Je obratně přehlédnuto, že jde o kvadraturu kruhu - jinými slovy ústavní změnu provedenou právě oněmi politickými stranami, které Formánek proklíná - o takovém "detailu", jako je dělení moci a její vykonávání už nemluvě. Nebo snad myslí na nějaký státní převrat ? Za těchto okolností nejen není divu, že výsledky Formánkových úvah jsou obyčejné fantasmagorie, je tedy symptomatické, že Formánek zřetelně nepochopil, kde je problém v realizaci jeho "myšlenek". Vnucuje se taky otázka, zda Formánek netrpí představou, že česká politická scéna je natolik slaboduchá, aby ji svým blábolem ji omámil natolik, že se zlikviduje sama.

"o nutnosti nového paradigmatu demokracie pro budoucnost české společnosti."

Ale ano, jak jinak, paradigmata je třeba změnit ! Když to čtu, tak dnes už se jen líně pousměji, on ten Formánek není sám, takových měničů paradigmat je víc - naštěstí se nemohou dát dohromady, protože každý chce "paradigmata" měnit po svém.

"US-DEU nepochopila svou jedinečnou šanci, být jako etablovaná součást českého politického establishmentu pomocníkem této nové demokracii cestou kooperace s občanskými strukturami a -- především - programovou přípravou a prosazováním legislativních podmínek pro přeměnu ryze zastupitelského modelu demokracie v model demokracie participativní. Jsem i nadále přesvědčen, že takto zcela nově nabídnutou spolupráci politiků s občany by voliči - vzhledem k eskalující frustraci z dosavadního politického vývoje -- odměnili novou důvěrou a pro změny potřebnou silou mandátu ve volbách"

Můj líný úsměv přechází při těchto větách již v zřetelný smích. Milý pane Formánku, je spíše otázkou, zda-li US-DEU byla tím, jak ji pyšně nazýváte "etablovaná součást českého politického establishmentu", nebo spíše bojuje o holou existenci a kdoví, zda přežije příští volby. Přenášet na stranu s tak "mocným" politickým mandátem úkol měnit ústavu je mírně řečeno nerealistické. Mimochodem, podobné sny o nejasně definované a mlhavě praktikovatelné "přímé demokracii" sní v jiných zemích spíše zelený voličský potenciál - nuž a ti jsou svými mnohými představami rovněž blíže politickému snu, než politické realitě.

Pravý smysl těchto minoritních požadavků "přímé demokracie", nebo oné Formánkové "participativní demokracie" je v nedočkavosti a tušení, že normální, parlamentní cestou se jejich hlasatelé nedostanou k lizu, tedy, že z této deprimující a "bezvýchodné" situace je třeba vyklouznout "změnou paradigmat".

Je to za daného stavu pochopitelné a bereme-li v potaz nenaplněnou ctižádost a touhu po moci u lidí, formující tyto politické uskupení, lze si vysvětlit i pokusy těchto "politických" elementů o jakési puče na český způsob (ČTV).

"Veškerý český politický establishment (vyhýbám se slovu "elita"; na elitu klade kulturní lidstvo mravní a odborné požadavky, v jejichž naplňování naše vedoucí politické vrstvy smutně selhávají) -- i přisoudíme-li mu ty nejlepší úmysly"

Proč neřekne Formánek rovnou, že jedinou "elitou", kterou "kulturní lidstvo" touží poznat a Formánek již dávno zná - je ON, případně jeho kamarádi. Tak to vcelku zbytečně obchází populistickým pliváním po "těch blbcích nahoře" - jako správný šibal ovšem tuto formulaci ve styku s jinými "kultivovanými lidmi" nepoužívá. Lze si však představiti, co a jak říká, promluví-li k lidu v hostinci.

"...samou podstatou české stranické zastupitelské demokracie není "pravda" - nýbrž skupinové i individuální zájmy"

No jasně, Formánkova PRAVDA je ta správná, jiná je ta fuj, jak dále říká.

