Zároveň však žádná společnost nedokáže trvale žít v příliš vysoké nejistotě. Také toho si byla moderní společnost od počátku vědoma a největší nebezpečí viděla nikoliv náhodou v hrozbě anomie, tedy ve stavu všudypřítomné a vším pronikající nejistoty. Tato hrozba byla tím aktuálnější, že velká euforie z nabyté svobody byla od počátku zakalena neméně velkou bezradností ohledně toho, co si se svobodou počít, aby to nerozložilo celý sociální řád.

Moderní politika již od samotného vzniku spatřuje své vlastní poslání právě ve snižování míry nejistoty ve společnosti. Již Thomas Hobbes věděl, že přesáhne-li nejistota ve vztazích mezi lidmi určitou mez, stává se jejich život neutěšený, krutý, nebezpečný a krátký. Moderní stát měl hrát při udržování určitých základních jistot mezilidského soužití zásadní roli. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč neskončil spolu s panovníkem na popravčím špalku.

V průběhu posledních dvou století vyzkoušela moderní politika hned několik receptů na to, jak lidem zmítaným věčnými nejistotami pocit bezpečí vrátit. Ať již vycházely z úřadu, z trhu či z vědění, byly to recepty velmi nespolehlivé.

Špatné recepty na bezpečí

Jako prvý přispěchal na pomoc všem znejistělým moderní nacionalismus. Obětavě nabídl pomocnou ruku každému, kdo tonul v hlubokých rozpacích nad svou vlastní identitou. S úřední pečlivostí, jež se pro větší efekt halila do národního kroje romantických mýtů, dokázal nacionalismus vystavět virtuální domov v místech, kde jinak zel jen úhor, po němž prošla průmyslová revoluce. Využil dovedně materiálu, sutin a trosek, jež zbyly z komunit, přes které se převalila vítězná státní moc, aby z nich zhotovil iluzi nového a nebývale útulného domova vlídně kynoucího nekonečným zástupům vykořeněných bezdomovců.

Zatímco však obavy a úzkosti moderního člověka vytrženého z rámce tradičního uspořádání, byly zcela reálné, nacionalismus, jenž sám sebe povýšil na první moderní státní doktrínu, dokázal nabídnout pouze fikce a iluze, stejně honosné jako nebezpečné. Za krojově pestrými virtuálními stěnami této náhražky ztraceného domova přebýval obyčejný fanatismus místních, obyčejné ponížení přespolních a v posledním dějství pak už jen kocovina těch, kteří hostinu nacionalismu se štěstím přežili.

V šoku z toho, kam vede politika sledující fiktivní jistoty nacionalismu, pokusili se pragmatičtí politici o obrat o sto osmdesát stupňů. Pevná hráz nejistotám měla být tentokrát vystavěna z hromad zboží ve dne v noci navážených do supermarketů. Jistoty demokratizovaného konzumu měly být v porovnání s heroickými ideály vlastenectví sice malé, ale o to milejší. Politika orientovaná na konzum jasně dává najevo, že modernímu člověku s jeho obavami plně rozumí a snaží se mu pomoci. Každému občanu slibuje útočiště před jeho nejistotami v příjemném a pohostinném konzumním azylu, jenž přijímá uprchlíky čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Konzumní kultura je perfektní recept na každodenní zaplašování všech obav a nejistot, snad s výjimkou jediného případu. I když je celá založena na ekonomických východiscích a premisách, selhává kupodivu tam, kde je konfrontována právě se železnými zákony ekonomické logiky. Konzumní kultura zde není, byť se tváří rozesmátě, pro zábavu. Má především společnost uklidňovat, má vyvolávat politický konsenzus a posilovat sociální smír. Nová ekonomika však do společnosti příliš uklidnění nepřináší. Po třicetiletém období sociálního smíru a téměř všeobecné prosperity poválečných tučných let vyústil vývoj ekonomiky do obtížně řešitelného dilematu. Každá jednotlivá firma, má-li vůbec zůstat konkurenceschopná v podmínkách vyostřujícího se globálního soutěžení, potřebuje zeštíhlet, zaměstnávat stále méně lidí, a to pokud možno na nestandardní pracovní úvazky, které s sebou nesou nižší mzdu. Tatáž ekonomika však zároveň potřebuje, má-li ekonomika udržet přijatelné tempo svého růstu, prodávat stále více služeb a zboží , k jehož zhotovení stačí platit námezdní po stále kratší dobu.

