19. 12. 2003
Virtuální bohoslužba na čtvrtou adventní neděliSvědectvíČtení: Jan 1,19-28 Text kázání: Zjevení Janovo 1,9
V textu, který je základem tohoto kázání, říká jeho autor Jan, že se dostal pro svědectví o Kristu na ostrov Patmos. To nebylo žádné letovisko, kam by jel za odměnu na rekreaci, ale byl to římský koncentrák. Bývá to tak, že za svědectví a zejména za pravdivé svědectví, které se někomu mocnému a bohatému nelíbí, nebývá obvykle bohatá odměna, ale spíš průšvih. Však také řecký výraz pro svědectví zní marturia . A co to je martyrium, to snad ví každý z nás. Pojem svědectví patří v křesťanské civilizaci k pojmům centrálním. V české společnosti je, žel, vědomí důležitosti a vážnosti svědectví naopak značně pokleslé. |
A to nejen v tom právním smyslu, ale i v tom obecném. Je to proto, že si dobře uvědomujeme, jak svědectví může být o ústa a to se našinci moc nechce riskovat. Svědectví nás stojí přinejmenším čas a někdy i přátelství, či oblibu. Vydat svědectví o někom či o něčem před veřejným fórem, to, panečku, není žádná legrace! Proto také, když u soudu jde o svědectví třeba proti mafiánům s dlouhými prsty, se umožňuje dnes svědčit i neveřejně. I když, podstatou svědectví je právě jeho veřejnost. Opravdové svědectví, to je takové to: říkejte si co chcete, já navzdory všemu a všem trvám na tom, co jsem viděl a slyšel, čeho jsem byl svědkem, za čím si stojím jako za poznanou pravdou! Takovéhle svědectví, když se osobně angažujeme a současně na sebe bereme riziko, že kvůli svému svědectví budeme osobně nějak postiženi, to opravdu až příliš často bývá marturia ve smyslu mučednictví. Jan to osobně prožívá, jeho dopis z koncentračního tábora, jeho "Zjevení" však není knihou, která by říkala: podívejte, jak jsem dopadl, dejte si pozor na nedozírné následky a držte raději hubu a krok. Naopak -- je to nádherný text plný povzbuzování k svědectví proti "šelmě" totalitního římského režimu. V perikopě na dnešní čtvrtou adventní neděli jsme četli o jiném Janovi, než byl ten z koncentráku pro křesťany na Patmosu. Byl to Jan Křtitel, který však také skončil jako mučedník. Jednak proto, že jeho reformní hnutí nabývalo na stále větší síle a závažnosti (byl za svého života známější než Ježíš) a jeho poznaná pravda začala izraelskému establismentu vadit, jednak pro jeho slavný osobní spor s královnou Herodiadou, ale zejména a hlavně pro to, o čem vypráví dnešní perikopa. Pro jeho svědectví o Ježíši Kristu. Čteme tam, jak za Křtitelem přichází delegace kněží a levitů, odborníků kompetentních zvláště v otázkách rituálního očišťování, "křtění". Je to jakási vyšetřující, inkviziční komise představitelů židovské církve, kteří přišli vyzvědět, co to tam ten asketik ve velbloudí kůži u Jordánu provádí. Jan slavnostně "i vyznal a nezapřel a vyznal", že Ježíš je Mesiáš. Třikrát za sebou na konkrétní otázky Jan potvrdil, že dosvědčuje o Ježíši, že je opravdový Mesiáš. Vzpomeňme si na trojí veřejné zapření apoštola Petra v okamžiku Ježíšova výslechu. Petr je nám, Čechům, možná bližší svou zbabělostí, ale Jan Křtitel je ve svém neohroženém svědectví o poznané pravdě skvostnou postavou. A všimněme si vedle Janovy statečnosti ještě jednoho důležitého rysu jeho postoje. Jan důsledně nepresentuje sám sebe, nejde mu osobní prestiž, odkazuje na Ježíše. Jemu a jeho pravdě, jeho evangeliu připravuje cestu, jemu není hoden ani rozvázat řemínky u obuvi, sám křtí jen vodou, zatímco Ježíš bude křtít Duchem svatým. Ten text se stal perikopou na poslední adventní neděli ve čtvrtém století po Kristu. Tehdy se církev proměnila ze společenství statečných martyrů, ochotných svědčit o Kristu v nositelku státní ideologie a jedinou povolenou "Národní frontu". Být křesťanem