Zaměřil jsem svoji pozornost na katedru tzv. volného umění, konkrétně ateliery malby, sochařství a nových médií, avšak nad tím, co jsem viděl, jsem nevěřícně kroutil hlavou. Všeobecně jsem postrádal osobní zaujetí, vnitřní účast, spontaneitu, naléhavost, nutkavost, radost, či prosté nadšení z možnosti tvořit. V subjektivní rovině mi chybělo TÉMA. Ve většině případů šlo jen o koncept, chladný kalkul a banální nápad. Žádná emocionalita, žádné vzrušení a účast, žádná přesvědčivost malby. A nejen to, práce nebyly začasté ani řemeslně zvládnuty, byly plytké a povrchní. Totéž se v řadě případů týkalo i obhajob, které vystavenou práci doprovázely a kterými měli studenti vysvětlit svůj záměr. Za všechny cituji alespoň obhajobu Martina Čady, studenta 5. ročníku (sic !) malby u Prof. Stanislava Diviše. Svoji semestrální práci nazval "Die Kinderbilde und die Kinderobjekten", a zde je jeho text :

Potíž je, že není vůbec jasné, jak to Čada myslel, byl to vtip, či provokace? Jestliže to byl vtip, pak pointa, že sebe dosadil na čokoládovou "tyčinku" a učinil se "slavným", je velmi slabá, vlastně není žádná, kdo by distribuoval a kousal papundekl? Jestliže to byla provokace, koho chtěl autor provokovat a proč? Výrobce Kinderčokolády? Sotva, diváky a nebo pány profesory? Ach ano, zapomněl jsem, autor opustil svoje dílo, stal se na něm nezávislým, každý ať si interpretuje, jak chce. Dal bych známou hádanku, umění to není, je to ještě umění? Pokud pominu skutečnost, že tato semestrální práce mohla trvat všeho všudy půl dne, přičemž maximum času zabrala asi instalace, pak se táži po smyslu podobného hýření s časem. Dalších příkladů by se dalo reprodukovat víc, kdybych měl vůbec chuť to opisovat.

Chápu, že studenti se teprve hledají, ale místo postávání u regálů s kinderčokoládou by pro ně bylo možná užitečnější studium podle modelu, kde by se mohli něco naučit. Barbora Macáková z III.ročníku malby atelieru Standy Diviše malovala pro změnu jako Romana Králová (1956), respektive z ní vykradla, co mohla. V atelieru nových médií Jiřího Davida zkoušejí zase studenti všechno, co už bylo anebo je v tomto oboru někde k vidění. Bohužel, výsledek byl prost snahy, po alespoň nějaké originalitě. To samé v podstatě platilo pro sochařský atelier Kurta Gebauera, kde je už únava studentů patrná delší dobu. Jisté směřování snad projevuje sochařský atelier Jiřího Beránka, ale možná je můj dojem vytvořen jen díky tomu, že studenti více používají klasické materiály, jako je dřevo, kov a sklo. Škoda, že vystavené práce studentů z tohoto atelieru až příliš prozrazují vliv jejich profesora. Uvidíme, čím se VŠUP pochlubí na konci roku, tentokrát neměla moc čím.