Odkaz tohoto muže, který do posledních dní vyvolával diskuse ve Francii nejen v akademických kruzích, je přitom nepřehlédnutelný. Pierre Bourdieu, profesor na Collège de France, nejmedializovanější z odpůrců médií, se dočkal v evropském tisku obsáhlých nekrologů. Nejen proto, že byl nejcitovanějším filozofem a sociologem současnosti, srovnávaným s odkazem Sigmunda Freuda a Karla Marxe, jak zní mediální charakteristika. Bourdieu byl ale především mužem sociální akce.

Filozof sociální akce

Bibliografie Pierre Bourdieua čítá 343 publikací, a mezi nejslavnější patří bezesporu Misère du monde (Bída světa, 1993): důsledný repertoár současných forem sociální bídy; k často citovaným ale patří rovněž díla jako Les Héritiers (Dědici, 1964), L'Amour de l'art (Láska k umění, 1966), La Reproduction (Reprodukce, 1970), La Distanction (Odlišení, 1979) nebo La Noblesse d'État (Státní šlechta, 1979), která postupují od přísně metodologických analýz vzdělávání, chování, k srovnávání sociálních nerovností, kulturního dědictví a její reprodukce.

Sociolog se od analýz odpoutává k demonstraci "skutečné logiky akce": od objektivizovaných výsledků sociálně kodifikovaných zvyků a chování spěje posléze k pokusům o zachycení relativně nepředvídaných a tvůrčích aktů. Vedle toho, že se zabývá zkoumáním sociálních institucí, ideologických nástrojů či vnímáním uměleckého díla, neujde jeho pozornosti ani životní styl, jazykové formy a různé druhy hierarchií: literární, novinářská, diplomatická, sportovní, sexuální či školní.

Tyto výzkumy, zabývající se "predispozicemi/předpoklady" sociální akce vedou k zachycování toho typu násilí, který se objevuje na různých úrovních mentálních struktur, jejichž prostřednictvím vnímáme a posuzujeme sociální a kulturní prostředí. Podobně jako dříve Emil Zola, v 60. letech Jean-Paul Sartre, a později částečně i Michel Foucault, nebál se ani Pierre Bourdieu vstoupit do arény ulice, kde se odehrávaly některé sociální boje o podobu mocenských "dominancí/nadvlád". Naposledy v prosinci roku 1995, kdy Francii zachvátila vlna stávek. "Dokázal obnovit dialektiku mezi sociálním hnutím a politickou organizací," řekl o něm Alain Krivine, jeden z aktérů politických bouří konce 60. let.

Proměnit společnost

Jaké byly výsledky jeho bojů? Pierre Bourdieu podporoval hnutí a sociální výbuchy: ať už se jednalo o zápas legalizovat pobyt imigrantů bez dokumentů (tzv. sans-papiers), železničáře nebo kontroverzního zemědělce José Bového. Stál u zrodu významného proudu, nazývaného také jako "levice levice", který se v 2. polovině 90. let zapojil do zápasů o posílení dynamiky sociální autonomie a vytváření tlaku na politický establishment. Sám o sobě mluvil jako o "angažovaném sociologu" a nebránil se úvahám o "proměně společnosti". Oproti těm, kteří tvoří základ sociálních protestů, disponoval ale vždy tím, co ostatní často neměli: silou myšlenky. Tento fakt nezpochybňuje dnes ve Francii nikdo: ani pravicový prezident Jacques Chirac, ani levicový premiér Lionel Jospin. Oba mu vděčí za mnohé.

Ačkoliv v 90. letech nedosáhl Bourdieu všech vytčených myšlenek, stálo jeho úsilí například v roce 1995 za vznikem skupin jako Raisons d'agir (Důvody k akci) a Agir contre le chômage (Jednat proti nezaměstnanosti!), i antiglobalizačního hnutí Attac (sdružení usiluje o zdanění globálních finančních transakcí), které vzniklo v roce 1998. Postoje Bourdieua mají povahy silně antiliberální, jeho postoje se ale vymykají snadným nálepkám (byl žalobcem neoliberálního spojenectví Blair-Schröder-Jospin, byl ale rovněž pro finanční a měnovou Evropu, ovšem s politickými konsekvencemi), kritice navíc nezůstávaly ušetřeny ani některé buřičské praktiky ("antiglobalizační turismus", jak říkal). Kam s ním? Někteří o něm mluví jako o liberténovi ducha, jiní používají pro jeho angažovanost termín neoradikál, kolega sociolog Alain Touraine míní, že měl vždy blízko k sociálnímu determinismu.

Asi nejblíže budou ti, kteří zdůrazňují jeho kritického ducha. Neměl rád politické strany, věřil v občanskou společnost. I přes některé razantnější politické aktivity se nestal nikdy lídrem žádného stranického uskupení v evropských, ani národních volbách. Ironie dějin byla u toho, když jeho odmítnutí jít do francouzských prezidentských voleb nepřímo podpořilo neogaullistického Jacquese Chiraka, který s jeho sloganem "sociální zlomeniny" ("fracture sociale") objel celou zemi.

Mlčení v Čechách

A mlčení v Čechách? Ti, kteří z akademického prostředí znají jeho dílo (například sociolog Miloslav Petrusek či Jan Keller), budou mít asi vždy těžkosti vysvětlit českému čtenáři, že Pierre Bourdieu nebyl ani marxista, ani komunista. (A i kdyby byl, no a co? pozn. JČ) Dlouhé období komunistické hibernace bohužel zanechalo stopy i ve schopnosti zařadit tohoto francouzského filozofa-sociologa do kontextu českých sociálních vzepětí polistopadové éry. Proto někdy tak úzkostlivé odborné vymezení.

Bourdieuovo místo je ale i v Čechách: dokud bude politický establishment považovat občany za obtížný hmyz, jak to předvádějí politikové opoziční smlouvy, bude vždy důvod se jeho dílem inspirovat. V Čechách k tomu není i přes dvě přeložené knihy (Teorie jednání a Nadvláda mužů) zatím moc příležitosti.

Autor je publicista