Byla KSČ vůbec někdy levicovou stranou? A co to vůbec je levice?

Levici chápu jako výraz emancipačních snah utlačované a vykořisťované většiny společnosti. V prvním přiblížení je možné tyto snahy po osvobození konkretizovat v heslech francouzské revoluce: svoboda, rovnost a bratrství. Pod rovností, jíž např. Norberto Bobio ve své knize Pravice a levice (Brno, CDK, 2003), považuje za hlavní znak levicového postoje, je nutné chápat i úsilí o sociální spravedlnost, tj. o odstranění bídy, sociální nespravedlnosti a vykořisťování vůbec. Levice se tak stává dědičkou jak snah osvícenských filosofů, tak i samotné francouzské buržoazní revoluce, jejíž ideály ovšem buržoazie opustila. Ta po svém mohutném útoku na aristokratické rodové výsady velmi rychle krotne ve svém revolučním nadšení a výsady rodu (po nichž se i v ČR některým stýská) nahradila výsadami majetku, pro jistotu pojištěnými omezením čerstvě vybojovaného volebního práva jen na majetné. Levice pak stojí v čele boje jak za sociálně spravedlivější společnost, tak za všeobecné volební právo, jako jednoho z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout.

Církve a pravicové strany spatřovaly v těchto ideálech střídavě hřích proti božímu řádu (katolická církev považovala demokracii za hříšnou myšlenku až téměř do konce 19. století a dodnes ji fakticky popírá svou vnitřní hierarchií) a hrozbu pro řádné -- rozuměj majetné - občany ze strany "nezodpovědné lůzy", která by ihned po získání volebního práva všechno "projedla", ve společnosti by pak zavládl chaos a zmatek. Po krátkém revolučním nadšení se tak buržoazie spojila s bývalou šlechtou a církvemi na základě sdíleného principu výsad, privilegií či ještě jinak, faktické nerovnosti mezi lidmi.

Naopak levice bojovala důsledně za osvobození člověka ode všech forem útlaku a vlády člověka nad člověkem. V počátcích ještě naivně s přesvědčením, že všichni lidé touží po svobodě a životu v přátelském, solidárním společenství sobě si rovných individuí. Tento postoj vyjadřovalo i první heslo Svazu komunistů: "Všichni lidé jsou bratři", které je až na základě trpké zkušenosti s iluzorností tohoto abstraktního humanismu střídáno jiným, a to: "Proletáři všech zemí světa, spojte se!" Přičemž proletáři jsou, přibližně řečeno, všichni ti, kteří žijí z vlastní práce, neboť nevlastní výrobní prostředky a nemohou si tudíž přisvojovat nezaplacenou část práce svých zaměstnanců- nežijí tedy z vykořisťování druhých.

Ve výše řečeném můžeme také vidět již od J. J. Rousseaua sdílené poznání, že společenská nerovnost plodí nesvobodu a smyslem útlaku je chránit tuto nerovnost před jejím zničením revolucí. Na rozdíl od Bobia se tedy domnívám, že rovnost (myšleno samozřejmě společenská) a svoboda jsou od sebe navzájem neoddělitelné. Liberální svoboda, která je tak často stavěna do protikladu rovnosti, je ve skutečnosti svobodou jen pro bohaté kapitalisty a jako taková předpokládá nesvobodu pro drtivou většinu ostatních (viz "krásný" obraz panoptika -- totalitní vize firmy s dělníky -- nemyslícími otroky a jejich svobodným pánem kapitalistou, který ve svých textech vykreslil nikoliv levicový autor J. Bentham -- viz Bauman: Svoboda, Argo 2003).

Abych ale zůstal stručný, jak jsem slíbil.

Tento levicový boj za lidská a občanská práva, za uznání stejné hodnoty všech lidí, v jehož čele stály vedle odborů a různých levicových uskupení sociálně demokratické strany, dosáhl neočekávaných úspěchů, díky nimž žijeme v takové Evropě, v jaké nyní jsme -- demokratické, se sociálním státem a rozsáhlou ochranou lidských a zaměstnaneckých práv.

Sociálně demokratické strany se však poměrně rychle zpronevěřovaly svým cílům, a to tím více, čím byly silnější a čím blíže se ocitly státní moci. Michelsův železný zákon oligarchizace politických stran byl inspirován právě jejich vnitřním vývojem. Tento zákon v podstatě říká, že vedení stran se samo stává nadřazenou kastou, jíž se ovšem z různých, ale především psychologických důvodů, členská základna podřizuje, i když jejich jednání je v rozporu se zájmy této členské základny a voličů strany samotných.