Vzniká tak nová a mimořádně hluboká nejistota. Kolik lidí je možno nahradit v prosperující ekonomice stroji a technologiemi, víme-li, že stroje ani technologie nechodí s celou svou rodinou přes víkend posedět do kafetérií a nakupovat v supermarketech?

Oblast konzumu, která měla zcela pragmaticky a bez falešného patosu nacionalismu dopřát modernímu člověku novou identitu, se namísto toho stává dalším zdrojem permanentních nejistot. Kolik toho musíme všichni dohromady koupit a během týdne, měsíce či roku spotřebovat, aby stále výkonnější stroje a stále důmyslnější technologie neběžely naprázdno? A pokud toho stále více za nás odpracují stroje a technologie, kdo nám bude ochoten dávat stále větší výplatu na nákupy, které za nás nikdo neudělá?

Jestliže si schopná a perspektivní firma rok od roku vystačí s menším a menším počtem lidí, zatímco schopná a perspektivní společnost potřebuje rok od roku více kupujících, lze to jistě řešit ke všeobecné spokojenosti vznikem nových firem, jež zaměstnají přebytečné. Pokud se podaří rozvinout v tomto směru dostatečnou fantazii, pak se můžeme těšit na vynálezy stále nových potřeb, jejichž poskytováním se bude moci někdo živit a za jejichž uspokojování budeme moci někomu platit. Ukazuje se však, že také tento recept na zahánění úzkostí a nejistot, je založen na klamu podobně jako nacionalismus. Nacionalismus se snaží zakrýt svou kolektivistickou rétorikou šedou a anonymní realitu atomizované a vykořeněné společnosti. Tradicionalisticky hlásá tisíciletou kontinuitu národa, a přitom parazituje na výjimečných a přechodných okolnostech průmyslové revoluce. Hlásá jedinečnost, a podporuje nebývalou kulturní nivelizaci a unifikaci.

Lest konzumní společnosti funguje zrcadlově obráceně. Vyloženě individualistická rétorika, s níž reklama apeluje na osobní zájem a nejintimnější potřeby každého jednotlivce, slouží k rozhojnění proudu zboží a služeb, který ekonomikou za jednotku času proteče. Tato řeka musí být neustále splavná, nemá-li celá společnost skončit na mělčině vleklé ekonomické krize a stagnace. Každý jednotlivec musí mít nepsanou povinnost nakupovat stále více, mají-li mít takovou možnost i ostatní. Mezilidskou solidaritu v konzumní společnosti projevujeme tím, že kupujeme i to, co bychom snad ani nepotřebovali. Díky tomu dáváme vydělat druhým, kteří se pak, aniž by byli puzeni jakoukoliv vděčností, mohou chovat stejně jako my a kupovat i to, co ani oni nepotřebují. Nejmodernější věda a technika, která celý kruh nové ekonomiky roztáčí, nedokáže žádným svým vynálezem zbavit lidi hluboké obavy z toho, že se stanou z hlediska výroby přebyteční, a tedy z hlediska spotřeby nezajímaví.

Pikantní na tom všem je, že právě věda a technika jsou od počátku rozvíjeny jako další z receptů, jak redukovat nejistotu moderního člověka. Expertní vědění, jež se vyjadřuje ke všem lidským problémům včetně těch nejintimnějších, přineslo s sebou instituci poradenství. Odborné poradny všeho druhu mají za úkol snižovat nejistotu klientů, kteří se na ně obracejí. Znamená to snad, že odbourání nejistoty z každodenního života je pouze otázkou dostatečného počtu příslušně erudovaných poradců? Zajisté nikoliv. Experti a poradci nesmějí prozradit klientům nikdy celou pravdu, i kdyby ji snad znali. Nikdo by je už potom nepotřeboval. Je v jejich zájmu udržovat laiky vždy v jisté míře nejistoty. Jedině tak mohou s přehledem znalců dávkovat poptávku po svých službách. Věděl to pochopitelně již Baltazar Gracian, jenž ve své radě označené pořadovým číslem 58 doporučoval lidem u dvora: Nikdy se nechlubte vším. Brzy byste ztratili obdivovatele. Vždy je třeba nechat si ještě něco na zítřek.

