Duhová novela

Připomínám např. mediální střet místopředsedy PS PČR Ivana Langra a předkladatelky novely Hany Marvanové, tehdy ještě poslankyně PČR, na stránkách Literárních novin. Je dobře, že do diskuse byly vtaženy všechny relevantní politické síly v ČR. Tato novela je z hlediska politického složení signatářů doslova novelou duhovou (od ODS, přes Unii svobody, KDU-ČSL, ČSSD až po KSČM). Stejně politicky pestré je složení oponentů. V pravé části sněmovny jsou autoři novely obviňováni z nedocenění symetrie svobody a odpovědnosti, nalevo je podpora navrhované novely označována jako romantické libertariánství, nebo v horším případě jako poklonkování "médiokracii". Co tedy v ČR rozděluje politiky jak uvnitř pravicového tak i levicového tábora? Pro odpověď na tuto otázku nabízím svůj pohled, pohled z levého křídla uskupení 16 poslanců, kteří návrh této novely podepsali.

Liberalismus ve střetu s tradicí

Domnívám se, že se v tomto případě se odehrává střet mezi dvěma základními přístupy. Jeden přístup bych pojmenoval jako tradicionalistický, který chápe postavení práva a státu a roli individua prizmatem určitých ověřených hodnot a postupů. Druhý přístup se na tento problém dívá liberálněji, vychází z toho, že lze posunout vztah státu a jednotlivce, vztah práva a odpovědnosti směrem k volnějšímu, otevřenějšímu pojetí, kde rozhodující úlohu bude hrát samoregulační schopnost společnosti, která stojí především na společnosti občanské a nikoliv státem reglementované. V meritu diskuse zřejmě bude i nadále najít shodu v názoru na to, zda česká společnost už unese takovou míru otevřenosti, abychom od přílišné reglementace některých oblastí státem mohli učinit, možná malý, ale přesto významný krok vpřed, k dalšímu rozšíření svobod.

Tato diskuse je poměřována zkušeností i ze zahraničí. Úprava ve světě je různá, že v samotné Evropské unii je většinou dvojí režim ochrany, jak trestněprávní, tak občanskoprávní. Ve velké části těchto zemí však trestněprávní ochrana není příliš využívána, toto ustanovení je namnoze tak trochu spící. Prostě tyto kauzy nejsou příliš četné, větší důraz je kladen na režim občanskoprávní. Je také možno učinit srovnání kontinentálního práva s anglosaským, potažmo se zkušeností z USA. Inspirativní může být zejména dotyk na problematiku pomluvy ve vztahu politiků a novinářů. Na jedné straně je to otázka dodržování novinářské etiky, na druhé straně nebezpečí kriminalizování nonkonformních a oponentních názorů. My za sebou nemáme nejen právní zkušenost, ale ani veřejné povědomí z takové debaty, jakou je debata v USA k prvnímu dodatku ústavy. Do našeho právního prostředí samozřejmě nelze eklekticky přenášet prvky úpravy z USA, ale na druhé straně i na evropském kontinentě existují právní systémy, které mají pouze jeden režim ochrany a nečiní jim to žádné zásadní problémy.

Dobrý plot dělá dobré sousedy

Otázka stojí takto: Zajišťuje současná duplicitní ochrana před pomluvou větší míru ochrany jak osobní integrity občanů, tak i svobody slova, nebo je trestní sankcionování pomluvy anachronickým pokračováním někdejší extense ingerencí státu do běžného života společnosti, ale i do tak důležité oblasti jako je politický diskurs traktovaný mediálními prostředky? První tradicionalistická skupina vychází řekněme z jakéhosi zvláštního pojetí cti člověka jako jakéhosi duševního vlastnictví, jehož nedotknutelnost by měl hájit stát. Známé konzervativní heslo "dobrý plot dělá dobré sousedy" ukazuje, že stát je od toho, aby každý, kdo přes plot natáhne ruku, dostal přes prsty. Pro druhé je čest ne nějaké firemní logo (které vylepšuje prodejnost zboží na trhu, ale za jehož fasádou se může odehrávat mnohé a nic do toho nikomu není), ale je za otevřenější pojetí takové věci. Nedomnívají se, že toto hájemství lze obehnat vysokým plotem, dávají přednost otevřenosti morální, ale také informační.

Jaké jsou konkrétní argumenty? Za prvé především to, že zrušení skutkové podstaty § 206 neznamená, že by stát zcela vypadl ze hry. Stát by pouze měl být užíván efektivně. To v tomto případě je zřejmě problém. Pokud jde o soudní statistiku, bývá jamko důkaz potřebnosti tohoto paragrafu citováno kolik je podle ní pravomocně odsouzených případů. Z pohledu celkového nápadu těchto skutkových podstat, kolik je pak podáno žalob, jak dlouho trvá agenda a s jakými výsledky vychází závěr, že skutečně nejde o efektivní agendu a že by energie soudců a finance, které jsou na to používány mohly být přesměrovány do jiných oblastí. Ani justice přece není gumová a nafukovací do nekonečna. Celá řada jejích úkolů je možná ještě palčivějších.

