Nejprve bych uvedl, že existuje zásadní rozdíl mezi výkladem jazykovým a systematickým. Jazykový výklad se snaží dosáhnout nejlepší shody se sémantickou a gramatickou dikcí normy, což jsem demonstroval ve svém původním článku. Systematický výklad pak názorně demonstroval právě Jan Kudrna, když analyzuje další instituty Ústavy a snaží se u nich vzájemně nalézt principiální jednotu.

V mnoha případech jsou tyto dvě metody výkladu ve vzájemné kontradikci, je proto třeba mít po ruce jednoznačný nástroj, kterým se výklad sjednocuje. V opačném případě by právní řád pracoval se zmatkem a právní jistota ohledně výkladu by byla nedosažitelná. V případě, že problém výkladu explicitně neřeší právní řád, je nutno se uchýlit k judikatuře soudů, přičemž nejvýznamnější roli z hlediska doktrinálního zde hraje Ústavní soud ČR. Jeho oprávnění přezkoumávat ústavnost zákonných a podzákonných právních předpisů mu dává zvláštní autoritu v tom, jak bude platné právo vykládáno.

Jaký tedy použít výklad v tomto případě? Nabízí se analogie se soukromým právem, neboť občanský zákoník v současném znění v § 35, odst. 2 dává obecně přednost výkladu jazykovému v případě, že se jinak liší od skutečné vůle toho, který právní úkon učinil. Přirozeně jde v tomto případě o dvě rozdílné větve práva -- soukromoprávní a veřejnoprávní a i Ústavní soud se snaží upřednostňovat spíše koherentní postup a linie od sebe pokud možno odlišovat (viz. rozhodnutí v plénu 33/97, publikované pod č. 30/1998 Sb.). Nicméně k takto krkolomným úvahám není v tomto případě důvod, neboť Ústavní soud již potvrdil v rozhodnutí pléna 48/95 (publikované pod č. 121/1996 Sb.), že pracuje s doktrínou tzv. ústavně konformního výkladu. V praxi to znamená, že je třeba dát přednost takovému výkladu, který lépe odpovídá jazykovému smyslu ústavní normy. Z hlediska zachování právní jistoty je to požadavek samozřejmý, neboť právo by mělo vůbec usilovat o prvoplánovou srozumitelnost nejen pro právně vzdělané praktiky.

Tento poznatek je pak třeba přenést právě na tento sporný případ. Jestliže Ústava něco vyjadřuje v souladu s jazykovým výkladem, je to třeba interpretovat konformním způsobem. Přirozeně takto mohou někdy vznikat nesmyslné situace, dané nepřesnou formulací (rozuměj opomenutím) zákonodárce, které je nutno vykládat jinak, než jak vyznívá. Tento postup je ale třeba používat velmi opatrně, neboť by mohl zpochybňovat jazykový význam norem i nadále! Tak je tomu dle mého mínění i v tomto případě, kde je třeba dát především přednost znění Ústavy.

Ostatně takové řešení neshledávám tak problematickým ani z hlediska výkladu systematického, jak ukazuje můj oponent. V prvním bodě jeho polemiky se ptá, jak jsem mínil odstoupení premiéra po demisi -- zda okamžitě, nebo s dočasným pověřením do nástupu premiéra nového. Na tuto otázku neodpovím, jelikož to nepovažuji za rozhodující. V případě náhlého odstoupení a nemožnosti vykonávat funkci alespoň dočasně totiž nedochází ke znemožnění fungování celé vlády, jak se zřejmě oponent domnívá. Mimo to by faktická demise celé vlády (jak prosazuje) vedla ke stejné situaci! Vláda si naopak zachovává svou funkčnost, což potvrzuje čl. 77, odst. 2 Ústavy i čl. 5, odst. 2 Jednacího řádu vlády. V takovém případě bych ani neviděl jako nutné omezovat vládu jen na nejnutnější agendu (care-take government), neboť vláda rozhoduje svým usnesením jako celek a organizačně je rovněž zabezpečena. Případy povinnosti vlády podat demisi jsou v Ústavě vyjmenovány (čl. 73, odst. 2) a není důvod se domnívat, že by výčet byl pouze demonstrativní.

