Ta doba totiž nebyla jen dobou velmocenských přesunů, byla to i doba velmi špatných poměrů a z toho plynoucí "blbé nálady" v samotném lidu Božím.

Citujme jen ze samotného Izaiáše: Běda, nevěstkou se stalo město věrné! Bývalo plné práva, přebývala v něm spravedlnost, teď jsou v něm však jen zločinci. Velmoži jsou umíněnci a spolčenci zlodějů (kraličtí překládají: knížata jsou zpupná a tovaryši zlodějů), kdekdo miluje úplatek a rád bere dary, sirotkovi právo nezjednají a soudní pře vdovy se k nim nedostane. (Dnes bychom tomu řekli: byla malá vymahatelnost práva).

Proroku Izaiášovi vadí i takové věci, jako že: "dcery siónské se vypínají, chodí s pozdviženou šíjí, svůdně hledí, cupitavě chodí, na nohou jim chřestí nákotníky", ale vadí mu i věci mnohem závažnější (ostatně ani zde nejde jen o nějakou přebujelou emancipaci, ale o všelijaké pohanské praktiky orgiastických pohanských ritů). Ty vážnější věci jsou, že lidé zlu říkají dobro a dobru zlo, že vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, že jsou moudří sami ve vlastních očích a rozumní sami před sebou, že za úplatek ospravedlňují svévolníka a spravedlivým upírají spravedlnost. Nařizují ničemná nařízení, lid zbavují práva.

Nepřipomíná nám to něco z naší přítomnosti? Jakkoli současný prezident o blbé náladě nemluví (a spíše se na jejím šíření podílí) ona tu prostě je! A byla i tenkrát u Židů. A v této jejich situaci Izaiáš, zděšený stavem své země a svého národa, znechucen zideologizováním víry v Hospodina a zformalizováním bohoslužby, slyší Boží vyzvání: "Koho pošlu a kdo nám půjde"?

Bůh vždy jedná s tímto světem prostřednictvím svých poslů, (řecky: andělů). Bůh potřebuje lidi, kteří se budou angažovat na jeho straně, kteří budou vnášet do společnosti jeho hodnoty, jeho pravidla - právo a spravedlnost - jeho vůli. Sedět u televize a nadávat na poměry není příliš produktivní.

Izaiáš není tento typ, je si vědom svého vlastního podílu na stavu společnosti: "běda mi, jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistým bydlím". Je si vědom vlastního hříchu. Bůh mu však uděluje nezaslouženou milost: Izaiáš slyší: "tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen". Zadarmo, jen z božího rozhodnutí. Slyšíte ten nádherný novozákonní motiv? Pouhou milostí jsme ospravedlněni!

A Izaiáš, zbavený pout pokřivenosti a strachu a všelijaké mizérie a beznaděje, Izaiáš svobodný jako pták, napěchovaný Boží svobodou a milostí volá: Hle, zde jsem, pošli mne!

Nevytáčí se jako Mojžíš, Jeremiáš, jako se vytáčíme my sami: nemohu, nic nedokážu, jsem slabý, neumím mluvit..atd. Vidíme u něho něco podobného jako u apoštola Pavla: Izaiáš směl prožít něco tak úžasného, tak velikého, ten zážitek odpuštění hříchu a ukázané možnosti nového života, nového počátku byl takový, že si to nemůže nechat jen pro sebe. Proud Boží milosti jej strhne a on nemůže, než se té milosti vydat do služeb.

A tak jde a káže. To první, s čím Izaiáš přichází mezi svůj lid je varování před Božím soudem. Jste hluší a slepí, vaše srdce je obaleno tukem, zůstanete-li takoví, nemáte šanci na změnu k lepšímu. Zbytečně spoléháte na zázrak, ať už religiózní či hospodářský - učte se činit dobro, zakročte proti násilníku, čiňte právo, spravedlnost, pravdu, lásku!