Na chudé musí být přísnost

Pokud se týká občanů, jen samozřejmé, že občan by měl mít určitou jistotu ochrany a pomoci tam, kde jeho zkušenost ale ani finanční zázemí nestačí. V praxi však obětem různých denunciací a difamací není nakonec příliš pomoženo. Nedostatek důkazních prostředků a důkazní nouze vede k tomu, že uzavřených případů je poměrně málo. Neúčinná je i odstrašující funkce trestu, neboť pravděpodobnost odsouzení je nízká a tak hrozba trestu působí velice vágně. Otevírá se spíše prostor na jedné straně pro notorické sudiče a na druhé straně příležitost si trochu vydělat pro advokáty, kteří v této věci mohou poměrně dlouho působit, protože průměrná doba těchto kauz je skutečně dlouhá.

Druhý argument směřuje do sféry státu a možného zneužití státu. Stát může sloužit, ale může také být zneužit ke snížení ochrany práv a svobod. Právě ve vztahu k státu a jeho "orwellovskému" bujení vede neviditelná linie napříč politickým spektrem. Samozřejmě že nejde o nějakou válku státu, ale o vymezení státu do co nejefektivnějších mezí. Stát by se měl především soustředit na své zásadní funkce, kde si nemůžeme dovolit, aby selhával. I přes proběhlou liberalizaci není takových kompetencí málo. Ani zde není vykázán stát zcela ze hry. V trestněprávním režimu a tedy pod přímou gescí státu zůstává stíhání dalších tzv. verbálních trestných činů. Přímá role státu je skutečně nezastupitelná v takových případech jako je hanobení národa, rasy a přesvědčení, podněcování k nenávisti vůči jinému národu či rase, veřejné projevování sympatií k hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Tady bude role státu bohužel ještě dlouho nezastupitelná.

Občané odkázání na soudcovskou libovůli

U trestného činu pomluvy však stát jako reprezentant jakési souhrnné subjektivity, abstraktního společenského zájmu, může selhat. Stát jen velmi obtížně může vážit individuální subjektivitu difamačních kauz. Feudální "crimen majestatis" už u nás není jako samostatná skutková podstata, ale přesto je jakoby implicitně užíván v rámci skutkových podstat ostatních. To nevyřeší apely na nezávislé soudcovské rozhodování, tato inklinace má bohužel i systémovou povahu. Občané jsou vzhledem ke konstrukci řízení v této skutkové podstatě odkázáni v řadě případů na soudcovskou libovůli, protože subjektivní stránka tohoto trestního činu se dokazuje velice složitě. Musíme vlastně doložit, že konkrétní pomlouvající osoba byla srozuměna s nepravdivostí výroku. Chtěl bych vidět kdo a jak doloží takovou záležitost. Navíc nám nejde jen o skutkovou podstatu, definovanou paragrafem 206, je tam i paragraf 154. Ten vnímám tak trošku jako další díl ze série omezování ingerencí státu. Troufám si říci, že zde skutečně a jednoznačně nemá stát co dělat. Tady se vlastně odbourává nedotknutelnost někdejšího autoritářsky budovaného státu (teď nerozlišuji jestli feudálního nebo v jiném režimu). Hašek už tady byl dnes citován. Hostinský Palivec je tímto definitivně odkázán do literatury a každý bude moci nalézt nějakou tu mouchu na majestátu jakéhokoliv státu, včetně státu dnešního.

Společensky nebezpečná politická šikana

Pokud jde o klíčové výtky oponentů, tak především považuji za klíčovou výtku ústavnost. S tím bych se rád vypořádal. Domnívám se, že pokud se tady varuje před porušením Listiny základních práv a svobod, příslušný článek 10, který zahrnuje ochranu lidské důstojnosti, tak se domnívám, že je to prázdná obava. Protože lidská důstojnost samozřejmě i do budoucna je chráněna a je chráněna i státem. Vždyť stát provozuje justici, která se musí podílet i na civilně právním řízení. Myslím si, že zrovna tak, jako je společensky nebezpečná pomluva, tak je společensky nebezpečná i politická šikana a že je třeba hledat určitou rovnováhu mezi těmito dvěma oblastmi. Oponenti také kritizují nerovné postavení občanů v občanskoprávním řízení. Ano, zejména levicový politik musí být zvlášť citlivý a ve střehu, pokud by hrozilo, že občan bude před právem diskriminován z důvodu nedostatku prostředků na vedení takového řízení. Na druhou stranu mu ale nabídka zastoupení právníky ex offo v trestně právním řízení nedává dostatečně efektivní náhradu. Je třeba také dodat, že lze v odůvodněných případech prominout soudní poplatek, který činí 1000 korun. Především pak je třeba hledat systémové řešení. To vidím např. v rozvoji kvalitního systému dostupné právní pomoci, a to včetně třeba neziskových organizací. Tady by prostor pro řešení mohl být.

