Myslím že to je volba, před kterou svět a každý z nás stojí, křižovatka, jejíž cesty se rozbíhají jiným směrem. Myslím, že lze dohlédnout falešné horizonty na nich. Mravnost vyžaduje čin, rozhodnutí, mravným se člověk stává a nevystačí jen s vyprázdněnými pojmy, s překroucenými významy, s přiblblými ikonami všeho toho, co se na nás hrne z médií a z úst politiků.

Být mravným znamená poslouchat hlas svého svědomí, svého srdce a nikoliv hlas dobře placeného státního aparátu. Být mravným dnes znamená zpochybňovat "nezpochybnitelné", podvracet všechny domnělé pravdy, kázané slůvky ve prospěch jakýchkoliv ismů, odmítat všechny ustálené civilizační parametry přeslazených bonbónků, kterými nás krmí vlivní a mocní tohoto světa. Selhávají politici, selhává výkonná i zákonodárná moc, selhal socialismus, selhává demokracie a samozřejmě selhává i armáda.

Dovídáme se o krutých mučeních iráckých vězňů a strašně se divíme, jsme překvapeni, ptáme se, jak je to možné v demokratické armádě? Jenomže v armádě to nikdy nebylo jinak, ať byla rudá, černá a nebo modrá. Rozumný a kriticky myslící člověk, s vlastním pohledem na svět, nemůže být nikdy na armádu hrdý, ani na tu vítěznou. Vojáky lze strpět, ale nikoliv obdivovat (pro případné kritiky dodávám, že jsem sloužil dva roky, ne rok a nebo půl roku!). Nejsou to ti nejlepší synové národa, naopak, v případě tvoření profesionální armády možná ti nejhorší.

Člověk s přirozenými intelektuálními potřebami, jako je například potřeba kultury, jež prohlubuje lidské prožitky, do armády obvykle nevstoupí. V jistém smyslu je voják kulturním primitivem, zaostalcem, cvičeným jen k boji. Morálka se vojáku scvrkla maximálně vždy jen v poslušnost nadřízeným. Voják totiž "nepotřebuje" svědomí a jak nám říkali, myslící voják je nepoužitelný. Není to jinak v žádných armádách na světě a tohoto mýtu bychom se jako civilisté měli zbavit. Události nejen v Iráku nás o tom přesvědčují.