Důsledkem této vlastnosti je ona už dobře známá závist z úspěchu jiných lidí, absence snášenlivosti vůči cizincům a Romům, pronásledování kolegů v zaměstnání, pokud pracují příliš úspěšně a intenzivně, a tak dále.

Francouzská herečka Chantal Poullain se jednou přiznala, že ji její manžel Bolek Polívka varoval za komunismu, aby nenosila pestré barvy, protože to místní lidi nedělají. Chtěl, aby se chovala "normálně", "jako všichni ostatní", "aby nevyčnívala z davu".

Dokonce i dětí platí za tuto kulturní normu, neboť většina rodičů očekává, že budou přesně jako oni, jako dospělí s minimální mírou snášenlivosti pro ony přirozené výstřelky a nedostatek odpovědnosti, který jde ruku v ruce s mládím. Od dětí se v ČR očekává, že budou poslouchat rodiče a nezpochybňovat, proč mají to či ono udělat tak a tak. Rodiče nemají pocit, že musejí své příkazy vysvětlovat. Očekávají slepou poslušnost. (Při svém výzkumu jsem zjistil, že rodiče, jimž je v ČR pod třicet a kteří pocházejí z bohatého středostavovského prostředí jsou daleko liberálnější, ale hlavně jen proto, že se příliš soustřeďují sami na sebe a na svou práci, a nechávají proto děti, aby si dělali, co chtějí. Děti tedy mají svobodu spíše v důsledku nezájmu rodičů než v důsledku jejich svobodomyslnosti.)

Příkladů, které dokazují tuto tendenci, je mnoho a mohu o nich psát jindy, avšak dnes mi v souvislosti s ní jde o Českou televizi. Četné články o rozhodnutí této veřejnoprávní stanice ušetřit peníze zrušením všech pořadů, které mají malou sledovanost, dokazují, kolik lidí si myslí (včetně nového generálního ředitele Janečka), že to, co je pro menšiny, přece "nebudu podporovat já", tedy nebudou to podporovat ti, kdož si myslí, že tyto pořady jsou pro jakousi elitu. Logikou za tímto uvažováním je, že menšiny přece nebude podporovat většina! Oni nejsou jako většina z nás, tak proč bychom měli platit za jejich zábavu?

Je pro mě velmi obtížné najít nějakého známého (mimo lidi z FAMU či ze skupin umělců), nebo někoho mezi 78 osobami, které zkoumám pro svou antropologickou práci, kdo by souhlasil, že bude platit 75 korun měsíčně za nějakou televizní stanici, na kterou se příliš často nedívají, zejména ČT 2, která je prý pro intelektuály. (Mimochodem, jen v České republice má slovo "intelektuál" hanlivý význam a často se používá proti bývalým disidentům či proti jiným lidem, kteří vytvářejí u ostatních lidí pocit méněcennosti. A jak víme, jestliže má soused dvě krávy a já mám jen jednu, namísto, abych usiloval o to, stát se stejně tak úspěšným, jako je on, raději mu tu jednu krávu usmrtím, ať jsme na tom oba stejně...)

No, ono je už samo o sobě dost špatné, že vysílá ČT 1 tolik pořadů, které patří na komerční televizi. Oba okruhy ČT by měly být nudné (pro masy). Na tom není nic špatného. Ti, kdo chtějí lehkou zábavu, mají komerční televizní okruhy, které si jsou na sebe schopny komerčně vydělat právě proto, že je sleduje větší okruh lidí. Veřejná televize není vysíláním, za něž platíme z vlastní kapsy, aby ta televize vysílala, co my chceme. Televize veřejné služby nám má poskytovat to, co potřebujeme, nikoliv to, co chceme. (Má předvídat: má nás přístupnou a zajímavou formou informovat o věcech, o nichž ještě nevíme, že existují, nebo že nás ohrozí, ale které závažným způsobem ovlivní náš život, pozn. JČ) Televize veřejné služby nám má poskytovat seriózní zpravodajství, vzdělávací pořady, společenské analýzy, kompletní přehled všech kulturních událostí, inteligentní debaty, hlas pro menšiny, pořady o historii, o literatuře, o vědě.

