V těchto dnech vychází zajímavá publikace "ČESKÉ ŠKOLSTVÍ V MEZINÁRODNÍM SROVNÁNÍ - Stručné seznámení s vybranými ukazateli publikace OECD Education at a Glance 2003" (vydal ji Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2003.) Publikaci připravil a bude prodávat UIV. (Zájemci by se měli ptát u O. Bednářové, tel. 224398446 nebo +420724035980 , email bednar@uiv.cz.)

V ní jsou tabulky a výklady k nim o lecčems týkajícím se úrovně českého vzdělávání ve srovnání s prakticky celým aspoň mírně rozvinutým světem. Cením si toho, že autorky publikace RNDr. Michaela Kleňhová, RNDr. Jana Palečková a Mgr. Simona Pikálková dokázaly číselné, statistické údaje předložit velmi srozumitelně a přehledně. Co by nás mohlo zejména zajímat jako rodiče dětí školou povinných nebo jako jejich sousedy? Podle výzkumů čtenářské gramotnosti PISA 2000 je možné tvrdit, že patnáctiletí žáci v České republice čtou -- jako ve všech ostatních zemích -- velmi rozmanité typy tiskovin. Všude jsou nejčastějším čtením časopisy. Ale v jedné ze 4 skupin patnáctiletých čtenářů jsou i ti, kteří čtou také knížky. V mezinárodním průměru tato skupina dětí čte ony časopisy (71 %), ale i noviny (76 %), a rovněž beletrii (72 %). Polovina z těchto čtenářů knih čte naučnou literaturu. Dívky čtou knížky častěji než chlapci, ti zase čtou častěji krátké texty v časopisech. Kromě skupiny, v níž jsou i čtenáři knížek, se děti po světě dělí ještě na tři další typy: někteří čtou jenom časopisy -- ti také mají skoro všude (kromě Británie a Itálie) nejhorší výsledky ve výzkumu čtenářské gramotnosti -, jiní čtou časopisy i noviny, a ještě jiná skupina se skládá z těch, kteří krom toho čtou i komiksy (89 % jejich četby).

V Česku nejsou mezi těmito třemi skupinami čtenářů velké rozdíly ve výsledcích čtenářských testů, ale děti, které umějí číst i knížky, mají u nás výsledky v čtení s porozuměním skutečně velmi výrazně lepší -- pokud tedy bychom chtěli dosáhnout toho, aby česká populace byla jako celek lépe než podprůměrně schopná číst s porozuměním, měli bychom děti během devítiletky naučit číst co nejvíce knížky, dlouhé texty. Že je potřebné umět číst s porozuměním, o tom snad nikdo gramotný už nepochybuje. Ovšem neznamená to jen přeslabikovat text a odpapouškovat "o čem to bylo". Znamená to také poznat, v čem se sdělená informace týká toho, kdo čte, nebo někoho dalšího, co se z ní dá a nedá vyvozovat, jak se dá použít, s jakým záměrem ji někdo pustil na veřejnost atd.

To je pro české učitele a pro jejich podporovatele z řad rodičů a politiků velká výzva -- když u nás tolik učitelů opakuje, že "děti nečtou". Možná to znamená hlavně "nenaučili jsme děti číst knížky"? Možná by se dalo využít údaje, že mezi čtenáři knih je velmi oblíbená naučná četba! Na tu by se mohli chytit i leckteří čtenáři časopisů...

Co můžeme pro děti udělat? Šířit ve školství přístupy a metody, které používají moderní vzdělávací programy, například které používáme v (mezinárodním) programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení RWCT -- čtenářské dílny, osobní záznamy z četby, vážná konverzace dětí o knížkách, čtenářské křeslo a řada dalších postupů dovádí ke čtení knih i děti, které původně číst odmítaly -- ale musí se začít na první stupni školy! Zájemce o další podrobnosti odkazuji např. na web Kritické myšlení.

Tabulky s výsledky výzkumů PISA ukazují, že více knížek než u nás přečtou patnáctiletí v těchto národech:

Británie, Nový Zéland (nejvíc na světě -- 40 %, to by mohlo být i Harrym Potterem?), Kanada, USA, Austrálie, Německo (jen o málo víc než my), Irsko. Stejně knih jako u nás čtou patnáctiletí v Mexiku, Polsku, Rakousku, Švýcarsku. Méně knížek než u nás přečtou děti ve Švédsku, Lucembursku, Španělsku, Řecku, Portugalsku, Itálii. O hodně méně knih pak čtou patnáctileté děti v Norsku, Finsku, Japonsku, Dánsku, na Islandu, v Belgii, Koreji, Francii, Nizozemsku.

