Pravicová Evropská lidová strana po 20. červenci, kdy se svých mandátů ujmou noví europoslanci, opět o něco posílí. Výsledek víkendových voleb do Evropského parlamentu však nelze interpretovat tak, že prohrála levicová politika. Skutečnost je totiž taková, že evropští voliči odmítli podpořit strany, které provádí demontáž sociálního státu. Toto vyslovení nedůvěry asociálním vládám mělo v různých zemích různý charakter, podle momentální situace na vnitropolitických scénách členských zemí EU.

V zemích, kde reformy, jejichž podstatou je odbourávání a oslabování systémů, které zajišťují solidaritu chudých s bohatými, provádí vláda složená z pravicových stran, většinou výrazně zvítězila levice. Takovým příkladem je Francie. Pravicové strany zastoupené ve vládě premiéra Raffaraina, která provádí penzijní reformu, snižující důchodové nároky občanů a plánující provést privatizaci podniků veřejných služeb, v jejímž důsledku má dojít k rozsáhlému propouštění, utrpěly v krátké době již druhý volební debakl.

Po historicky prvním absolutním vítězství francouzských socialistů v nedávných regionálních volbách, které znamenalo předání vlády ve všech regionálních samosprávách s výjimkou Alsaska, porazila levice francouzskou vládu i v evropských volbách. Vládní strany Svaz pro francouzskou demokracii (11 mandátů) a Svaz pro lidové hnutí (17 mandátů) dostaly dohromady jen čtvrtinu odevzdaných hlasů. Francouzská levice naproti tomu dosáhla historicky nejvyšších zisků. Socialisté získali 30 mandátů, Zelení budou mít 6 poslanců a komunisté vyšlou do Štrasburku 3 zástupce.

Obdobná situace nastala v Itálii, kde vláda premiéra Berslusconiho utrpěla porážku. Berlusconiho vládě, která prosadila změnu pracovního práva v neprospěch zaměstnanců, jímž byly zásadním způsobem oslabeny možnosti právní obrany před propouštěním, nepomohlo ani to, že vedle této změny prosadila v parlamentě revizi mediálních zákonů. Přestože se Berlusoconimu - přezdívanému Don Silvio -- podařilo za pomocí této změny ovládnout mediální scénu a zastrašováním zpacifikovat veřejnoprávní média, která si zatím nemohl koupit, tak to jeho vládě nepomohlo k odvrácení porážky.

Opoziční levicové hnutí Olivovník, jehož lídrem je současný předseda Evropské komise Romano Prodi, získalo 27 mandátů. Komunisté, kteří v minulosti s Prodim vládli, vyšlou do europarlamentu celkem 4 zástupce (2 mandáty Refundazione communista a 2 PDCI), zatímco z kandidátky strany Vzhůru Itálie, na jejímž čele figuroval i premiér, postoupilo pouze 17 poslanců.

Páté vítězství v řadě si připsali i rakouští opoziční sociální demokraté (SPÖ) a Zelení. Po sérii vítězství v zemských volbách, ve volbách do vedení profesních komor a po vítězství Heinze Fischera (SPÖ) v prezidentských volbách, se i při volbě do Europarlamentu jasně ukázalo, že Rakušané nejsou nakloněni daňové reformě, která snižuje zdanění vysokých příjmů, provázané se snižováním sociálních výdajů. SPÖ sice porazila lidovce kancléře Schüssela jen velmi těsně (33,4 : 32,7%), zdrcující porážku však utrpěli Svobodní (FPÖ) z jejichž řad pochází nejen populista Jörg Haider, ale i architekt asociálních ekonomických reforem -- ministr financí Grasser. Svobodní se s 6,3% dostali na poslední místo. Dvojnásobný počet hlasů dostali Zelení. Rybník však FPÖ vypálil především europoslanec Hans-Peter Martin (dříve SPÖ), který si v nacionalistickém populismu v ničem nezadá s Haiderem. Protože však není spojován se snižováním sociálního zajištění občanů tak se jeho poměrně nové straně podařilo získat 14% hlasů.

Odplata za politiku proti svým voličům

Ostudné porážky však utrpěly i strany, které se samy zařazují na levici, pokud ve vládní praxi provádí pravicovou politiku. Nejmarkantnějším příkladem je největší prohra německých sociálních demokratů (SPD) v dějinách SRN. Tradiční voliči SPD tentokrát odmítli přijít podpořit kancléře Gerharda Schrödera, kterého ještě loni ve volbách do Bundestagu znovu vynesl do čela vlády důsledně protiválečný postoj. Tentokrát většina zaměstnanců, na jejichž bedra dopadly změny pracovních zákonů a reforma zdravotnictví, která výrazně zvýšila spoluúčast pacienta, stejně jako nezaměstnaných, jejichž životní úroveň výrazně zhoršily vládní rozpočtové škrty nenašla důvod proč jít k volbám. Při poloviční volební účasti tak SPD získala jen 23 křesel, zatím co opoziční CDU-CSU s výrazně disciplinovanějším voličským zázemím 49 mandátů.