Nejistota jako styl života

Moderní společnost prodělala během své relativně krátké existence bouřlivý vývoj, v jehož průběhu se k nepoznání změnila. Současná sociologie poskytuje v tomto bodě množství diagnóz. Podle nich moderní společnost zestárla tak, jako dříve společnost tradiční, proměnila se z jednoduché modernity v modernitu reflexivní, je nahrazována společností postmoderní. Někteří badatelé považují za nejcharakterističtější rys současnosti nástup globalizace, jiní hovoří o rozvoji světa pružných sítí, které nahrazují zkostnatělé organizace, další zdůrazňují narůstající potíže sociálního státu. Téměř všichni pak hovoří o nástupu postmoderních postojů a postmoderní mentality, pod kterýmžto označením si pochopitelně každý z nich představuje něco zcela jiného.

Propojíme-li všechny tyto postřehy a všechna tato dílčí stanoviska, s překvapením zjišťujeme, že zvrat, k němuž kdesi v průběhu dějin moderní společnosti došlo, přece jen získává zřetelné obrysy. Moderní společnost se po řadě neúspěšných pokusů zřejmě definitivně zřekla snahy chránit své členy před nejistotou. Právě to je společným jmenovatelem všech rysů současného vývoje, které mohou na prvý pohled vypadat tak různorodě a nespojitě.

Pyramidy formálních organizací, do nichž byl vestavěn klasický projekt moderní společnosti, měly jistě řadu nectností. Formální organizace však zároveň sloužily jako instituce, které limitovaly stupeň nejistoty, zatlačovaly ji a držely v určitých mezích. Účelem organizací je šetřit rozhodování. V jejich hierarchii jsou zabudovány cestičky rozhodování a v jejich předpisech jsou ukryty klíče, podle nichž se rozhoduje. Díky tomu organizace šetří lidské rozhodování podobně jako stroje šetří lidskou práci. Dokonalá organizace by dokázala redukovat nutnost rozhodnutí, jež musejí její členové činit, prakticky na nulu. Bohužel (či spíše bohudík) zcela dokonalé organizace neexistují. Vždy v nich zůstávají funkční místa, v nichž je nutno, aby člověk, jenž danou funkci právě zastává, nějak rozhodl. Těmto místům se v teorii organizací říká zóny nejistoty.

Protože každé rozhodování, jež musí konkrétní člověk učinit, je spojeno s určitou mírou nejistoty, formální organizace spolu se snížením objemu nutných rozhodnutí snižují také onu míru nejistoty. To patří k jejich přínosům. Cenou za tento přínos je odpovídající snížení rozsahu lidské svobody. Ten, kdo nemůže rozhodovat, příliš svobody nemá.

Mezi nevýhody formálních organizací patří nákladnost jejich provozu. Podobně jako stroje šetřící práci, také tyto stroje na rozhodování mívají vysokou spotřebu a koeficient využití vložené energie v nich bývá překvapivě nízký. Právě to byl hlavní důvod, proč se firmy začaly ohlížet po jiném a méně nákladném způsobu svého vlastního uspořádání. Takový způsob našly v pružných a úsporných sítích. Lacinější sítě přinášejí kromě snížení nákladů jako prémii pro své provozovatele více svobody. Cenou za ni je ovšem další výrazný vzrůst nejistoty.

Snížení provozních nákladů firem a institucí je samo o sobě natolik žádaným přínosem, že si to zaslouží přivítat nový vynález s využitím vhodného simulacra. Proto je nejistota, jež ze všech stran zaplňuje vakuum po organizacích, oslavována jako báječná věc a proto je vydávána za přirozený stav lidstva a za velké požehnání pro všechny. Proto se tvrdí, že záruky bezpečí vždy ubírají něco z lidské důstojnosti a vyvolávají trvalou závislost, a proto je destrukce struktur schopných klást meze nejistotě vítána jako triumfální vstup do říše čisté svobody.