Osobně se mi vůbec nelíbí, že musím platit České televizi koncesionářský poplatek jen za to, aby mi ČT 1 nabízela tak populistické a tak špatně udělané pořady jako Hodina pravdy, Banánové rybičky, Tak neváhej a toč, Kufr, atd. Je to neférová konkurence televizím Nova a Prima. Nabízejí podobné (daleko lépe provedené) pořady, ale nedostávají oněch 75 korun měsíčně od diváků. Musejí spoléhat na reklamu, o niž se dělí několik stanic a dokonce i sama ČT. Proč má mít jedna televize právo vyrábět populární pořady pro masy za peníze od občanů a jiná ne?

Televize veřejné služby je jako škola: nezáleží na tom, že se do ní dětem nechce. Je financována z daní rodičů, protože je nutná.

Ale mnoho lidí je prostě rozhněváno, že ČR vydává své peníze nemoudře, že její pořady stojí daleko více, než by měly, že tam pracuje příliš mnoho lidí.

Je to jiné v jiné veřejné televizi na světě?

Třikrát jsem pracoval pro BBC. Zažil jsem tam tytéž problémy, jaké nacházíme v ČT: obrovskou byrokracii, všechno šlo velmi pomalu, bylo tam příliš mnoho zaměstnanců a pořady stály daleko více, než kdyby je vyráběla soukromá stanice. A dostal jsem od BBC tak dobře zaplaceno, že jsem měl z toho velmi špatný pocit: i americká soukromá stanice PBIX 11 mě platila jen polovinu peněz za stejnou práci.

Francouzská televizní stanice je ještě horší. Stříhal jsem dokumentární film o Američanech z Jihu, když zaměstnanci od montážního stolu a ze studia odešli uprostřed rozdělané scény, protože bylo 17 hodin. Překvapilo mě, že všichni najednou vstali, uprostřed scény, kterou mohli dodělat během pouhých pěti minut -- jen proto, že nebyli ochotni věnovat ani o minutu víc času práci, za niž jsou oficiálně placeni jen do 17 hodin.

V podstatě lze říci, že všechny veřejnoprávní stanice mají špatné řízení a mají příliš mnoho zaměstnanců. Všechny nesoukromé struktury, jen s málo výjimkami, jsou takové. Jako všechny veřejné instutice, jako státní služby.

Proč nám státní úředníci neposkytují řádné služby a pracují pomalu a bez jakéhokoliv úsilí? Protože neexistuje žádný vlastník, který by chtěl vydělat co největší možný zisk.

Stát, občanské masy -- v případě veřejné televize -- nejsou schopny efektivního managementu či mikromanagementu.

Takže bychom měli buď přijmout, že veřejnoprávní televize bude vždy vydávat více peněz za výrobu téhož produktu, anebo se bez něj prostě obejít.

Jistěže musíme usilovat o dobrou finanční správu ve veřejné televizi, toho, co sami platíme. Ale nikdy se nedostaneme na takovou úroveň, aby byly náklady takové jako v soukromé sféře.

Země, která dělá se svou veřejnoprávní televizí to, co s ní dělá nyní Česká republika, je na cestě stát se tak zabedněnou zemí, jako jsou ty, které žádnou veřejnou televizi nemají, jako země v Latinské Americe, v Africe a jinde ve třetím světě. V zemích, kde neexistuje televize veřejné služby, jsou zadušeny možnosti pro menšiny, pro nekomerční umění, pro kulturní pořady, pro vzdělávání prostřednictvím televize, atd.

Janeček je podle mého názoru nejhorším generálním ředitelem, jakého kdy Česká televize měla. Je ovšem možné, že hraje nějakou složitou hru, jejímž účelem je přimět veřejnost, aby začala protestovat proti likvidaci tolika pořadů, a chce tak přesvědčit parlament, aby České televizi zvýšil koncesionářský poplatek.

