Nuž, lze očekávat, že osmadvacetiletý mladý muž éru R.R. nemůže pamatovat, že se tedy uchyluje k zprostředkovaným informacím, které bere za základ svých úvah. Jenže B.C. je současně vzdělaný člověk, původně dokonce chemik a tedy by se spíše u něj očekávalo exaktní myšlení - a když už se pouští do mudrování tohoto druhu, nemělo by se mu stávat, že bude veden propagandou, vírou a iluzemi.

Není nyní zapotřebí znovu probírat jednotlivé prvky legendy R.R., připomenu jen v jeho souvislosti rovněž pevně zakořeněnou pravicovou legendu o lehkomyslném rozhazování státních peněz levicí, libo co se za ni považuje. Kdo si dnes připomíná hlavní volební slogan, se kterým R.R. z úřadu kalifornského guvernéra vcházel do presidentské kampaně? Uším s R.R. sympatizujícího B.C. by dozajista skvěle zněl Reaganův požadavek, že je třeba redukovat deficit státních rozpočtů, protože nemůžeme "svým vnukům zanechat hory svazujících dluhů" -- a snad by se i divil, že právě Reaganovi se podařilo americký roční deficit Carterovy éry během svého mimování role amerického presidenta zdesateronásobit.

Ano, tento fakt nezapadá dobře do legendy o rozhazovačné levici a šetřivé pravici, nevadí, vymyslí se jiná hezká legenda o skvělých zbrojních programech, které se rozběhly z blahodárných strategických důvodů -- aby se SSSR závody ve zbrojení uštval, polekal a rozpadl působením amerického protiraketového deštníku.

V kruhu omezeného publika tento argument dozajista platí, však je-li podroben opravdovému zkoumání, pak snadno -- pravda podle analytických schopností -- přijdeme k jinému poznání. Když budeme podobným způsobem, jakým obdivovatelé R.R. "analysují" jeho presidentství, přesvědčovat sami sebe, že současná americká invaze do Iráku měla za cíl boj proti terorismu a zbraním hromadného ničení, nebude nám asi činit potíže uvěřit všem těmto romantickým legendám.

Samosebou musíme přehlédnout gigantický americký rozpočtový deficit a nesmíme se ptát -- politicky korektně - kdo z celého válečného dobrodružství finančně profituje. Kdyby nás náhodou napadlo, že se "napakovali" pokaždé zbrojařští giganti, tak tuto myšlenku musíme velmi rychle zahnat, protože se bude dozajista jednat o zastydlou bolševickou propagandu.

Ano, lze i tak, s tím se už asi nedá nic dělat -- každý myslí tak, jak umí. S pomocí propagandy se snadno zamění příčina za následek. Pozoruhodné je, že přijímání tohoto druhu legend není omezeno jen na relativně prosté kruhy občanstva, které z různých důvodů nemají možnost, nebo nakonec i zájem o sledování a analysování probíhajících dějů a pro které jsou vlastně určeny. Znepokojující především je, že těmto legendám podléhají i příslušníci skutečných, či samozvaných "elit", není to pak jen věc "svobodného názoru", jak se snadno celou záležitost dá taky bagatelizovat. Vyvstává pak i otázka ignorantství, které by v těchto kruzích nemělo co pohledávat.

V těchto dnech můžeme pozorovat "in nascenti" oživování legendy o tom, že je třeba pracovat déle a za méně peněz, jako prostředku pro zachování a vytváření nových pracovních příležitostí. Možno taky jízlivě poznamenat, že se to týká jen pracujících na nízkých stupních produkčního žebříčku. Pro manažery to "samozřejmě" neplatí, tam již léta je tendence opačná a jejich příjmy dosahují opravdu gigantických výšek, bez ohledu na skutečné výsledky podniku.

Minulý týden jsem psal v BL o pozoruhodných návrzích, které rozvířily německou mediální hladinu -- někteří ekonomičtí "experti" uvažovali nahlas o zavedení padesátihodinového pracovního týdnu. Vzápětí sice v mnohých diskusích je číslo 50 relativizováno, jiní představitelé průmyslu však současně žádají krácení dovolené a pojednou je tento masivní útok na mzdové tarify etablován jako samozřejmá věc.

Dokonce se v souvislosti s tímto "lékem" mluví o snižování nezaměstnanosti. Zdravý rozum se této zvláštní aritmetice sice vzpírá, protože kratší pracovní doba a následně více zaměstnaných lidí zvyšuje zaměstnanost pravděpodobněji než naopak, ale když se "správně agituje", lze logiku postavit na hlavu.