Globalizace přidává do roztoku nejistoty nový prvek. Jako svého pohonu využívá prostého faktu, že pohybliví jsou schopni právě z titulu své pohyblivosti a nevázanosti dávkovat nejistotu méně pohyblivým. Mobilita se tak stává novým privilegiem, které - jako každé privilegium - není dostupno ve stejné míře všem. Svoboda pohybu je deklarována jako rovné právo pro všechny a my pravidelně slýcháváme, že všichni jsme si rovni ve své mobilnosti. V praxi však zjišťujeme, že někteří jsou přece jen mobilnější, a tedy rovnější než jiní. Jaksi intuitivně cítíme, že pohyblivost válečného uprchlíka, který bloudí mezi azylovými domy, není úplně totéž, jako mobilita makléře, který si vybírá mezi světovými burzami. Má-li být svoboda pohybu skutečným privilegiem, nesmí vypadat jako privilegium. Nesmí být patrné, že některým přináší právo vyhnout se nepříznivým důsledkům svého vlastního počínání, zatímco pro jiné představuje povinnost co nejrychleji se na tyto důsledky počínání druhých adaptovat. Nejistota, jež se stala heslem dne, vystupuje v mnoha podobách. Někdy ji vzýváme jako konkurenceschopnost, jindy ji chválíme jako flexibilitu, nejčastěji ji však označujeme zdánlivě neutrálním termínem deregulace.

Na příkladu flexibility je nejlépe patrné, že když dva žijí v nejistotě, není to totéž. Pro jednoho může flexibilita znamenat možnost kdykoliv opustit zemi či lokalitu, naskytne-li se mu příležitost získat někde jinde vyšší investiční pobídky, větší celní úlevy a delší daňové prázdniny. V tomto případě flexibilita znamená, že svoboda rozhodování nesmí být ovlivněna ničím jiným než jen úvahou o výši zisku pro příští období. Pro jiného tatáž flexibilita znamená pracovní smlouvu na dobu určitou, snížení sociálního zabezpečení, nutnost podrobovat se stále tvrdším evaluacím výkonu s rizikem okamžitého propuštění. Být flexibilní je pro něj příkazem, jenž musí bezpodmínečně splnit, aby se jiní mohli rozhodovat pouze s přihlédnutím k výši svého zisku. Právě v souvislostí s touto situací je užíván zdánlivě nehodnotící termín deregulace. Deregulace rozhodně neznamená, že přestává jakákoliv regulace a že z našeho života zmizí veškerá pravidla. To by přineslo pouze chaos a rozvrat, o jakém nikdy ani nesnili (a dokonce o něj ani neusilovali) anarchisté. Deregulace znamená, že svou regulační schopnost ztrácejí klasické politické instituce, tedy především stát. Do budoucna nezmizí tlaky, jež budou určovat, jak se máme chovat, v čem máme spatřovat úspěch, co dělat musíme, co konat můžeme a co činit rozhodně nesmíme. Dost možná budou takové tlaky ještě tvrdší a nekompromisnější, než byly dosud. Deregulace však znamená, že zmizí jakákoliv instance, ke které bychom si mohli stěžovat v případě, že nám tyto tlaky nevyhovují, že nám připadají nesmyslné, že máme vůči nim vážné výhrady. Deregulace neznamená zrušení příkazů, ale pouze zrušení jakékoliv zodpovědnosti za tyto příkazy. Kafkův Zámek byl v tomto ohledu stoprocentně deregulován.