"...(nad)vláda - nikoli služba, boj o funkce, spojené s mocí, prestiží, vlivem -- nikoli primárně primárně práce pro tuto zemi, konfrontace a konflikt -- nikoli tolerance a kooperace, materiální i morální korupce a zištnost -- nikoli neúplatnost a slušnost - a v neposlední řadě: materiální výhody a zisky."

Tak tedy, pane Formánku, ne, že by ty negativní věci neexistovaly, samozřejmě ( SAMOZŘEJMĚ ! ) existují a v míře větší než dost, ale jejich důvod a původ nemá nic společného s uspořádáním společnosti jako demokracie zastupitelské či jiné, tedy vámi vysněné "participativní demokracie". Je to problém moci a jejího působení na lidi. A především účinné a fungující kontroly moci. Tak či onak, někdo onu moc vykonávat musí - nebo snad by se mělo přistoupit k bezvládí a "rozpustit stát", či moc vložit do rukou nějakého moudrého "protektora" ? Obávám se však, že čím je někdo více ctižádostivý a moci chtivý, tím bude i náchylnější k podléhání vlivům moci, kdyby se na něj usmála. Používání zaříkavadel - "služba, práce pro tuto zemi, tolerance a kooperace, neúplatnost a slušnost" - zní poněkud dutě, zvláště, vztahují-li tyto ctnosti na sebe nezvolení "vizionáři", zatímco protikladnými zločinnými termíny nelítostně pošlehávají politickou konkurenci.

"Na místě vysoce stratifikované společnosti, v níž se spolčuje několik hlavních bloků, aby vytvořily většinu, máme dnes společnost složenou z konfigurací..."

Je zřetelno, že pan Formánek není spokojen s volebními výsledky, které nedávají jasné převahy toho či onoho bloku. To už tak ale chodí, že voliči volí tak, jak volí. Je hlavní cností demokrata, když vůli voličů akceptuje. Nakonec zklamanému politikovi ani nic jiného nezbývá, nemá-li kamarády v generálním štábu, kteří by mu "pomohli" volební výsledky trochu napravit. Špatné ovšem pro nenaplněné iluze je zřejmě vytváření "velkých" koalicí, ty jsou nejvíce solí v očích. A moc zlé je však, když v té vládní koalici nejsme, že ano, když se "my", nejlepší v našich očích, nedostaneme k vysněnému lizu, tak je ta "jiná" koalice špatná, pochopitelně.

"...Víří v ní tisíce menšin, z nichž mnohé jsou jenom dočasné, a ty vytvářejí radikálně nové přechodné struktury, které se málokdy spojí do koalic, jež by nalezly konsensus s velkými tématy. Vzestup civilizace třetí vlny tak oslabuje samu legitimitu mnoha stávajících vlád."

O jakých "velkých tematech" se zde hovoří ? Mají autoři na mysli probíhající likvidaci státu jako garanta sociálních aktivit ? Dozajista ne. Ten stát, společenství lidí, ještě žije, i když mnohdy živoří a proto jsou na scénu povoláváni "vizionáři", aby svým matením pojmů organizovali zasazení smrtelné rány naprostou atomizací společnosti, aby již i silně desorientovaní občané nenacházeli identitu s prověřenými hodnotami, se solidaritou malých lidí proti, ano PROTI mocným. Malí lidé se nemusí spolčovat proti jiným malým lidem, aby v atomizované společnosti přežili, ti se musí spolčovat proti lupičům, lišákům a vydřiduchům všech ražení, kteří je především zbavují existenčních možností. Proto štvou "vizionáři" proti stranám, které ještě někdy dokážou ukázat prstem na problémy, jak doopravdy jsou, ne v podobě, jak je představují postmodernističtí agitátoři.