Obdobně zřejmě nelze odbýt prohru britských vládních labouristů (22,3%) jen odporem obyvatelstva proti angažmá v agresi proti Iráku. I když i ta se na porážce strany premiéra Tonyho Blaira výrazně podepsala. Na Blairově prohře se zřejmě výrazně podepsaly i takové kroky, jako zvýšení školného na vysokých školách, zmrazení platů zaměstnanců veřejných služeb a stagnace investic do veřejné infrastruktury, která je značně zdevastovaná v důsledku úsporné politiky předchozích konzervativních vlád. I V Británii se na prohře labouristů podepsala nižší volební účast, která je do značné míry důsledkem zklamání voličů z nesplněných předvolebních slibů vládnoucí strany.

Nejhorší porážku utrpěla vládní ČSSD

Ze stejných důvodů jako jinde v Evropě prohrály vládní strany i v Česku. Stranou lze v tomto případě ponechat Unii svobody, jejíž osud byl zpečetěn dávno před volbami. Její elektorát sestávající z intelektuálů, kteří nechtějí volit ODS pro její arogantně asociální a hrubě protievropskou rétoriku, a tzv. "předbohatých", kteří sice netěžili z privatizace, ale z důvodů psychologického bloku nevolí podle stavu své peněženky a hlásí se k pravici, tentokrát přebraly obě skupiny nezávislých, jak Vladimíra Železného, tak zejména Jany Bobošíkové, která proslula jako ostrý kritik politiky. Totéž platí i o Evropských demokratech, kteří zřejmě na US naváží v politice malé, krátkodobě použitelné strany, jejíž předchůdkyní byla ODA.

Při nízké volební účasti, která by teoreticky měla nahrávat stranám s početnou členskou základnou a stabilním voličským kádrem, byl výsledek KDU-ČSL (9,5%) do určité míry zklamáním. Při takto nízké volební účasti např. v senátních volbách dosahují lidovci díky svému věrnému konfesně orientovanému voličskému zázemí mnohem lepších výsledků. Do značné míry se na tomto výsledku, který však nelze označit za jasnou porážku ale spíše za nevítězství, podílelo i zklamání vlastních voličů. Od stranických špiček a mediálně výrazných poslanců se sice dočkali řady návrhů prorodinných zákonů. Lze uvést např. anonymní porody, společné zdanění manželů. Na druhou stranu se však i lidovečtí voliči, kteří -- zejména ti z venkovských oblastí - nepatří mezi bohaté, mohli na vlastní kůži přesvědčit, co v praxi znamená Kalouskova rétorika o tvrdých ekonomických reformách. Škrty ve výdajích státního rozpočtu a zvyšování DPH -- a tím i cen, které prosadil zřejmě nejvíce nekompromisní postup šéfa rozpočtového výboru a KDU-ČSL Miroslav Kalousék se podepsaly zejména na životní úrovni rodin s dětmi.

Na Kalouskovu ekonomickou reformu prováděnou vládou Vladimíra Špidly však ve volbách nejvíce doplatila ČSSD. Na ostudnému výsledku 8,7% se totiž nepodepsala ani tak rozhádanost ČSSD, která je počítána k tradičním vlastnostem sociálních demokratů. Na takto dramatické prohře neměl po roce a půl téměř žádný vliv ani ostudný postup obou frakcí této strany v prezidentské volbě, kde si skupiny poslanců ČSSD vzájemně "zařízly" hned dva kandidáty.

Různost názorů a kritika vedení od vlastních poslanců by sama o sobě nemohla ovlivnit volební výsledek tak, jak se to snaží vykládat premiér Špidla. Na kritiku vedení strany z ústa vlastních poslanců jsou voliči ČSSD zvyklí už z dob předsedy Miloše Zemana. I přes ni ČSSD opakovaně dokázala ve volbách uspět.