A jsou to slova vždy znovu naléhavá: kolikrát už se lidstvo přesvědčilo, že odmítnutí Božího slova, Božích pravidel té nejdůležitější hry na světě, totiž hry života se nevyplácí? Nebylo právě minulé století se svými nacionalismy, komunismy, nacismy a dalšími ..ismy zatím nejstrašnější ukázkou jaké hekatomby mrtvých znamená lidská pýcha, lidské odmítnutí Hospodina a jeho řádů?

Ale Hospodin není Bohem zkázy a tak nenechává svůj lid bez naděje a bez pomoci. To druhé, s čím vzápětí po slovech varování přichází Izaiáš, jsou slova zaslíbení: "Hle dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je: S námi Bůh). Lid který chodí v temnotách, uvidí velké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti zazáří světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine, vzejde proutek z pařezu Izai a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce....

Jakkoli Izaiáš žije v době, kdy Izrael prožívá vnějšně i vnitřně strašlivé chvíle, přenáší se v duchu do zaslíbené budoucnosti, přináší svému lidu vizi naděje a vkládá do úst budoucího vykoupeného lidu píseň svobody a vítězství nad zlem.

Tak jako nikde v Bibli nejde ani zde, v Izaiášově proroctví jen o poučný příběh. Ano jen o historii, která by se nám měla stát učitelkou života. Jde o víc.

To, co slyšíme, je i o nás a našem světě, jsme to my, co slyšíme: koho pošlu a kdo nám půjde.

I nám byla - skrze Ježíše Krista - dána nezasloužená milost, amnestie. I my se máme a můžeme nechat vtáhnout do toho úžasného děje Božího zápasu o svět. I my, ne na základě politické analýzy - která může být sebetristnější - ne na základě své pohodlnosti, strachu a přizpůsobivosti, ale na základě naděje v Hospodinovo do lidských dějin vždy znovu intervenující dílo smíme a máme odpovědět jako Izaiáš: Zde jsem. Pošli mne!

Jistě, přirovnávat se k Izaiášovi, ostatním prorokům, apoštolu Pavlovi a dalším nesmrtelným postavám dějin, které se nechaly tím Božím proudem strhnout, by byla blasfemie a pýcha. Ale: nikdy nebyli a nejsou jen Izaiášové a Pavlové, Mojžíšové a Jeremiášové... Každého z nás volá Hospodin k práci pro jeho království. Každý z nás má své nezastupitelné obdarování, svou důstojnost, své poslání. Každému z nás byla udělena milost. Každý dostal nějakou tu hřivnu. A bylo by snadné čekat odněkud odjinud záchranu, zbaběle, konzumně čekat v koutku, až "se" poměry napraví. Už zase je tady to zoufalé "se". Zase je tu ono rozdělování na ty "nahoře", co za všechno mohou a na nás "dole", co jsme trpnou obětí. Už zase se od nás chce, abychom šli maximálně jednou za čtyři roky volit a jinak drželi hubu a krok.

Je spousta lidí, kteří to rádi přijímají, nezajímají se o věci obce, o politiku. Ale, bratří a sestry, víra v Hospodina, v Ježíše Krista není o bezmoci či o lhostejnosti. Je přeci o tom, že každý z nás má svůj úkol. Své obdarování, každý z nás může přestat být tupě se přizpůsobujícím kolečkem společenského soukolí, loutkou, za jejíž provázky tahají mocní tohoto světa - mnohdy arogantní, bezbožní lupiči, kterým nesmrdí špinavé peníze a kteří veřejně deklarují, že do politiky mravnost nepatří. Každý z nás může zaslechnout ono Boží: koho pošlu a kdo nám půjde? a může se tak stát třeba maličkým, ale přesto důležitým a nezastupitelným nástrojem Boží pravdy. Kdekoli, tam, kam ho Pán Bůh postavil. V rodině, obci, ve své práci. Dobrým činem, jednáním s druhými, modlitbou, laskavostí v jednání, velkorysostí, úsměvem...

Komu by vadil jazyk Bible, řekněme to nenábožensky a přeci stejně: Každý z nás se může podílet na tvorbě občanské společnosti. Na kultivaci demokracie a svobody, na tvorbě naděje pro naše děti a vnuky! Každý můžeme být maličkým a přeci nezastupitelným Izaiášem.

Amen