Avšak taková hra nemůže vést k úspěchu, protože jediní, kdo si budou stěžovat, budou oni nenávidění intoši. Janeček v podstatě promění ČT v nostalgický stroj, který bude neustále reprízovat pořady z minulosti. Česká republika už nyní -- a velmi nebezpečně -- pociťuje silnou nostalgii vůči minulosti, která je tak nepřípustně idealizována. Komunisti a komunismus už nejsou výrazy se zápornými konotacemi, stala se normální součástí našeho života. Snaha vracet se k minulosti bude jen dál napomáhat normalizaci pojmů kolem "komunismu", nemluvě o tom, že to českou společnost vede k tomu, že bude ještě méně schopná invence, než je tomu dnes.

Český národ tak rád opisuje odjinud -- od populárních písní (tolik hitů z osmdesátých let jsou místní verze zahraničních písní) až po časopisy. Mnoho lidí o tom moc neví, ale většina lifestylových nakladatelství prostě bezostyšně překládá články ze zahraničních magazínů, aniž by za to platila jediný cent. Jen mění citovaná jména na jména česká a někdy přidají dva řádky, jinak celou věc okopírují. Nechci v tomto smyslu citovat příklady z nakladatelství, kde jsem pracoval, protože mi to zakazuje má smlouva s nimi, tak si například kupte nový časopis jménem Claudia. Od první stránky až k poslední stránce je to překlad z německého originálu, přičemž lidé v redakci nahradili Helgy Olgami a Rainery Radky. Všechno je to důsledkem pocitu, že ",my" (Češi) jsme příliš malí a nevýznamní a že oni, "velké" národy, to všechno znají líp. Přidejme k tomu tradiční místní zvyklost pracovat co nejméně -- lenost je dobrým impulsem k napodobování jiných lidí.

Zpět k televizi. Tato vlna nostalgie a repríz jen zhoršuje problém s domácí kreativitou, protože znemožňuje tvůrčí práci právě té menšině, která je schopna tvůrčího přístupu a snaží se dělat věci jinak, než je onen bezpečný, tradiční, konvenční a všeobecně přijímaný přístup. Povede to k uzavření mnoha inteligentních a originálních myslí.

A co český film? Jestliže nebude Česká televize působit jako koproducent, bude vznikat velmi málo nových českých filmů. Většina lidí v tomto národě nechodí do kina na české filmy, takže těm je to jedno. Budou se jen natáčet zamerikanizované filmy a la Zdeněk Troška.

Blahopřejeme. Česká republika činí další krok pryč od světového významu. V minulosti byla založena sláva České republiky v zahraničí, i když to byl jen mýtus, že je to země intelektuálů. Národ, který bojuje slovy a nikoliv zbraněmi. Země, kde lidé hodně čtou a natáčejí vynikající filmy. Nyní bude blíže Východu než Evropě. Bude to země šetřivých pragmatiků.

A pro ty, kdo si myslí, že je Janeček dobrý ředitel: mně stačilo, jak si vybral svého nástupce pro moderování Událostí. Namísto toho, aby si vybral nejlepšího profesionála, vybral si kamaráda, který neměl skoro žádné zkušenosti při čtení zpráv (v prvních několika týdnech to bylo velmi zjevné). Kamarádi -- on a pravděpodobně i další ve zpravodajství -- ho chtěli, tak mu dali šanci. Korektním postupem by bývalo bylo vybrat někoho, kdo to už umí, protože úkol moderovat druhý nejsledovanější zpravodajský pořad je úkolem pro profesionály, pro ty nejlepší. Avšak ne, museli jsme se spokojit s amatérem, který býval za kamerami, kde snad pracoval dobře, ale s obrazovkou měl velmi málo zkušenosti. Jak mohu důvěřovat Janečkovu profesionalismu, jeho rozhodování?