Například v syrově elegantním anglickém Manchesteru je drtivá většina budov, ať už je to omšelá tovární budova, novinový krámek či kolej univerzitního kampusu ozdobena cedulkou s nápisem CCTV in operation. Takových cedulek je zde přibližně stejně mnoho jako cedulek Pozor, zlý pes na české vesnici. Zkratka CCTV znamená closed circuit television, tedy uzavřený televizní okruh, který je daný prostorovým rozsahem záběru systému kamer monitorujících ohraničené prostranství. Jeho hranice jsou vytyčeny vlastnickými právy konkrétního majitele. Vizuální výstupy z kamer systému CCTV se zobrazují na monitorech v kancelářích policie, soukromých bezpečnostních agentur či buňkách hlídačů.

Oko kamery a ostražití strážci u monitorů vybavení pistolemi a obušky jsou městskou analogií venkovského psa na zahradě. Jejich účelem je chránit soukromý prostor před nežádoucími osobami či upozornit na jejich přítomnost v prostoru osobám, které jsou s takovým prostorem vlastnicky svázány. Rozdíl však tkví v tom, že kamera nekouše a pes nevidí vše. Pes je od toho, aby byl vidět a odstrašoval, zatímco kamera je nenápadná a jako taková od vstupu neodrazuje.

Dominantním účelem psa je tedy apriorní vyloučení určitých osob z prostoru, kdežto účelem kamery je dohled nad osobami, které se v střeženém prostoru vyskytnou a jejich exkluze nastane až poté, poruší-li pravidla, která pro konkrétní prostor platí. Ve venkovním městském prostoru však kamera velmi často slouží tomu, čemu slouží ve venkovské zahradě pes. Jejím úkolem je sledovat, zda do ohraničeného území nikdo nepronikl. Jedná se o taková území, která jsou lidem běžně zapovězena. Ve chvíli, kdy se na monitoru objeví osoba, která se na takovém území vyskytla, vyrážejí strážci do akce s cílem dotyčnou osobu ze střeženého prostoru vystrnadit.

Představme si každodenní život městského člověka, který putuje ve všední den městem. Téměř všude se, alespoň v manchesterském případě, ocitá v zorném poli průmyslové kamery. Ráno v budově nádraží, dále na ulici, prochází-li ulicemi centra, pak ve vstupní hale budovy, ve které pracuje, odpoledne pak v obchodě, kde nakupuje, v budově a chodbách každého úřadu a večer pak dokonce i v oblíbeném baru, kině či dokonce koncertním sále. Jedním z mála prostorů, ve kterém žije bez něčího vizuálního dohledu je jeho domov. Velmi často to však platí pouze pro jeho interiér. Jeho nejbližší okolí již opět může být díky sousedské iniciativě nebo iniciativě bytové agentury opět pokryto systémem kamer.

V moderním městě se tak člověk neustále ocitá pod kontrolou, spolu s tím, jak se pohybuje a střídá různé prostory neviditelně ohraničené vlastnickými právy různých vlastníků. V dnešním městě neexistují plochy, které by nikomu nepatřily. Svým pohybem tak člověk rychle střídá fyzické prostory, které patří státu, městu, právnické osobě, soukromé osobě a každý z takových vlastníků má zájem na tom, aby nebyla v jeho prostoru porušována pravidla, ať už obecná nebo taková, která určil on sám. Uzavřený televizní okruh se ve spojení se součinnou a připravenou bezpečnostní fyzickou složkou stává tím nejefektivnějším prostředkem, jak takové potřeby dosáhnout. Není již potřeba, aby se na každém místě fyzicky vyskytoval hlídač, jehož pozornost může být různým způsobem odváděna. Místo je sledováno bez toho, aby zde byl sledující viděn.

Celé město se svými exteriéry i interiéry se tak ocitá pod neustálou vizuální kontrolou. Nejedná se však o centralizovaný monitoring v horrorovém orwellovském smyslu, kdy je celé město kontrolováno vládnoucí osobou či skupinou lidí. Plynule na sebe navazují kontrolované prostory, z nichž každý náleží někomu jinému a které jsou zároveň kontrolovány někým jiným. Vlastníky montující kamery na střechy či stropy nespojuje žádný společný zájem. Smyslem kamer není poskytnout nějaké centrální moci možnost monitorování každodenního dění a tak svého posílení, ale poskytnout vlastníkům prostorů pocit bezpečí nad svým majetkem.

V případě přístupných veřejných prostor je účelem také poskytnout pocit bezpečí také těm, kdo se v nich aktuálně vyskytují - chodcům na ulicích a náměstích, studentům univerzit, zákazníkům obchodů, klientům bank, obyvatelům sídlišť, majitelům zaparkovaných aut. Co je stimulem k vybavování prostorů kamerami a návaznou ostrahou, je určitý stupeň atmosféry strachu. Strachu z kriminality, obtěžování, přepadávání, krádeží, vandalismu a dalšího chování, které není v souladu se společenskými normami. Podle sociologa Zygmunta Baumana se tento neurčitý strach přenáší v obavy a nevraživost vůči "pouličním existencím" ("somrákům, společně se žebráky, vagabundy- tedy "cizincům", kteří nemají původ v místě, ve kterém se pohybují"), které se představují "moderní strašidlo, mobilního vulguse - podřadného typu pohyblivého člověka, potulujícího se místy, na něž mají nárok jen slušní lidé".

