Stačila pak prý poslední kapka, studentská demonstrace, aby se zcela oslabený, a jak říká pan prezident, "vytunelovaný" režim zhroutil. Hypotéza pozitivního (neboť jaksi odbojného) tunelu, rozkradení státu jeho občany na protest proti skutečné či jen deklarované péči, má zvláštní kouzlo.

Minulost jako by předjímala a legitimizovala děje, které měly následovat. Technika tunelu, která se osvědčila za komunistů, měla být recyklována kapitalisty. Starým a dobrým českým tunelem jsme měli dospět k akumulaci kapitálu, který zas byl podmínkou rozvrstvení společnosti na bohaté a chudé, zaměstnané a nezaměstnané, na velkopodnikatelskou elitu a plebs...

Nápad pana prezidenta ozřejmit historii užitím soudobého termínu, kterému každý rozumí, je případný. Za komunistů se skutečně v nebývalé míře kradlo, existovalo dokonce dobové přísloví, že "kdo nekrade, okrádá svou rodinu". Otázkou je, zda pasovat za hrdinu občana, který z továrny či z družstva vynášel produkty, které pak směňoval za to, co zas odjinud vynesl v kabele někdo jiný. Spíše odpovídá skutečnosti, že režim s občany uzavřel nepsanou dohodu, že mohou "v rozumné míře" krást a podvádět, a za to se nebudou plést vrchnosti do politiky. Byl to tedy režim, který z občanů "vytuneloval" poctivost, sebevědomí, sebeúctu, když je učinil spolupachateli obecné mizérie a tím jim zavřel ústa.

Dokud bývalý režim fungoval, kritizovala ho nahlas pouze hrstka odvážlivců, vesměs intelektuálů. Většina hleděla neupozornit na sebe, neprovokovat, anebo se snažila s režimem pragmaticky vyjít. Hodně těchto "pragmatiků" se po převratu muselo vyrovnat se svou někdejší zbabělostí. Někdo řekl: "Bál jsem se - promiňte." Jiní se pustili do bývalého režimu alespoň dodatečně "kopáním do mrtvoly". A pak zde máme pokus vylhat se z morální nedostatečnosti výše zmíněnou teorií "pozitivního tunelu".

Pokud někomu ještě po čtrnácti letech stojí za to tvrdit, že držet hubu a krok byl pomalu úctyhodný postoj, respektive že kolaboraci s režimem je třeba chápat jako sofistikovanou strategii odboje, pak má po čtrnácti letech také smysl tomuto nesmyslu oponovat. Pozitivní tunel pochopitelně není možný. Člověk za každého režimu krade či nekrade, podvádí či nepodvádí, lže anebo nelže a z mravního hlediska účel nikdy nesvětí prostředky.

Mladým, kteří nepamatují, a starším, kteří pozapomněli, je třeba připomenout, že i za reálného socialismu bylo možné udržet si vnitřní svobodu, odmítnout účast na trapných rituálech režimu a žít v pravdě. Četná svědectví pamětníků vyvracejí tezi, že "stát svým občanům sebral svobodu a aktivitu", jak to po letech tvrdí náš prezident. Pravda je, že lidé jako on se jistých aktivit a částečně své svobody vzdali z čirého kalkulu, že to snad prospěje jejich kariéře. Otázka stojí, zda teď kvůli lidem, kteří se snažili dobře vycházet s komunistickým režimem (aby jím dodatečně hluboce pohrdali), přepisovat učebnice dějepisu, gumovat zmínky o lidech, kteří se nebáli pozvednout hlas proti nespravedlnostem či nesmyslnosti poměrů. Vlastně řešíme problém, zda dovolit tunelářům vytunelovat z naší historie to jediné, co má nějakou hodnotu, totiž odkaz těch, kteří už v nesvobodných poměrech zvolili svobodu.

Odmyslíme-li intelektuální elity, disent a různé opoziční skupiny, které v sedmdesátých a osmdesátých letech neváhaly ani za cenu nejrůznějších protivenství či uvěznění vzdorovat režimu, pak naší historií zůstane pouhá klausovská cesta z tunelu do tunelu.

Vyšlo v Literárních novinách č. 48/2003. Publikujeme s laskavým svolením autora.