Ponechme stranou, že stručná tisková zpráva o výsledcích šetření není zrovna formát, který by takovou analýzu založenou na komparaci s daty ze sekundárních zdrojů musel či měl obsahovat.

Ponechme stranou i to, že cílem výzkumu v žádném případě nebylo dobrat se k celkovému objemu čistých ročních úspor domácností, ale zachytit v hrubých obrysech objektivně existující diferenciaci příjmů a životní úrovně, přičemž pokládaná otázka exaktní srovnání se statistikami ČNB prakticky neumožňuje, protože respondenti neuváděli konkrétní výši měsíčních úspor vlastní domácnosti, nýbrž se pouze zařazovali do dosti hrubě, leč z hlediska záměru výzkumu uspokojivě a priori vymezených pásem.

Pokusme se však přeci jen panu Hrbkovi vyhovět a udělejme společně to, co si tak důrazně žádá.

Řekněme tedy, že domácnosti, které podle vyjádření našich respondentů v průměru měsíčně něco uspoří, uspoří přesně částku odpovídající prostřední hodnotě příslušného intervalu a že ti, co uvedli, že uspoří nad 10 tisíc měsíčně, uspoří právě tuto částku. To podle našich výsledků znamená, že 32 % domácností ušetří 500 Kč, 24 % ušetří 3000 Kč, 2 % 7500 Kč a 1 % 10 000 Kč. Prostým kupeckým výpočtem (0,32 x 500 + 0,24 x 3000 + 0,02 x 7500 + 0,01 x 10 000) zjistíme, že v průměru jedna domácnost měsíčně ušetří 1130 Kč (ve skutečnosti by to mělo být ještě o pár korun víc, protože vedle 38 % dotázaných, kteří uvedli, že měsíčně neušetří nic, tu jsou 3 % těch, kdo odpověděli, že nevědí), a protože jak známo má rok 12 měsíců, roční průměrná částka na domácnost činí 13 560 Kč. Což je -- ó, jaké překvapení! -- dokonce o něco málo víc, než kolik jako průměrnou roční částku čistých měsíčních úspor v korunových (12 500 Kč) a devizových (750 Kč) vkladech uvedl pan Hrbek ve své filipice proti výzkumům veřejného mínění.

Že by námi zjištěné výsledky byly v nějakém diametrálním rozporu s daty o úsporách domácností, o tom tedy rozhodně nemůže být řeč.

Další páně Hrbkovy úvahy a vývody jsou ovšem někdy docela úsměvné. Většina normálních lidí a snad dokonce i pár ekonomů chápe úspory jako to, co prostě jednomu zbude po zaplacení všech účtů. V ekonomické literatuře se lze často setkat s tím, že úspory jsou definovány jako "odložená spotřeba". Naproti tomu interpretace spotřeby na dluh jako "budoucích úspor" a její použití jako argumentu majícím nějak záhadně svědčit o tom, jak blbě se v CVVM dělají výzkumy "za peníze daňových poplatníků", je velmi neotřelá.

Tvrzení, že 8,5 milionu uzavřených smluv stavebního spoření znamená, že 85 % obyvatelstva spoří, zase tak trochu připomíná klasický příklad logického vyvozování nesprávného závěru: jestliže kočka má čtyři nohy a jestliže můj pes má čtyři nohy, znamená to, že můj pes je kočka. Není tajemstvím, že kdekdo v této zemi (včetně např. pisatele těchto řádků) má v současnosti uzavřenu více než jednu smlouvu o stavebním spoření. Při zmiňované existenci "milionů dalších spořících účtů", často iniciované vnějšími okolnostmi (např. tím, že rostoucí řada zaměstnavatelů nechce vyplácet mzdy svým zaměstnancům v hotovosti, nebo tím, že jim poskytuje částku vázanou na uzavřené důchodové připojištění apod.), si jeden klade otázku, jak asi je velká ta hromada úspor, kterou si "řada domácností" cpe doma do matrací, případně za ně ještě nakupuje zámky na Loiře, Modré Mauritie a obrazy od Picassa.

Ať už je ale ta hromada jakkoli velká, v žádném případě to z pohledu výsledku šetření neznamená absolutně nic ve směru nějakého logického zpochybnění údaje o necelých dvou pětinách domácností (relativně častěji jde např. o domácnosti nezaměstnaných, důchodců, mladých rodin s malými dětmi, zaměstnanců nejhůře placených profesí, zejména pak nekvalifikovaných dělníků, lidí žijících osaměle po rozvodu či ovdovění apod.), které žijí, tak říkajíc, z ruky do úst, případně ještě hůř.

Analýzy dat z podstatně sofistikovanějších a zevrubnějších sociologických výzkumů, než byla ona diskutovaná otázka týkající se měsíčních úspor, totiž už dlouho prokazují poměrně rozsáhlou existenci chudoby či ohrožení chudobou v české společnosti.

Těmto závěrům naše data pohříchu nijak neodporují. Panu Hrbkovi se to sice nemusí líbit, ale to je asi tak všechno, co s tím může on a jeho mudrování nadělat. A jestli na onen problém výsledky našeho výzkumu alespoň někoho upozornily, pak daňoví poplatníci tentokrát neutratili své peníze špatně.