Zaujali mě, a tak jsem je chvilku pozoroval a to jsem asi neměl dělat. Během chvilky čtyři obstoupili náš stůl a vyžádali si můj občanský průkaz. Bylo mi to divné, dlouhé vlasy už nemám, byli jsme slušně oblečeni, jako pasák nevypadám, nebyli jsme opilí a také žádnou výtržnost jsme nedělali. Logicky mě napadlo jediné slovo: buzerace. Zeptal jsem se proto naprosto slušně, zda mě mohou bezdůvodně perlustrovat.

Strohá odpověď zněla ano, můžeme, přečtěte si zákony. Odpověděl jsem, že podstatné je, že znají zákony oni a že se jen ptám. Člověk je tvor komunikativní, zvláště když je rušen u stolu z neznámo jakých důvodů. Pravda je, že před uniformou prostě respekt nemám a to byla asi ta základní chyba.

Ti hoši byli před rokem 1989 zvyklí na jiné chování občanů. Byl jsem drzý, protože jsem polemizoval a dožadoval se vysvětlení tam, kde není třeba. Ti hoši jsou přece zákon, jsou neomylní, smějí všechno a já musím držet hubu.

Cože? My že už jsme v Evropské unii napadlo mě, co to je? Připadal jsem si totiž jako v policejním státě. Také mi bylo hned řečeno, že policista má vždycky pravdu, na což jsem ve vší slušnosti odpověděl, že to není pravda, že i policista je člověk omylný a že to je jen obecná fráze. Měl jsem dodat, že už policista dávno pravdu nemá, ale na korupční skandály mnohých policistů jsem si vzpomněl až později. Občanský průkaz jsem jim bez odporu ukázal, ale o nutnosti to udělat jsem s nimi diskutoval dál.

To se jim ale nelíbilo, zcela očividně jsem odmlouval a nechoval se připosraně. Jenomže nebyl důvod, aby se mnou nemluvili, nic jsem neudělal, nebyl jsem před soudem, nijak jsem je nenapadal. Jen jsem se choval asertivně (jakkoliv nemám to slovo rád) a uvědoměle jako evropský občan. Muži zákona to ale vyhodnocovali jinak, napětí rostlo, být to před patnácti lety, určitě by mě ti samí sebrali a pravděpodobně bych dostal i nakládačku. Ti hoši měli sice jiné košile, nicméně jejich uniformy jsem viděl hodně zeleně.

Potom jsem jim řekl, že jsem jim ukázal, co chtěli, a že tedy mohou jít a nemusí nás rušit. Cítil jsem, že odcházejí jen velmi neradi. Neřekl jsem jediné ošklivé slůvko, nic o tom, že by jich jinde v tuto chvíli bylo potřeba víc, přesto jsem měl pocit viny. Pak mi to došlo, neměl jsem z nich strach a to bylo to, co jim vadilo. Tihle okrskáři na to evidentně nebyli zvyklí, jenomže policista, který i v této době spoléhá na to, co platilo před rokem 1989, je směšný a někdo by to těm tatíkům měl říci. Vy to asi nebudete pane ministře !