Takzvané "pouliční existence" se tak stávají určitým obětním beránkem neurčitého strachu z neurčitého nebezpečí takzvaných "slušných" lidí, žijících způsobem života považovaným za žádoucí. Díky kameře je pak z určitých důvodu možné z daných prostor vyloučit člověka, jehož vizáž o nositeli napovídá, že on kritériu žádoucího způsobu života neodpovídá. Výstup z kamery na monitoru je tak základním, ideálním a účinným nástrojem prostorového a sociálního vyloučení a separace. Jedná se o způsob vyloučení, který není ostentativně vyjádřeno v osobách hlídačů či portýrů před vchody, ale vyloučení nenápadné na základě posouzení vhodnosti přítomnosti osoby pohledem na monitor a případného následného vyvedení z prostoru.

Bezpečnost, jako obecná dimenze společenského života a zájmu, se tak vyprošťuje z rukou státu a běžné vzájemné sociální kontrole občanů. Stává se soukromou záležitostí každého občana, ať už je vlastníkem či jen obyvatelem. Víra v bezpečnostní složky státu a jejich schopnosti klesá, zatímco roste úsilí o zajištění vlastní bezpečnosti prostřednictvím najatých strážců, hlídačů a bezpečnostních agentur, jejichž pravomoc nesahá dále než po hranice vlastnictví klienta, který si jejich služby zaplatil.

Město jako komplex rozmanitých a ohraničených fyzických prostorů se tímto stává územím, které je pokryto sítěmi kamer a trsem soukromých bezpečnostních agentur, střežící individuální bezpečnost na objednávku. Dochází tak k tomu, co Sharon Zukinová v knize Město z křemene označuje jako institucionalizaci městského strachu, která vyústila do "privatizace a militarizace veřejného prostoru- snahy učinit ulice, parky a dokonce i obchody bezpečnějšími, zato však méně svobodnými".

Menší svoboda zde již však není způsobena mocenskou rozpínavostí státní moci, jaké se Orwel obával, ale soukromými iniciativami na sobě nezávislých vlastníků snažících se ochránit sebe nebo své klienty a nemuset přitom spoléhat na činnost státní policie. Menší svoboda v pohybu a chování v prostoru města tak nevzniká díky zájmům určité mocenské skupiny, ale jednáním na sobě nezávislých jednotlivců. Město je tak prodchnuto fragmentárními policiemi, jejichž hlavní pravomocí je vyloučit z určitých míst určité lidi.

Moderní městský člověk za svůj pocit bezpečí platí tím, že i on se stává objektem neustálého sledování lidmi, se kterými nemá nic společného. V případě zmíněného příkladu Manchesteru se jen těžko vymaní dohledu objektivů kamer a díky všudypřítomným cedulkám CCTV in operation má fakt, že i on je sledován, neustále na zřeteli. Zájmem vlastníků ani agentur není skryté utajené sledování, ale sledování, o němž sledovaní vědí.

Upozornění na cedulce, které si sledovaný objekt všimne, ostrahám šetří práci. Člověk, který si je vědom toho, že je sledován, této skutečnosti své chování přizpůsobí podle předpokládaných pravidel souvisejících s charakteristikami konkrétního místa. Vyvaruje se tak nežádoucího chování, které by vyžadovalo zásah. Chování v souladu s normami v takovém prostředí tedy přestává být zajištěno vzájemnou interakcí mezi lidmi a snahou vyhnout se projevenému nesouhlasu či opovržení okolí a následnému pocitu studu, ale je dáno obavou z formálního zásahu najatých strážců. To také může zapříčiňovat ubývání spontaneity chování ve sledovaných prostorech. Člověk neudělá spoustu věcí, pokud tuší, že právě na něj se v tuto chvíli dívá někdo, koho on sám nevidí a za které by mohl být v následnou chvíli potrestán.

Vyhýbaje se pocitům nebezpečí moderním nástrojem v podobě kamery platí moderní člověk tím, že kamera, která má primárně sledovat nebezpečné jedince, povaleče, podivíny, zloděje a podobně, nakonec sledují i jej a tak symbolizují, že jedním z vyjmenovaných by pro někoho mohl být i on. Ocitá se ve světě, který je pod nepřetržitým dohledem. Pod dohledem, o který on sám třeba ani nežádal, o který nestojí a který si koneckonců ani nezaplatil. Při útěku do svého soukromí, které (snad) okem kamery bedlivě sledováno není, by si měl vzpomenout na trefnou větu z filmu The Truman Show: "Usmívejte se. Jste přece v televizi". A usmívat se. Televize přece přináší bezpečí.