Snad se přitom ocitly i v pasti, kterou sami pomáhaly sestrojit, a to v pasti všeobecného volebního práva. Jejich snaha získat ve státě rozhodující politickou moc cestou volebního vítězství je vedla k celé řadě kompromisů, jejichž cílem bylo jednak získat voliče i z jiných tříd a sociálních skupin a především učinit se přijatelnými pro ty, kdo ovládaly rozhodující zdroje společenské komunikace (finanční skupiny ovládající sdělovací prostředky) a samozřejmě také zdroje peněz, nutné k vedení nyní velice nákladných volebních kampaní.

Kombinace těchto a dalších faktorů se promítla do podivné hry, kterou dnes hraje Blairova New Labour Party, ČSSD a mnohé další sociálně demokratické strany a která by se snad dala vystihnout jako úsilí o přesvědčení globálních investorů a nadnárodních monopolů, že sociálně demokratická strana je lepším správcem kapitalistického státu, než strany pravicové, neboť zajistí pro mezinárodní kapitál potřebný sociální smír. Ostatně je vždy výhodné, aby návrat do poměrů 19. st. prováděly "levicové" strany, které se tím jednak zcela zdiskreditují, jednak svým selháním, či zradou vytvoří zdání, že ani žádná jiná možnost, než právě tato reforma veřejných financí atd., není možná. Údajné levicové strany tak začínají hrát pravicovou hru a objektivně posilují pozici pravice. Česká republika je toho nám nejbližším příkladem.

Tato zrada proletariátu sociální demokracií se začala u nás projevovat již krátce po vzniku samostatného státu. Na tuto situaci reagovala radikální část strany odtržením od sociální demokracie a založením komunistické strany. Avšak sama tato komunistická strana, velice radikální ve své rétorice, opustila ve své praxi hodnotu svobody, ideál lidské emancipace a nejméně od V. sjezdu v r. 1929 se zcela podřídila Stalinovi, tj. přejala princip autoritářského vedení a potlačení svobody, ve jménu oddanosti vůdcům, kteří měli její členy a její voliče dovést k zářným zítřkům.

A v tom se právě projevila hluboká vnitřní souvislost rovnosti a svobody. Se zrušením svobody uvnitř strany skončila i rovnost jejích členů, a jakmile se KSČ dostala k moci, přenesla tento svůj vnitřní princip na celou společnost. Komunistická strana tak nevytvořila v České republice ani nikde jinde, kde se komunisté dostali k moci, rovnostářskou společnost, ale společnost kastovní, s většími nerovnostmi, než to bylo běžné ve společnostech kapitalistických (bližšími příčiny tohoto vývoje, stejně jako hlubší zdůvodnění vzájemné provázanosti rovnosti, svobody a solidarity jsem podal ve své knize: Svět na předělu, Doplněk, 2000).

Komunisté tak dospěli k mnohem větší oligarchizaci vlastní strany, než jak se to stalo stranám sociálně demokratickým a jiným. Popřením základních levicových hodnot svobody, rovnosti a solidarity jak uvnitř vlastní strany, tak ve společnostech, které ovládli, se ocitli na opačném pólu politického spektra, než na jakém historicky stála levice. Dokonce se ocitli tak daleko, že popřeli i tu míru svobody, kterou byl nakonec občanům donucen poskytnout i kapitalistický stát. Průnik, částečné (i když ne úplná totožnost) překrývání fašistické a komunistické totalitní ideologie, ale především praxe, pak ale nebyl něčím náhodným, nýbrž zákonitým, stejně jako kult osobnosti -- vůdců- vyskytující se v obou směrech. Toto vše nám vynikne, když v duchu Marxovy zásady nebudeme posuzovat politické strany jen podle toho, co sami o sobě říkají, ale především podle "skutků jejich".

Lidé, kteří se u nás i jinde ve světě upřímně přihlásili ke komunistickému ideálu, se domnívali, že se připojují k úsilí o uskutečnění humanistických a hluboce demokratických ideálů levice. Jejich největší a osudová chyba však spočívala v tom, že demokracii a svobodu, zrušení vlády člověka na člověkem, odsunuli až do budoucnosti a nepožadovali jejich uskutečnění již v přítomném fungování svých stran. Humanistické morální ideály tak sehrály svou rozpornou roli, když v jejich jménu bylo dosahováno absolutní poslušnosti a popření vší humanity vůbec. Slepá víra ve vůdce, či symbol reprezentovaný názvem, nějako ikonou, vlajkou apod. však není nic, co by nebylo cizí ani současným příznivcům různých stran a hnutí. Takže toto poučení dějin je nutné chápat spíše jako varování pro přítomnost.

Fašismus, příp. nacismus, stejně jako komunismus představují radikální popření lidské svobody a demokracie. Jejich základní principy jsou protikladné a neslučitelné již i s tou mírou zastupitelské demokracie, kterou nyní máme. Obě tato hnutí se dopustila nezměrných zločinů proti lidskosti. Proto měla být KSČ po roce 1989 zakázána, stejně jako byla zakázána např. NSDAP.