Nejistota jako životní způsob a jako styl života se v různých patrech budovy společnosti manifestuje sice poněkud odlišně, stále však zůstává toutéž nejistotou. A není náhodné, že i úspěšní ve světě sítí se svými postoji a svou mentalitou tak podobají podezřelým bezdomovcům. Oba dva typy jsou neustále v pohybu, neustále jsou na odchodu odnikud nikam. Žijí jen krátkodobými projekty, neplánují svou budoucnost. Nejsou vázáni na žádné trvalejší vztahy, nevidí ani důvod takové vztahy udržovat. O to dynamičtěji navazují nové a přechodné kontakty, vždy podle výhodnosti a momentálních okolností. Nevidí svůj život jako kontinuitní směřování, mají jej poskládán z pestré mozaiky nespojitých, často spíše náhodných epizod. Vyskytne-li se jakákoliv potíž, jejich jedinou jistotou je, že se při jejím odstraňování budou moci spoléhat pouze sami na sebe. Jejich největším osobním problémem v prostředí měnlivých vztahů s krátkým poločasem rozpadu je - důvěryhodnost. Jak se k ničemu nezavázat a přitom získat od druhých přesně tolik důvěry, kolik jí potřebují pro svůj nejnovější, epizodický a vždy tak trochu nejistý projekt.

Je modernizace lékem na nejistotu?

Podle obecného mínění mají být problémy vyřešeny další modernizací celé společnosti. Je to v moderní době zcela obvyklé klišé. Je to stejné, jako když se neoliberální teoretici trhu domnívají, že problémy tržního hospodářství pramení z toho, že je v něm zatím ještě málo trhu. Podobně nepřekvapí, že až do samotného pádu reálného socialismu vysvětlovali teoretici socialismu jeho potíže tím, že je v systému zatím ještě málo socialismu. Co tedy znamená přimíchat do moderní společnosti ještě více té pravé modernity. Vyřeší se tím skutečně její potíže?

Modernizace společnosti byla od počátku nesena v rovině teoretické emancipačními myšlenkami třetího stavu, v rovině praktické bouřlivým rozvojem vědy a techniky. V ekonomickém kontextu pak modernizace znamenala možnost zvyšování soukromého zisku na úrovni individuální a růst ekonomiky na úrovni celospolečenské. Všechny tyto procesy byly vítány většinou společnosti jako nezpochybnitelné projevy nezadržitelného pokroku.

Pouze v rovině sociální byl pokrok, jenž přinesla moderní doba, poněkud problematický. Modernizace zde znamenala přechod ze světa velkých domácností a malých lokálních komunit do světa formálně uspořádaných organizací. Tatáž modernizace, která rozložila tradiční domácnostní formu sociálna, vytvořila v organizacích jeho umělou a výkonnější (protože specializovanější a profesionalizovanou) podobu. Vrcholem této přeměny bylo vytvoření architektury sociálního státu.

Tato přeměna sociálna však nebyla přijímána již zdaleka tak jednoznačně pozitivně jako modernizační změny v jiných oblastech. Naopak, vyvolala dvojí ostrou kritiku. Ze strany konzervativců je s nostalgií poukazováno na značnou míru odosobnění a formalizace vztahů vůči sociálně potřebným. Jako kdyby se část pozitivních funkcí sociálna vytratila v důsledku byrokratizace moderních institucí. Nebylo však možno při velkorysé modernizaci ekonomiky, vědy, techniky a částečně i politiky udržet sociální vztahy nadále v jejich archaicky tradiční, předmoderní podobě. Kritika odosobněného světa organizací z pozic konzervativních nabízela v tomto ohledu spíše jen iluzorní řešení.

Jestliže se pomocí formálních organizací podařilo zvládnout první útok modernity na sociálno, vyvolalo to současně tvrdou kritiku z tábora čistého liberalismu. Liberálové neporovnávali výkonnost sociálního zabezpečení, jež poskytovaly formální organizace, se starým a nevýkonným světem domácností. Poměřovali ji mechanismem trhu. Z tohoto pohledu se jim nutně jevila celá konstrukce sociálního státu jako neúčinná, ba až trestuhodně plýtvavá. Vítězství neoliberalismu od poloviny 70. let 20. století umocňuje kritiku sociálního státu a frontálnímu útoku podrobuje dokonce i princip formálních organizací a celé organizované modernity.