Ve dvou německých závodech koncernu Siemens, vyrábějících mobilní telefony, prosadilo vedení zvýšení pracovní doby na 40 hodin, když položilo odborům nůž na krk a slibovalo, že po dobu dvou let budou zachována pracovní místa -- jinak vedení Siemense hrozilo, že produkční místa uzavře a bude vyrábět v cizině.

Odboráři mezitím spočítali, že spolu s dalšími postihy -- redukce směnových příplatků, příplatků na dovolenou a "třináctých platů"- se jedná až o třicetiprocentní krácení mezd. Je vhodné rovněž připomenout, že za minulý rok dosáhl Siemens miliardových zisků a jeho prosperita není ohrožena ani náhodou. Stejně tak německý export a obchodní přebytek dosáhl za minulý rok opět rekordních čísel.

V těchto hospodářských kulisách se však stále ozývá sténání svazu průmyslníků, že nejen německá konkurenční schopnost, ale celé hospodářství je zcela ochromeno právě zmiňovanými vysokými mzdovými náklady a vysokými daněmi -- a pohotově jsou samozřejmě k dispozici "nezávislí ekonomičtí experti", kteří vytahují z rukávu klasickou podnikatelskou nápravu poměrů "ve správném směru" -- reforma pracovního trhu se tomu taky říká -- jinými slovy věčný požadavek na snížení daní, prodloužení týdenní pracovní doby, krácení dovolené, snížení reálných mezd. Nemine snad den, že by se z podnikatelských kruhů neozývaly "myšlenky", které míří svými cíli do časů, které se považovaly již za nenávratně překonané.

Jak je tedy možné, když se dle názoru svazu průmyslníků hospodářství neochvějně řítí do propasti, že se každoročně zvyšují exportní přebytky, jak je možné, že velké koncerny dosahují stále větších zisků? Sníží-li se mzdové náklady či daňové zatížení, kde se to asi projeví? Většími investicemi, snížením nezaměstnanosti, větší spotřebou a posílením konjunktury ? Obávám se, že tato varianta nenastane. Spíše naopak ! Jestli se něco zvýší, tak to bude objem finančních spekulací.

Hlavní ekonomický problém Spolkové republiky je už mnoho let stagnující vnitřní poptávka. Delší pracovní doba, kratší dovolená a jiné postihy zaměstnanců - jinými slovy snížení reálných mezd -- umožní teoreticky sice producentům jejich zboží nabízet levněji, ale chybí-li spotřebitelům peníze na nákup tohoto zboží a volný čas, tak se situace na vnitřním trhu nejen nezmění, spíše se dá očekávat ještě zhoršení nynějšího stavu.

Ekonom Steffen Lehndorff tento problém trefně popsal takto : "Co je dobré pro podnikatele, nemusí být dobré pro celé národní hospodářství. Krácení mezd a prodlužování pracovní doby mohou být na přechodnou dobu smysluplný prostředek k překonání finančních potíží výrobců, avšak proti konkurenci ze zemí s výrazně nízkou mzdovou úrovní nejsou účinným prostředkem. V této soutěži opravdu pomáhají jen technické inovace, vyšší produktivita a kvalifikovaný personál. Nejvíce kontraproduktivní je však třídní boj s obrácenými znaménky -- vedený shora. Ten jen demotivuje zaměstnance a vede ke strnulosti".

A nakonec ještě jeden bonbónek -- kancléř Schröder dosáhl minulou středu dalšího "úspěchu" svého pojetí sociálně demokratické politiky: v jednání s představiteli farmaceutického průmyslu ustoupil jejich požadavkům a zatížil tak nemocenské pojišťovny -- čili ty, kteří jejich provoz platí - jednou miliardou euro omezením cenového stropu patentově chráněných léků.

Na každém kroku je z medií slyšet propagandu o "nezbytnosti" reforem, které jinými slovy znamenají postupné omezování atributů "sociálního státu". Kupříkladu zmínění zdravotní pojištěnci byli letos blokem různých opatření zatížení navíc 17,6 miliardami euro. A v této situaci nyní velcí farmaceutičtí giganti dostávají "dárek" -- jednu miliardu euro.

Není tomu ovšem tak, že občané nechápou finanční problémy pojištěneckých institucí -- naopak, jsou ochotni k obětem, jak zjišťují instituty veřejného mínění. Je-li však na druhé straně jejich dobrá vůle zneužívána nenasytnými nejbohatšími průmyslovými kruhy, tak tuto politiku odmítají a chápou ji jako provokaci -- s následky, které se při voličských urnách demonstrují nejlépe, jak naznačily nedávné volby do evropského parlamentu.