30. 7. 2004
Plíživé stěhováníLež můžete rozmělnit, ale zůstává stále jen lží. Nespokojenci na celém světě zvedají kotvy a snaží se přelišačit život stěhováním; utrpení domácí je vystřídáno utrpením v novém prostředí. Přitažlivost nepoznaného a "lepšího" dokáže zvednout celé komunity; lidská karavana se vydává od východu k západu, z jihu na sever, ojediněle i naopak. Migrace obyvatel není nic nového pod sluncem. Přináší s sebou mnoho prospěšného, neboť příkladně strnulá genetika dokáže z lidského plemene vytvořit obraz čirého zoufalství. |
My se tváříme, že v naší malé zemi není místa pro exodus, máme pocit výjimečnosti, což přepadá často malé národy, neboť se musely, musejí a budou muset i v budoucnu bránit nebezpečnému víru splynutí -- a přesto je tato snaha marností a bláhovým pokusem zastavit civilizační kolotoč, donutit téci řeky opačným směrem.
Potomek Habsburků, dávno již před lety, vyjevil názor na sjednocenou Evropu. Vysloužil si nenávist, pohrdání, a stal se terčem nevybíravých útoků zasvěcenců temných pořádků. Každý, kdo vysloví jiný názor než bratrstvo zmaru, hlouposti a nadutosti, riskuje pochopitelný odchod do předčasného ráje zapomenutí. Když srovnáme myšlenku a přání osvíceného Habsburka na budoucí mapu evropského společenství, zjistíme, jak málo se mýlil. Omluvy se nedočká, my se nechceme a nebudeme nikomu a za nic omlouvat u vědomí národní výjimečnosti. Naše národní lež spočívá v náchylnosti k separaci myšlenek i činů. Přichylujeme se k vítězi bez skrupulí, adorujeme včerejší nepřátele, odpouštíme každému, kdo má kachní žaludek a za pomoci bratrstev "černé packy" přežívá vymezená léta života vezdejšího daná mu vyšší mocí. Společenská labilita vytváří dojem, jako bychom byli přesvědčeni o názorové ušlechtilosti všech těch řečníků, advokátů utlačovaných, ponížených, zapomenutých, a souhlasili s migrací národů i etnik v zájmu zachování světa, v zájmu zdravého rozvoje nemocného lidského pokolení. Zdání je to klamné. Od sousedů se prý budou hýbat lidé směrem do naší krásné a malé vlasti a je tudíž potřeba přijmout opatření k operativnímu zajištění -- čeho? koho? Nejsme jediní, kdo v evropském háji vědění a historických pokladnic duchovního bohatství podléháme falešné naději z vyvázání odkazu - že národy se budou stěhovat, budou přicházet o kulturu, jazyk, vytratí se navždy do sféry mlhavých vzpomínek. Pohlédneme-li odvážněji do vzdálené minulosti, pochopíme k jakým zásadním změnám docházelo, kdo a jak ovlivnil vývoj vzdělanosti kulturního světa, kdo a jak převzal geniální myšlenky a namnožil je k dalšímu využívání, přetváření a tvůrčí dokonalosti. Ostrůvky citu jsou rozesety v různých koutech zeměkoule. Dáváme přednost misiím milosrdenství v krajinách vzdálených, přitom za hranicí na východ zemřelo v romské osadě dítě, snad dokonce hlady, ale tam naše misionářství nedošlo, nebo jen v menší míře. Lidé jsou různí, někteří se zviditelňují v médiích, předvádí svou pomoc veřejně, jiní, ti skromně pomáhají léta, bez nároků, nepotřebují se předvádět na slabomyslném molu úspěchu, v onom hvězdném prostoru, které vzbuzuje lživý pocit úspěchu a snadnosti žití. V našem okolí zaznamenáváme chrapounství, někdy dokonce podporované státně. Existuje "humorný" list, jenž si nezadá s rasovými vylomeninami sociálního nacionalismu a je ke koupi pro každého hnidopicha myslícího si, že má panenskou rasovou minulost. Paraziti různého druhu léta letoucí ždímali státní peníze v zájmu osvěty pro obtížněji vychovatelné komunity. Komunity zůstaly, peníze se vypařily, chytráci je užili pro sebe. Býváme rychlí v odsudcích a dokážeme pozvedat špinavé klacky s lehkostí mravních a rasových dozorců. Tlučeme s nimi, ale většinou na nesprávná místa, nesprávné lidi. Zavedená pitomost, že stát jsme my, prokázala mnohokrát v minulosti, ale i dnes, nahrávání připraveným k podivným finančním i jiným operacím za dohledu ochrnutých orgánů, za přispění moci veřejné, státní, podzemní, partyzánské, společenského bahnění a lebedění si v kalech usazených kolem nás, i v nás samotných. Dobře tomu, že mnoho pomatených prohlédlo a nahlédlo, že jaksi v rasových zákonech jsou jejich maličkosti popsány jasnou řečí: likvidace, převýchova, otroctví! Žádné výjimky se nepovolují, byť třeba loajálním českým fašounkům. Myšlení způsobuje bolest jen tomu, kdo má ještě čím myslet. Dutohlavost se nevyhýbá žádné společenské vrstvě a selský rozum přestal existovat s nástupem vše znající moci. Ovšem ani ona si neporadila s naším svérázným etnikem. Pravda, hráz socialismu ji bránila a zamezovala komplikacím s příchody a ochody obyvatelstva, ale záměr zlikvidovat rozdíl mezi minoritou a majoritou se nevyvedl. Neexistuje prostě recept na okamžité léčení nemocného světa -- lidé odcházeli, cestovali, hledali osobní štěstí a jejich cesta vedla za hvězdou úspěchu. Nepřestat být lovcem znamená vycházet z předpokladu o potřebnosti zvažování každého kroku, a ty kroky nemohou být zmatené. Každý den se vydáváme lovit štěstí, každý den máme mít na paměti, že ho nemusíme trefit ba ani zahlédnout. Nezbavíme se tím ovšem odpovědnosti za méně úspěšné lovce, za všechny, co opustili vylovená místa a snaží se prodrat k výslunní blahobytu a pocitu jistoty mravní a sociální. Plíživé stěhování započalo, bude pokračovat a skončí možná v okamžiku, kdy příroda odmítne regenerovat jen pro naše hloupé lidské potěšení užívat si jepičího vzdechu za každou cenu! Možná být stále dítětem praživota je výhodou oproti zvápenatění citu a lidské solidarity. |