Kariéristé ji stejně rychle opustili, pokud mohli, a přešli do všech možných stran, které se zde po r. 1990 vyskytovaly. Avšak skalní stalinisté, komunističtí totalitáři se sdružují kolem svého symbolu -- názvu strany, jen kosmeticky upraveného, vyhánějí svého naivního dočasného předsedu Svobodu, a odmítají jeho pokus o přejmenování strany. Jak je vidět samotný název -- symbol - je pro ně důležitý.

Zajímavé je, že pokud dobře vím, sám Václav Klaus byl proti zákazu KSČ. Důvody jeho postoje mohou být různé, ale podívejme se na faktickou roli KSČ-M v současnosti. Velmi mnoho lidí si stále pamatuje šedivý děs života v "reálném socialismu". Sám, když jdu v blízkosti bývalého pohraničního pásma, přistihnu se občas při tom, že čekám, odkud na mne vyskočí pohraničník a zatkne nás. Přítomnost KSČ na politické scéně je tak stále pro dost velký počet lidí živou připomínkou této hnusné minulosti. Ti, kteří by jinak volili např. soc. dem. či dokonce, pokud by je soc. dem. strana neuspokojovala, jako je tomu nyní, kteří by volali po nějaké autentické levici, či ji dokonce sami zakládali, zůstávají raději doma, či dokonce volí pravici, jen proto, "aby se komunisti nevrátili". Řeknete-li dnes levice, velká část lidí si to okamžitě spojí s totalitní minulostí a s KSČ, což naše sdělovací prostředky velice rády podporují a do omrzení opakují.

KSČ-M je takto výhodný nástroj pro vydírání ČSSD, který mistrně využívají jak US, tak KDU-ČSL a ODS. Existence KSČ-M tak tlačí ideově nepevné a zmatené sociální demokraty napravo od středu. Vrátím-li se k výše uvedené charakteristice sociálně demokratických stran jako stran zrazujících své voliče, dovolím si malou futurologickou úvahu o blízké budoucnosti ČSSD.

ČSSD se svou politikou ústupků za každou cenu, jen abychom se udrželi u koryt, zcela zdiskredituje. Příští volby výrazně prohraje a stane se marginální stranou. KSČ-M uhájí a spíše ještě posílí svoje pozice. Ale ani spolu s ČSSD, kdyby takové spojenectví bylo vůbec možné, nebudou schopni sestavit v parlamentu většinu. Čeká nás pak delší období vlády pravice, bez účinné levicové opozice. Nespokojení občané nejspíše zůstanou doma a k volbám chodit nebudou. Soc. dem. je zklamala, KSČ-M nechtějí, a tak nemají koho volit. Malá část těch, kteří již na totalitu zapomněli, nikdy ji nezažili či jim nevadila, bude volit KSČ-M, která takto kanalizuje jejich nespokojenost, ale svou malou společenskou přijatelností ji učiní neškodnou, neboť zůstane v parlamentu výrazně menšinová.

Tím se vytváří politicky vhodný prostor pro expanzi nadnárodních společnosti do nových teritorií otevřených po pádu východního bloku a současně k využívání této expanze k útoku na sociální stát, aniž by se u nás museli obávat nějakého účinného politického odporu.

Proto jsem napsal, že kdyby KSČ-M nebylo, musela by ji pravice sama založit. Má pro ni cenu zlata.

Vidím jediné východisko, i když asi jen iluzorní. A to je vnitřní obroda ČSSD, její radikální vnitřní demokratizace, která ji pomůže překonat tendenci k oligarchizaci (lidově řečeno k bezzásadovému korytářství) a učiní z ní skutečného reprezentanta zájmů prostých občanů, skutečnou levicovou stranu. Ta by si pak své místo musela vybojovat nikoliv přebíráním programu tu US -- reforma veřejných financí, nižší daně pro firmy atd., tu KDU-ČSL -- prosazování křesťanství do Ústavy EU, či podporou kdejakému imperiálnímu dobrodružství fundamentalistické vlády v USA až po účast na jejich válkách (v nichž jsou zabíjeni skuteční lidé!) a nabízení našeho území pro jejich vojenské základny apod., ale přímým střetem s KSČ-M o levicového voliče.

Jestliže myslí svůj program KSČ-M vážně, nemůže stát v cestě zákonům, které by ČSSD v zájmů neprivilegovaných občanů navrhovala. A to ani tehdy ne, když by ji za to nebyla žádná "koryta" nabízena. Pak by již komunistům zůstalo skutečně jen těch několik totalitních funkcionářů, oplakávajících svá minulá privilegia, svou moc a prebendy. A těch je z přirozených příčin stále méně.

Z dlouhodobého hlediska vidím jako těžiště levicového programu podporu autonomní a solidární aktivity občanů tvořících a demokraticky rozdělujících zdroje svého vlastního bohatství. Prakticky to znamená podporu rozvoji přímé demokracie a družstevního - samosprávného podnikání. Pochopitelně, to vše i na úrovni EU.