přestal být průšvih a dokonce se to stalo nutnou kádrovou podmínkou pro jakoukoliv pozici ve společnosti. Co to s církví udělalo popsal výstižně Petr Chelčický ve své "Síti víry pravé". Paradoxně se tak sama církev dostala do role totalitní šelmy, se kterou bojoval Jan z Patmu. A právě ti, kteří v tom čtvrtém století s touto tendencí zápasili, prosadili na čtvrtou adventní neděli tento příběh o statečném, ale současně i skromném Janu Křtiteli jako perikopu. Chtěli tím říct: očekávat Ježíše Krista znamená pokorně se sklánět před nárokem Pravdy, která k nám přichází a dávat se jí do služeb, svědčit o ní a třeba za ní i trpět. Církev nesmí popřít Ježíše tím, že se sama postaví na piedestal jediné majitelky pravdy. Nikdo, a už vůbec ne církev nemá právo uzurpovat si nárok na jedinou pravdu. Má o ní, poznané pravdě pouze vydávat svědectví, má se jí dát do služeb. Známým bonmotem řečeno: církev nemá pravdu, naopak, pravda by měla mít celou církev k dispozici. Jsem přesvědčen, že stále klesající popularita církví v našem prostoru svědčí jen o tom, že právě toto církvím stále nějak nedochází. A tak, co to pro nás dnes znamená, co nám dnes naše perikopa chce říct, třeba právě při těch letošních vánocích? Co nám církevní otcové chtěli právě před vánocemi sdělit? My dnes zdánlivě v naší zemi nejsme ve vyznavačské pozici. Máme svobodu. Je snadné svědčit o pravdě. Je tomu však opravdu tak? Po nás samozřejmě dnes nikdo nechce, natož pak státní moc, abychom zapírali Ježíše. Pokud ovšem ten Ježíš je a zůstane pouhým sentimentálním vánočním Jezulátkem! A pokud naše veřejné angažmá se omezí na restituce církevního majetku a zlobné poštěkávání proti potratům, homosexuálům a prezervativům. Budeme-li však naplno očekávat, následovat a slovy i skutky svědčit o skutečném Ježíši s jeho nárokem pravdy, lásky a spravedlnosti, velmi brzy se dostaneme do vyznavačské pozice vůči všem možným gaunerům a grázlům, kteří si tvrdě prosazují své sobecké, mocenské a finanční zájmy a neštítí se v tomto svém nekřesťanském počínání jít přes mrtvoly. A mohou to jak být jak mafiáni zabetonovávající chráněná krajinná území a řeky, tak šovinisté mávající národními zájmy, nebo ti, kdo mají radši drahá letadýlka, než školy a kulturu, příkladů najdeme každý habaděj, fantazii se meze nekladou. V těchto souvislostech najednou cítíme, že svědčit o tom, co ten v Betlémě narozený Mesiáš přinesl, není zase až taková selankovitá procházka růžovým hájem vánočních stromků. A k tomu nás dnešní perikopa chce přivést. Jan Křtitel je nádherná adventní postava toho, kdo připravuje cestu přicházejícímu Ježíši. Nehledá svou prestiž, nemá mocenské ambice, ale velmi artikulovaně a statečně svědčí o své naději, která přesahuje horizont jeho osobního života. A tuto naději smíme i my letos o vánocích načerpat do zásoby na celý příští rok a na plné pecky ji osobně dosvědčovat. Amen Citáty z Písma jsou použity ze systému BIBLENET dle ekumenického překladu Autor kázání je jedním z prvních signatářů Charty 77, zakládal OF v Litoměřicích, pak byl poslancem ČNR, spoluzakladatelem jednoho ze středisek Diakonie ČCE, dnes je senátorem Parlamentu České republiky a zároveň farářem církve evangelické. Tento text pro virtuální bohoslužbu na neděli 21. 12. 2003 poskytl autor exkluzivně čtenářům našeho listu. Nyní budeme pravidelně každou neděli zveřejňovat obdobnou "virtuální" bohoslužbu.
> 3. advent 14. 12. 3003 Koho má Pán Bůh rád
> 2. advent 7. 12. 3003 Bruselská modlitba
|
Virtuální bohoslužby - kázání na víkend | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
19. 12. 2003 | Svědectví | Zdeněk Bárta | |
12. 12. 2003 | Koho má Pán Bůh rád | Zdeněk Bárta | |
7. 12. 2003 | Bruselská modlitba | Zdeněk Bárta |