Hlavním důsledkem zdrcující porážky ČSSD je fakt, že její voliči již nemají důvod stranu volit. Voliči, kterým ČSSD před volbami slibovala zvyšování životní úrovně, se od vlády, které ČSSD početně dominuje, dočkali pravého opaku. Proč by měli učitelé nebo zdravotníci, kteří ČSSD třikrát po sobě (1996. 1998 a 2002) pomohli k mocenskému vzestupu, této straně odevzdat své hlasy, když jim sociálně demokratičtí ministři najednou chtějí brát práci rušením škol a nemocnic? Proč by měli pro ČSSD hlasovat, když se od ministra financí Bohuslava Sobotky místo slibovaného zvýšení platů pomocí nové šestnáctitřídní mzdové tabulky dočkali snížení výdělku v důsledku odebrání 13. a 14. platů? Proč by měli zaměstnanci volit tuto stranu, kterou v médiích nejčastěji reprezentuje ministr financí, který prosadil zvýšení DPH -- a tím i spotřebitelských cen i těch komodit, u nichž to po ČR EU ani nepožadovala?

Voliči, kteří ČSSD pomohli k moci, dnes nemají důvod volit tuto stranu, protože na rozdíl od premiéra Špidly, ministra Sobotky a poslance Mládka nepovažují výši deficitu státního rozpočtu za důležitou. Mnohem důležitější pro ně je především stav jejich rodinného rozpočtu, který vládní reforma podstatně zhoršila. Tradiční voliči ČSSD, kteří se nyní, pokud budou chtít jet na dovolenou, nebo pokud budou chtít dětem k vánocům koupit dárky, budou muset zadlužit (pokud jim vůbec banka půjčí) -- protože nedostanou 13. a 14. platy, považují stav svých vlastních financí za větší hrozbu než hypotetické úvahy o zadlužování budoucnosti prostřednictvím deficitu státního rozpočtu. Za mnohem větší hrozbu považují snížení vlastních příjmů a zvýšení životních nákladů prostřednictvím zvyšování DPH oprávněně.

Proč se má jejich životní úroveň snižovat? Jen proto, aby ministr Sobotka mohl ustoupit předsedovi KDU-ČSL a snížit daně bohatým a firmám? Proč má zaměstnanec platit ve zvýšených životních nákladech vyšší daně než podnikatel, kterému vláda daně snižuje? Proč má být chudý ještě chudší - proto, aby bohatý ještě více zbohatl a mohl jezdit na ještě dražší dovolené a v ještě dražších vozech, nebo mít ještě více peněz na účtech v daňových rájích?

Volební výsledek lze interpretovat i tak, že si voliči tyto otázky položili. A dopověděli si na ně tak, že nevidí důvod, proč by měli volit stranu, která přispěla k tomu, že si je musí klást. Ve velké většině pak volili buď rukama - proti vládě -- např. volbou KSČM, nebo nohama - tím, že k volbám nešli. Podobně jako v ostatních evropských státech, kde vlády dělají asociální politiku.

Existuje cesta z krize ČSSD?

Sociální demokraté po uplynulém volebním víkendu hledí z hrany útesu na dno propasti voličského nezájmu. Od pádu je nemůže zachránit jen kosmetická změna v podobě lepší mediální politiky, jak to navrhuje poslanec Mládek. Zaměstnanci, který chce slušně žít z poctivě vydělané mzdy totiž ani mediální kouzelník typu Tony Blaira, nebo vlastník mediálního impéria, jako je Silvio Berlusconi, nemůže nikdy vysvětlit, proč by si v zájmu dalšího bohatnutí bohatých měl utahovat opasek. Ani nezaměstnanému, který čeká v řadě okresů na práci v desetitisícových frontách, nemůže vysvětlit žádní mediální komunikátor -- i kdyby šlo o mistra propagandy Josefa Goebbelse - že jeho situaci zlepší škrty ve státním rozpočtu. A že si vlastně za svoji špatnou situaci může sám, protože nevezme práci, která je k dispozici -- jak občas rád při změnách sociálních zákonů tvrdí ministr Škromach, který jakoby zapomínal na statistiky ministerstva, kterému šéfuje, podle něhož se o jedno volné místo ucházejí stovky nezaměstnaných.