Pravda a politická pravda

V souvislosti s pomluvou se hovoří o potřebě zamezení trestních sankcí proti pravdivým tvrzením, podle hesla "pravda musí být vždy k dispozici". V ČR se potýkáme i otázkou nebezpečnosti tzv. extrémně formulovaných názorů a parametrizace veřejné debaty. Známkování skupin názorů je ošidné a měl by být uplatňován princip nedělitelnosti svobody projevu. V praxi veřejných politických diskusí si lze představit pozitivní efekt nejen z prezentace potřebných, byť citlivých názorů, ale i zveřejnění nepravdivých výroků (ostatně co již J. S. Mill zdůrazňoval jejich význam pro proces poznání, u nás to završuje velikán Jára Cimrman, známý též jako mistr slepých uliček). Veřejnost má konec konců právo znát nejen pravdu, ale také znát názory, včetně těch názorů nepravdivých a hloupých. Často je nejjednodušší zbraní proti hlupákům, nechat je veřejně mluvit. To přispěje spíš k atmosféře tolerance a demokratické kultuře než zákazy a omezení na půdě trestního zákona..

Denní chleba

Poslední z mých poznámek se týká politiků a novinářů. Myslím si, že do značné míry bychom měli tyto vztahy brát s nadhledem, protože je to náš každodenní chleba. Politik se jako osoba veřejná se vědomě otevírá podrobnému zkoumání svých slov a měl by projevovat větší míru snášenlivosti, jako notorický sudič se stává směšným. Postavení novinářů v případném trestním řízení limituje zájem chránit zdroj svých informací. Náročnost na kvalitu a etiku novinářské profese pak sklouzává vůči nepřátelskému postupu vůči novinářům nebezpečně se blížící zneužívání mocenské pozice. O známém apetitu některých ústavních špiček na novináře ani nemluvě. Myslím si, že právě my bychom měli zdvihnout prst nad tím, je-li stíhání pomluvy zneužíváno, ať již z jedné nebo z druhé strany.

Především je třeba se vyhnout tomu, aby se u nás stávalo, co se stává ještě v některých jiných zemích. Pro zajímavost a dokreslení jsem si prolistoval archivy některých organizací, co se tím zabývají. Je to zajímavé čtení. Například Amnesty International uvádí celou řadu uvádí celou řadu příkladů. Jedním z takových příkladů je kauza novináře Rafaela Marquese, který dostal celé dva roky za obvinění prezidenta Angoly, Joseho Eduarda Dos Santose z korupce. Podobná kauza je novinář Zamir Sadykov, odsouzeného za pomluvu prezidenta Kyrgizie. Toto nebezpečí samozřejmě není ani u nás zcela vyloučené. Myslím si, že když pominu právní rovinu problému ( a tato novela myslím si, že není v rozporu s naším právním řádem) tak právě tady by americký vzor v oblasti svobody tisku pro nás mohl být určitou inspirací.

Jistě jsou dostatečně známé naše "velké" mediální případy pomluvy v Čechách, na Moravě a Slezsku. Jde především o difamační kauzy českých politiků a novinářů, herců a ostatních celebrit. Tyto pitvat nehodlám, ale upozornil bych, že jsou některé kauzy, které jsou pod povrchem zájmu veřejnosti. Prostě nejsou tak vděčné, i když pro rozvoj občanské společnosti možná důležitější. Například bych uvedl kausu kritiky policejního zásahu proti squattu na pražské Ladronce. Byl jsem kdysi pražským zastupitelem a velice dobře se pamatuji na tuto kauzu. Squatt Ladronka byl připravován jako sociální projekt, projekt sociální prevence. Policejní zásah proti squatterům byl nepřiměřený a ti, kteří se ohradili, byli - jak se lidově říká - "popotahováni". Obdobný příklad, kdy vůči rasově motivovanému násilí na Romech na Severní Moravě se ohradil antirasistický aktivista, tak měl stejné potíže. Mám na mysli kauzu útoku na Romy v Orlové.

Nejpřísnější právo jako největší bezpráví

V parlamentním klání se někdy používá taktika odkopnout problém v čase. Materiály se nechtějí přímo odmítnout, a tak se přepracovávají. Nebo se slibuje, že náměty budou zohledněny v nějakém monumentálním legislativním díle, ponejvíce z vládní dílny. Zde se m.j. argumentovalo připravovanou komplexní novelou trestního zákona. Jak se říká -- ukázaná platí. Do budoucna jsou obě želízka v ohni -- připravovaná komplexní novela trestního zákona i dílčí poslanecká novela. V každém případě by se nemělo z ohniska zájmu politiků i veřejnosti ztratit, že extenze výkladu ustanovení trestního zákona ve věci pomluvy je věcí ošidnou. Jak říkají právníci (i když je to zásada spíše právně filosofická): "summum ius -- summa iniuria". Tedy nejpřísnější právo může také znamenat největší bezpráví. Je to o přereglementované společnosti. V situaci nevyjasněných hodnot pozitivní právo, cizelované právníky specialisty, k dokonalosti selhává. Myslím si, že když v této oblasti trochu reglementace ubereme, budeme moci daleko důrazněji řešit oblasti, které nás daleko více trápí.

Autor je poslancem za KSČM, je signatářem společného návrhu na dekriminalizaci trestného činu pomluvy.