. Existuje dalších 640 zaměstnanců, kteří se také podílejí na těchto každodenních hříších českých médií, pokud sečtu počet lidí v nakladatelství, které používám jako zdroj zkušeností pro tento článek.

Riskovat ostrakizaci od kolegů a publikační zákaz od zaměstnavatelů je pro většinu lidí, pracujících v českých lifestylových médiích, příliš velkým nebezpečím.