"Abychom rekonstituovali demokracii ve smyslu třetí vlny, potřebujeme odhodit hrozivý, ale mylný předpoklad, že narůstající díverzita s sebou automaticky přináší i vzrůstající napětí a konflikty ve společnosti. Ve skutečnosti může být pravdou pravý opak. Nejen že konflikty ve společnosti jsou nutné, ale v jistých mezích dokonce žádoucí. Jestliže stovka lidí zoufale touží, aby si na kolotoči sáhli na mosazný kroužek, který se nad nimi houpá, a tak získali další jízdu zdarma, jsou vlastně nuceni o něj bojovat. Na druhé straně: když každý z této stovky má odlišný cíl, je pro něj mnohem přínosnější vyjednávat, spolupracovat a navazovat symbiotické vztahy. Za vhodných sociálních podmínek může být diverzita stavebním materiálem bezpečné a stabilní civilizace."

Ano, to je dokonce přesný obraz toho úžasného stavu, kde tato "třetí vlna" směřuje. Jen ten příklad s kolotočem není tak úsměvný, jak je bezstarostně předkládán. Házet drobné mince davu je vždy skvělou kratochvílí pro mocné všech stupňů - podívaná na peroucí se dav teprve vytváří opravdovou radost z vlastní moci a naplňuje pocity vyjímečnosti nad ubohou, nízkou "masou". Koho v té chvíli napadne, že nad ním jsou jiní, házející jiný - patřičný - obolus, že se před chvílí ještě ušklíbající "lepší" lidé proměňují v příštím okamžiku v jiný druh "holoty", peroucí se v jiných kulisách hlava nehlava o zářící cetku ? Jděte už s těmi svými vysněnými neoliberálními hovadinami do háje !

Před ne tak dávnou dobou agitovali "vizionáři" proti sociálnímu systému solidárního starobního zabezpečí a verbovali pro jeho nahrazení americkými poměry - investováním úspor do "cenných papírů". Dnes se už o výhodách této zvláštní loterie tolik nemluví. To vše za situace, kdy nedochází k dramatickým "černým pátkům" a západní banky jsou ještě stále relativně bezpečnými úložnami peněz. Jen se všeobecně výnosnost akcií nepohybuje ve vysněných sférách a jak to tak na burze chodí, jsou některé "papíry" ztrátové - což se, přirozeně, předem neví. Co dělají lidé, kteří o své úspory v této loterii přijdou, "světlonoši" nové epochy taktně zamlčují. Jak ovšem by měl fungovat takový systém v zemích, kde banky stojí na hliněných nohou a hroutí se spolu s uloženým kapitálem ? Nuž ano, nějak to přeci dopadne. Formánek nabízí alternativu.

"... stovka lidí zoufale touží, aby si na kolotoči sáhli na mosazný kroužek, který se nad nimi houpá, a tak získali další jízdu zdarma, jsou vlastně nuceni o něj bojovat..."

To ale nebude boj o jednu jízdu zdarma, pane Formánku.

"Možná, že se jednou budoucí historici budou dívat na volby a na hledání většin jako na archaický rituál, který provozovali komunikační primitivové."

To už zde taky bylo, nakonec podobní vizionáři, pracující pro jakoukoliv diktaturu, se tímto způsobem vyjadřují taky.