Celý spor nezůstal zdaleka jen v rovině ideologie. Z oblasti ekonomiky přicházejí mocné tlaky na rozbití formálních organizací a na jejich nahrazení sítěmi. Přechod k sítím je nesporně nesen klíčovými prioritami modernity. Podílejí se na něm jak nejnovější technologie, především ty informační, tak také princip vyšší efektivity i princip úspěšnosti založené na podaném výkonu. Zároveň však svět sítí dramaticky zpochybňuje sociální uspořádání, které přinesla moderní doba jako určitý kompromis ve snaze pokračovat v udržení sociálna jinými než tradičními prostředky. Vysoká efektivita sítí je založena na externalizaci nákladů spojených s provozem na jednotlivé účastníky. Modernizace bývá vydávána za lék na potíže příliš nejisté společnosti. Co když je ale přímo v podstatě modernizace, že tuto nejistotu zvyšuje? Proč by měl růst obav a nejistot představovat jen dočasné selhání, jakousi napravitelnou chybu modernizace? Co když se jedná naopak o její logické a dlouho připravované vyvrcholení? Již brzy se ukáže, nakolik jsou dnešní instituce, zodpovědné za sociální politiku, sociální ochranu a sociální investice součástí modernizačního procesu, a nakolik to jsou jen chřadnoucí pozůstatky něčeho, co proces modernizace nestačil zatím ještě vyřadit ze hry. Osud nejisté společnosti spočívá právě v odpovědi na tuto vcelku jednoduchou otázku.

Program TINA

Jedním z nejcharakterističtějších rysů současné politiky je, že politické strany zprava i zleva se stále více scházejí uprostřed politického spektra a z obou směrů se přibližují k jakémusi ideálnímu středovému programu. Politici si zpravidla vykládají tento posun jako výraz snahy zaujmout středové voliče, tedy voliče, kteří pocházejí ze středních vrstev. Takové vysvětlení by bylo přesvědčivé před půl stoletím, kdy střední vrstvy ve společnosti výrazně sílily a jejich váha odpovídajícím způsobem rostla. Posledních dvacet let však výzkumy ukazují spíše opačný trend - dochází k početnímu oslabování středních vrstev a především k jejich výrazné diferenciaci. Pomyslný střed společnosti se spíše vyprazdňuje a je obklopen pestrým prstencem segmentů se zájmy nejrůznějšími, často navzájem protikladnými. Je třeba hledat jiný důvod, proč se programy politických stran začaly kdesi uprostřed sbíhat.

Nejblíže k nalezení skutečného důvodu pro postupující programovou konvergenci většiny stran mají ti, kdo hlásají, že k existujícímu uspořádání neexistuje žádná alternativa, tedy ti, kdo se hlásí k principu TINA (There Is No Alternative). Ponechme stranou nechtěný půvab poměrů, kdy je možné zároveň tvrdit, že lidstvo požívá největší svobody všech dob, a zároveň hlásat definitivní konec svobody výběru jakýchkoliv alternativ. Patří k dobrému tónu doby tento rozpor přehlížet.

Neměli bychom však přitom přehlédnout celkovou logiku vývoje. Když moderní politika kdysi začínala, ještě lidem alternativy nabízela. Sršela tehdy nápady a iniciativou, odkrývala nové možnosti a snovala utopicky smělé vize. Postupem času se její invence omezovala a ona voličům slibovala jen o něco více toho, co už měli. Místo jednoho auta v garáži dvě anebo raději hned tři. Kromě letní dovolené také dovolenou zimní. S tím, jak svoboda celé společnosti dále narůstá, politika se stává stále skromnější a nejnověji slibuje, že situace se do budoucna nebude zhoršovat příliš prudce. Právě tento slib je skutečným obsahem módního hesla udržitelného vývoje.