Srovnání však nemůžeme dělat moc nahrubo: finské děti rozumějí textům tradičně velmi dobře, přestože se tam v 15 letech věku čte méně knih -- měli bychom vědět, co dělo s četbou v rodinách, než šlo dítě do školy, co se doma čte, jak se pracuje s čtením ve škole atd. Jiné výzkumy ukazují, že léta, kdy dítě ještě nezná písmenka, jsou pro jeho budoucí schopnost a ochotu číst velmi rozhodující -- potřebuje zažít, že čtení má hodnotu a respekt dospělých. Ve škole potřebuje tento respekt neztratit tím, že čtení je nudné, nucené, pomalé a zbytečné -- jen pro školu. Naopak, hodiny čtení ve škole musejí lákat tím, že si v nich dítě vybírá, co chce číst, že o tom, co při četbě zažilo, může povídat s druhými, že není z četby "zkoušeno", ale že má tu čest o ní druhé informovat a pro ni získávat. K tomu se ovšem chce naučit mnohé dovednosti - a ejhle, jsou to právě ty, které umožňují číst s porozuměním.

Publikace přináší i další zajímavé údaje. Co by nás mohlo zejména zajímat jako budoucí důchodce?

Česká republika patří k zemím, kde je příjmová diferenciace podle vzdělání výrazná. Muži s terciárním vzděláním u nás vydělávají v průměru o 78 % více než ti se středním vzděláním, ženy jen o 70 % více. Naopak muži s nižším vzděláním než středním dosahují v průměru pouze 75 % příjmu středoškoláků, u žen je to 72 %.

Máme z toho dělat nějaké závěry o tom, jak těžké je u nás dostat se na školu, která míří až k univerzitnímu vzdělání? Máme se ptát, která skupina obyvatel u nás vlastně zařizuje, aby bylo gymnaziálních studentů tak málo? Mohli bychom se ptát, kdo bude vydělávat na podporu v nezaměstnanosti pro ty, kteří "zkejsli" v špatně vedené základní škole, včas opuštěnou těmi několika žáky, kterým vyhovoval tradiční verbální styl výuky. Pokud se ti ze základky nedobrali výše než k nižšímu střednímu vzdělání, budou - podle výzkumu - patřit k těm, již patří nejčastěji mezi nezaměstnané...

Z hlediska národního hospodářství by bylo asi vhodné, kdyby se dlouhého a vysokého vzdělání dostalo co největšímu počtu lidí. Z hlediska těch, kteří už teplé místečko mají, by to ovšem znamenalo konkurenci a nutnost více se snažit. Ale možná jde o to, abychom měli dost domácích "manuálů" a nemuseli sem pouštět na otrocké práce ubohé Ukrajince?

Za zmínku stojí i změny ve výdajích na studenta vztažené ke změnám hrubého domácího produktu na hlavu. V osmi z 22 zemí OECD (patří mezi ně i Česká republika) poklesly v letech 1995--2000 výdaje na žáka /studenta, zatímco HDP na hlavu ve stejném období vzrostl. Ve všech ostatních zemích výdaje na žáka vzrostly. V devíti z nich (Kanada, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Japonsko, Španělsko, Švýcarsko a Turecko) výdaje na žáka/studenta rostly rychlejším tempem, než HDP na hlavu. Ve všech ostatních zemích OECD HDP na hlavu rostl rychleji než výdaje na žáka /studenta.

V průměru země OECD vydávají na vzdělávání 13 % všech svých veřejných výdajů. Hodnoty v jednotlivých zemích se však velmi liší -- pohybují se od méně než deseti procent v České republice (9,7 %), Německu (9,9 %) a Řecku (8,8 %) až po 24 % v Mexiku. Stejně jako v případě porovnávání výdajů s HDP je nutné opět brát v úvahu počty žáků a studentů a demografickou situaci v jednotlivých zemích.

Naši politici a političky se mohou vesele handrkovat o státní rozpočet -- ale pokud nebude v národě dost vzdělaných lidí, kteří ten HDP vytvoří, nebude brzy dost peněz ani na úplatky, nebude čím platit výhody slibované při lobování zájmových skupin. Možná teprve pak se chytnou za nos ti, kteří rozhodují o vývoji školství?