Někdy kolem Formánkova bodu 6 jsem už četl bez nutkání jeho text komentovat, částečně z časových důvodů a ovšem proto, abych se konečně dozvěděl, co ten Formánek vlastně konkrétně chce. Kromě nabubřelých toků fantasmagorií bez konkrétního obsahu se však nejde až do konce jeho textu z jeho blábolu dozvědět, jak by to tedy mělo konkrétně fungovat. Nemohu se zbavit stále rostoucího poznání, že to neví ani on sám, vysvítá jen, že vlastně chce, aby zvolení zástupci voličstva byli oněch "decize" zbaveni, či silně omezeni, především proto, že je toho "na ně moc" a aby se v tomto důsledku "decize" přesunula na blíže nedefinované, jak on to neutrálně označuje "menšiny", v horším případě samozvaných spasitelů světa, pomatených a nevolitelných aktivistů, kteří z různých motivů (bílí koně nejsou vyloučeni) se potřebují prodrat k moci. Jak by se však tyto roztříštěné hloučky prosazovaly, či jak jejich představitelé měli být zvoleni zůstává největší záhadou. Já nevím, ale to by snad už ani demokracie nebyla, nebo možná ano, ale jakéhosi "vyššího typu". Sakra, nebylo to už někdy ? V rámci politické korektnosti se to sice nesmí říkat, ale přesto zůstává faktem, že hlouček hysterických negramotů je pro řešení většinou komplikovaných, odborných problémů nevhodná skupina.

Mohl jsem vytušit už na samém počátku, že Formánek se knihou Tofflerových pouze zaštíťuje, aby kalil vodu a nebylo to na něj. Nakonec vše podstatné řekl v prologu, kdy si trpce stěžuje, jak jej v US-DEU nepochopili a jeho převratné "vizionářské" ideje neakceptovali. Nuž, přiznám se, smál jsem se i bouřlivě, když jsem si přečetl

"...Elity nemohou vytvářet novou civilizaci samy, jakkoli jsou osvícené. Bude k tomu třeba energetických potenciálů celých národů. Avšak tyto energie tu jsou a čekají, až se na ně napojíme. Pokud zejména my, kdo žijeme v zemích, které dosáhly úrovně high-tech, si vytyčíme jako svůj explicitní cíl pro další generaci vytvoření zcela nových institucí a ústav, dokážeme uvolnit cosi ještě daleko silnějšího než energií: kolektivní imaginaci."

Dále jsem už číst nemusel. Nic lepšího už nemohlo přijít.

Chápu, že Britské listy chtějí tu a tam čtenáře pobavit nějakým bizarním skvostem, ale není těch postmodernistů v poslední době nějak moc ? Nebo snad už doba vyrvaná z kloubů tak šílí ?

Na první pohled by se zdálo, že Formánek i pan Valach jsou poněkud mnoho zahleděni do své vize. I když každý jiným způsobem, přesto nekriticky interpretují myšlenky Tofflerových, jakoby se jednalo o nediskutovatelné dogma a přehlížejí mnohé. Mimo jiné neberou v úvahu negativa, která jsou spojena s Tofflerovskými "alternativními" verzemi demokracie (participativní, jak ji zve Formánek).

Zřejmě nikdo nebude mít námitek proti výtkám, které pan Valach uvádí při výčtu neduhů praxe zastupitelské demokracie. Obávám se však, že oba poněkud hysterizují současnost, neboť nikdy nepanovaly jiné poměry, vždy se v zastupitelských demokraciích shledával právě probíhající stav, za nedostatečný. Není taky nepodstatné, že všichni nepřátelé demokracie se koncentrovali na útok proti zastupitelské demokracii, na kterou nemohli najít dobrého slova a záchranu spatřovali v jejím odstranění - s použitím slovníku, kde demokracie byla nejužívanějším slovem.

Tofflerovi a jejich interpreti se pokoušejí vsugerovat publiku, že zastupitelská demokracie je v smrtelných křečích a nebude-li sama sebou odstraněna, čekají nás "nedozírné následky". Jako alternativu vytahují z rukávu jiné druhy demokracie, které bezelstně představují na příkladech, které na první pohled potvrzují jejich myšlenky. Statistické údaje rovněž potvrzují, že ve všech demokratických zemích dlouhodobě klesá účast ve volbách a i mezi občany se šíří dojem, že o ně je zájem pouze ve volebních kampaních a dnech voleb, aby se pak na themata a sliby zapomnělo. Příčinu vidí v stranickém systému, produkujícím neřád různého druhu.