Skutečnost, že se politické strany ze všech směrů sbíhají směrem ke středu, není známkou rostoucího konsenzu v politice a celé společnosti, ale pouze důsledkem skutečnosti, že z politiky odchází moc. Stále větší část moci je z klasické politiky vzdalována v důsledku globalizace a deregulace, je paralyzována novými sociálními a technologickými riziky, odplouvá v sítích. Vlády sice zodpovídají za prosperitu svých občanů a v předvolebních kampaních se všechny politické strany k této zodpovědnosti hlučně hlásí, mechanismy vytváření a udržování prosperity však již opustily hranice jednotlivých zemí a proces deregulace je stále více vzdaluje z dosahu vládních pravomocí. Vlády mohou sice dále slibovat svým občanům blahobyt a zajištěnou existenci, jejich slibům však už málokdo věří. Pravicové a levicové recepty střídavě selhávají, přesně v rytmu vychylování volebního kyvadla. Právě to tlačí politické strany ke středu. Uprostřed však nečeká žádná syntéza zhotovená snad z toho, co bylo na programech pravice a levice nejhodnotnější, nejpřínosnější a nejtrvalejší. Čeká tam pouze otevřené přiznání kapitulace před nejistotami, které přicházejí zvenčí a jež vlády nejsou schopny od svých občanů odvrátit. V nejlepším případě jsou schopny pouze zpětně a neúplně napravovat největší škody, jež na nechráněné populaci napáchají.

Mít moc znamená být schopen dávkovat druhým nejistotu. Kdesi uprostřed politického spektra se časem strany zprava i zleva sejdou na programu, který bude celý vystavěn na zjištění, že tím, kdo bude do budoucna nejistotu regulovat, už není stát se svými politickými mechanismy a nástroji. Základem tohoto programu, jenž by mohl být uveden heslem TINA, bude zjištění, že skutečná moc se odstěhovala z příbytku formální politiky a bytuje už v jiných prostorách. Ve slavnostní preambuli nového středového programu se bude konstatovat, že politika od nynějška nechce a nebude těm pohyblivým do jejich dávkování nejistoty usedlému obyvatelstvu příliš mluvit. Politici se ve svém středovém programu zaváží, že budou ještě mnohem iniciativnější než dosud v lákání investorů do země a že budou ještě vstřícnější vůči jakýmkoliv jejich požadavkům. Zaváží se, že zbytku státní moci využijí k uklidňování nespokojených, takže mezinárodní finanční instituce nebudou muset snižovat rating jejich bank. Zaváží se, že budou sice plynule snižovat sociální výdaje v zemi a v tomto smyslu omezí své občany, nebudou je však ani v nejmenším omezovat v jejich svobodě převzít na svá bedra ještě větší díl externalit hostujících investorů.

V další části programu bude vyřešen problém dělby moci. Přestože program flexibilní adaptace na globalizaci může být jen jeden, a tedy realizovaná politika nebude mít žádnou alternativu, je v zájmu demokracie, aby se u moci střídalo více stran. Věc lze vyřešit odlišnou symbolikou a odlišnou předvolební rétorikou. V rámci téhož programu bude řekněme strana modrých klást důraz na silné individuum, zatímco strana růžových bude hovořit spíše o významu mezilidské solidarity. Je možná i dohoda na jiném zbarvení a jiném důrazu, neboť vzhledem k základním prioritám programu TINA je vše ostatní podružné a stává se věcí čisté konvence. Modří ostatně dobře vědí, jak je každé individuum slabé a bezmocné vzhledem k hrozbám rizikové společnosti. Růžoví si právě tak dobře uvědomují, že v globalizované konkurenci, kde šanci lze získat jen na úkor ještě bezbrannějších a pomalejších, není žádná opravdová solidarita možná.

V závěrečných ustanoveních programu TINA se pak bude pojednávat o poslání samotných politiků. Jejich povolání se stává v podmínkách globalizace tou zdaleka nejabsurdnější ze všech lidských profesí. Trojjediná role moderní politiky se proměňuje ve svou vlastní karikaturu. Povoláním politika je co nejdůstojněji reprezentovat státní moc, která se stává stále bezmocnější. Čím bude zdraví státu chatrnější, o to s větší pompou k němu budou politici přistupovat a tím hlasitěji ho budou vzývat. Dalším jejich úkolem bude držet v šachu stát, který je beztak v matové pozici. Podobni roztržitým elektrikářům, instalují politici ty nejmodernější pojistky ve snaze zabránit nebezpečným zkratům a výbojům na vedení, které se už dávno nepoužívá. A konečně úkolem třetím bude s pomocí této instituce moudře rozdělovat dobro v situaci, kdy stát ani neví, odkud vzít na svůj vlastní provoz. Alespoň jednu jistotu tak máme - politiky čeká po všech stránkách postmoderní živnost.