Žádnou naději, o níž mluvil na poslaneckém klubu poslanec Mládek, nemůže v lidech vzbudit ani rušení škol a nemocnic, které hrozí vyvolat další růst nezaměstnanosti. Bývalý volič ČSSD nemá důvod této straně věřit, dokud ve své vládní praxi zásadním způsobem nezmění politiku. Zvlášť, když zaměstnanec, ale i nezaměstnaný, má dnes prostřednictvím internetu možnost se např. od odborářů dozvědět, že Sobotkova -- respektive Mládkova či spíše Kalouskova varianta reformy veřejných financí není jediný způsob hospodářské politiky. Že existují a ve světě jsou proti negativním důsledkům globalizace úspěšně používány protizbraně. Například v podobě opatření, která ve Francii znemožňují firmám unikat před zdaněním prostřednictvím fiktivních plateb do daňových rájů. Bez větších problémů dnes lze z veřejně dostupných zdrojů získat informace o tom, že Finové, jejichž ekonomika byla v minulosti závislá na trzích RVHP, po rozpadu tohoto bloku ekonomicky nezkolabovali jako ČR. Za pomocí masivních veřejných investic do vědy a podpory podniků naopak ze své země učinily bohatou technologickou velmoc. I když zde firmy platí mnohem větší daně než v ČR. Občan má dnes řadu možností, jak se dozvědět, že ve skandinávských zemích mají mnohem vyšší daně z příjmů, a přesto jejich podniky prosperují a lidé desítky let žijí ve státě blahobytu, i když mu liberální ekonomové již řadu let neúspěšně prognózují krach. Ti, kteří mají ekonomické vzdělání, mohou při podrobnějším průzkumu zjistit, že klíčem k prosperitě Skandinávie jsou právě vysoké daňové sazby a mnohem kratší doby odpisování investic než v ČR, které silně stimulují podnikovou poptávku. Prostým srovnáním pak mohou dojít k tomu, že Sotobkova reforma jde přesně opačným směrem.

Dokonce i ze stránek novin má občan možnost se dozvědět, že řada vyspělých států s mnohem vyšší životní úrovní má o mnoho větší veřejné dluhy než ČR. Nebo že českými novinami tak oslavované USA mají o mnoho řádů vyšší deficit veřejných financí, než má naše země, a přesto nebankrotují. Nejen v maďarštině, ale i v angličtině a němčině, kterou v Česku umí řada lidí, jsou dnes dostupné informace o tom, jak se Maďaři masivně zadlužili, proto aby mohli investovat do obnovy a budování infrastruktury. Že jim při realizaci těchto veřejných zakázek výrazně klesla nezaměstnanost. A v důsledku vyššího výběru daní a pojistného z vyšší zaměstnanosti a spotřeby vzrostly daňové příjmy -- a souběžně klesly výdaje na pasivní politiku zaměstnanosti.

Veřejným tajemstvím už dokonce není ani to, že tento ekonomický manévr pomohl Maďarům nejen k modernizaci země, ale že se jejich celkové veřejné zadlužení v poměru k HDP v podstatě nezměnilo.

Nedostupné nejsou ani informace o tom, že samotná Světová banka přiznala, že politika snižování daní a sociálních škrtů nevede ke snižování chudoby. Špatná hospodářská politika, která vede k chudnutí nebohatých, nejde nijak "zkomunikovat", nebo vysvětlit, jak si to myslí poslanec Mládek. Volební výsledky jasně ukazují, že ji občané odmítají chápat jako své dobro, jak si myslí Špidla. Je velmi pravděpodobné, že ji takto budou odmítat i nadále. A s ní budou odmítat dát podporu těm, kteří pokles jejich životní úrovně způsobili.

Naděje je ve změně

Sociálně demokraté mají jedinou možnost jak odvrátit opakovaní podobného debaklu i ve volbách do Sněmovny. Tou možností je změna vlády a její hospodářské politiky. Premiér Špidla tuto změnu odmítá provést. Proto sociálním demokratům nezbude než vyměnit předsedu a premiéra. Do řádného sjezdu čekat nelze. Protože to by již ČSSD mohla do voleb sestavit jen jeden rozpočet. A to je málo, protože během tak krátkého času už nestačí změny ekonomické politiky občané pocítit ve svých peněženkách.

<> Sociálním demokratům by nepomohlo nahradit Špidlu jen ve funkci předsedy strany a ponechat je v premiérské židli. ČSSD musí nutně rozpustit koaliční vládu a změnit hospodářskou politiku. Změnu vlády je nutné provést okamžitě, protože právě nyní se rozbíhají práce na tvorbě státního rozpočtu. V zájmu záchrany šancí ČSSD na udržení se ve Sněmovně i po příštích volbách je nutné, aby rozpočet počítal se zvýšením platů zaměstnanců ve veřejném sektoru. Aby umožňoval zachovat školy v malých obcích. A aby v něm i za cenu vyššího deficitu bylo dost peněz na velké infrastrukturní stavby, které pomohou zajisti větší zaměstnanost. Během zbývajících dvou let vlády by menšinová vláda podporovaná KSČM měla zásadním způsobem revidovat reformu veřejných financí. Tak, aby daňově ulevila sociálně slabším a dodatečné zdroje získávala potlačením šedé ekonomiky a úniků kapitálu do daňových rájů.