Kupodivu se nezmiňují o předpokládaných negativních stránkách variat, které preferují. Vychází naopak předpokladu, že jakoby mávnutím kouzelným proutkem se zvýší angažovanost do té doby pasivních občanů, k rozhodování budou náhle připuštěny skupiny, které doposud do ničeho promlouvat nemohly a vůbec, maluje před našim zrakem obrazy, jakoby vystřižené ze Strážní věže.

Z časů působení "reálně socialistické" propagandy si vzpomínám na pravidlo, že důležité bylo především to, o čem se propaganda nezmiňovala, ač k tématu patřilo - nikoliv primárně protiklad jejich "argumentů". Jinými slovy, účinnost propagandy závisí od možnosti, zda-li určujeme témata (místa a čas bitev, řečeno strategickým jazykem). Má-li někdo moc - a propagandista si tu moc propůjčuje, není-li přímo v něčím nájmu a patří k mocenské kamarile - určuje themata propagandy ( nejlépe je, vedou-li se sladké řeči o ničem, či naprostých prkotinách), je-li moc oslabena, potažmo hroutí-li se, propaganda mizí a nastupují themata opravdová. Tento princip platí dodnes.

Jako se tenkrát nemohlo předpokládat, že by tehdejší agitátoři nevěděli o čem by měla být řeč - a potažmo čemu je se třeba ve své "práci" vyhnout - tak i dnes se nedá předpokládat ani u Tofflerových, ani u jejich českých obdivovatelů a interpretů, že by nevěděli, o čem není dobré mluvit.

Před měsícem v jednom ze série svých artikulů "Pravdivá informace neexistuje" napsal student Štefan Švec na otázku Jana Čulíka : "Jaký je rozdíl mezi propagandou dělanou pro výrobky a propagandou dělanou pro režim před listopadem? " mimo jiné toto :

Na první pohled je Švecova odpověď naprosto v pořádku. Z výše uvedeného hlediska už méně.

Možná, že jsem se nevyjádřil dostatečně dobře : Jde o to, jestli je košer dělat z lidí blbce. Mámit je iluzí informace a současně je opíjet rohlíkem.

Do atomizované společnosti televisní kultury (v jakých rukou jsou media ?), kdy jsou lidem těmito medii sugerovány nereálné obrazy a iluze, není divu, že občan v kontaktu s opravdovou realitou všedního šedého (nevolebního) dne ztrácí orientaci. Vinu za tento stav ( za rovněž masivní agitace medií) strká většinou do bot politickým stranám. Ne, že by svým dílem nepřispěly k občanově desiluzi, dokonce ani ona media, která občana futrují iluzemi nejsou hlavním viníkem občanského rozčarování - vinen si je ten občan především sám, že není ve stavu dostatečně rozlišovat informaci od propagandy, že skáče na špek vykutáleným šibalům, kteří rozhodli za občana, kde se bude bitva o jeho myšlení a názory odehrávat. Že o místě a konání té bitvy nerozhoduje on sám neustálým kladením otázek, nebo co hůř, že už ani žádné otázky neklade.

Není divu, že lidé z pravé strany politického spektra mají přeplněná ústa demokracií a humanitou a na druhé straně velebí situaci, kdy člověk, který není zrovna "za vodou", je odkázán v džungli bezohledného globalizovaného kapitalismu sám na sebe, vidí svého soupeře a konkurenta v člověku stejného postavení, místo aby se s ním solidarizoval a spojoval se s lidmi podobného postavení. Z této solidarity, z tohoto opravdu demokratického hnutí má každá pravice strach. Proto pravicoví "vizionáři" blábolí neustále o vylepšování a zdokonalování demokracie cestou atomizace společnosti, na drobné částice, které spolu nenacházejí společného jazyka, protože jejich zájmy jsou lépe udržovány pod kontrolou, než se to daří u organizovaného hnutí. Není to nic jiného než staré římské : rozděl a panuj !