S tím nutně souvisí, zda je třeba na předsedu vlády pohlížet jako na "pána vlády", s nímž celá vláda stojí a padá. Nepochybně má předseda vlády procedurální funkce (dle čl. 77 Ústavy), což je z hlediska racionalizace výkonu státní moci samozřejmé. Proto předseda vlády za vládu vystupuje, předává demise k rukám prezidenta a organizuje zasedání vlády. Ovšem v otázce materiálních oprávnění bych na něj již tak absolutně nepohlížel, v případě předsedy vlády jde převážně o funkce procedurální a nelze zde slučovat tento moment s neprávním faktem, že jde většinou o předsedu nejsilnějšího vládního politického uskupení. Toto stanovisko je možno vypodložit komparativním výkladem, jelikož v sousedním Německu je předseda vlády naopak tím, kdo určuje zásadní politické (tedy materiální) vládní otázky (čl. 65 základního zákona SRN) a s jeho osobou se rovněž pojí konstruktivní vyjádření nedůvěry ze strany Bundestagu, který za něj musí mít již připravenou náhradu. Jeho postavení je tedy odlišné a odpovídá tomu i svázanost jeho osoby s existencí kabinetu. Naše Ústava naopak výslovně vyjadřuje, že existence vlády je odvislá od důvěry Poslanecké sněmovny, což sice nebylo v polemice zpochybněno, ale nebyla tomu věnována dostatečná pozornost. Je proto třeba odlišovat demisi celé vlády z Ústavy stanovených důvodů a individuální obměnu členů vlády z iniciativy předsedy vlády, která přirozeně nevylučuje ani obměnu kompletní. Navíc čl. 62 Ústavy jasně vyjadřuje, že o své demisi rozhoduje vláda jako celek, není tedy možno tyto situace slučovat!

Výkladový exkurz je ještě možno doplnit o výklad historický, který se snaží nacházet historickou kontinuitu právní úpravy na daném území. V případě ČR je tato možnost ztížena kvůli několika dějinným přetržkám, takže pro nejbližší srovnání je nutno vzít v úvahu až Ústavu ČSR (ú.z.č. 121/1920 Sb.), která platila prakticky až do roku 1948. Životnost vlád za první republiky byla velmi problematická a zdaleka ne všechny situace byly řešeny z pozice platného práva. Tehdejší politickou kulturu spíše definovaly politické zájmy stran a koalic, pro mnohé ústavní instituty se tak nacházely jiné cesty. V tehdejší době se sice stalo faktickým pravidlem, že odvoláním předsedy vlády zanikl i jeho kabinet, ale tento stav rozhodně v tehdejší Ústavě oporu neměl. Naopak, čl. 64 a čl. 70 svěřoval prezidentovi oprávnění jmenovat a odvolávat všechny členy vlády. Domnívám se, že nestabilita tehdejší politické reprezentace se stala dobrým varováním pro tvůrce současné Ústavy, ačkoli ti již evidentně nepředpokládali, že by Ústava mohla být tak divoce pozměňována, jako tomu bylo za první republiky. Pakliže by považovali za vhodné vložit do Ústavy právě tento institut, předpokládám, že by tak učinili výslovně, aby se předešlo podobným živelným "neústavnostem".

Z těchto důvodů se nedomnívám, že "by tak na konec fungování vlády byla skutečně aplikována jiná kritéria, než na proces jejího stanovení a fungování". Postavení předsedy vlády vlastně není prakticky nijak oslabeno, když si může sám rozhodnout, zda starou vládu zachová, nebo obmění. Naopak to představuje mnohem racionalizovanější přístup k výkonu státní moci, než jak to předpokládá můj oponent. Je nutno opět připomenout, že může nastat situace nemožnosti zastávat funkci daná nepolitickými důvody -- nemoc, úmrtí nebo osobní důvody a není proto vhodné automaticky přerušovat kontinuitu veřejné moci.

Systematickou argumentaci oponenta tedy neshledávám tak jednoznačnou, jak se ji snaží předestřít. Systematický výklad zde dovoluje dojít i k opačnému stanovisku, což je dáno tím, že ne všechny situace jsou Ústavou výslovně předpokládány (což je samozřejmě údělem každého zákona). V takovém případě je nutno přistoupit k výkladu, ovšem i ten by se měl řídit jednotnými pravidly, které v tomto případě určil sám Ústavní soud ČR. Koneckonců k tomuto výkladu zůstal konformní i odstoupivší Vladimír Špidla, když podal demisi za celou vládu výslovně a sice po dohodě politických stran o potřebě její reorganizace.

Mohlo by se zdát, že jde v tomto případě o doktrinální spor brněnské a pražské právnické fakulty, nicméně si myslím, že jde jen o nedůslednou aplikaci výkladu právních norem. Přesto musím na závěr v duchu polemiky odpovědět: tento názor lze s platnou ústavou, i s dalšími hledisky právní výkladové metodiky, do souladu uvést - dokonce to považuji za žádoucí. S právní relevancí však tuto otázku může zodpovědět jen Ústavní soud, popřípadě dobrou praxí vypodložená ústavní zvyklost.

Literatura:

Filip, Jan. Ústavní právo. 1, Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR [Učebnice]. Vyd. 3. Brno : Masarykova univerzita, 1999. 535 s. Edice učebnic PrF MU ; č. 216. ISBN 80-210-3032-6. GA407/98/0705, projekt VaV.

Filip, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Vyd. 2. dopl. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 458 s. Edice učebnic PrF MU ; č. 263. ISBN 80-210-2592-1. GA407/98/0705, projekt VaV.

Kolektiv autorů MU v Brně. Dějiny československého státu a práva (1918 -- 1945). Brno: Doplněk 1992. ISBN 80-901102-7-4.

Telec, Ivo. Metodika výkladu právních předpisů. Brno: Doplněk 2001. ISBN 80-7239-103-8.

Judikatura Ústavního soudu ČR dostupná ZDE