Základní teze byly zapracovány již v zákonu o televizním a rozhlasovém vysílání v 90.letech (Zákon č. 468/1991 Sb.). V tehdejším § 5 byla v rámci povinností provozovatelů zjednodušeně definována povinnost nezařazovat v době od 6,00 hodin do 22,00 hodin pořady, které by mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých. Tato formulace musela být v dalších letech, v rámci sjednocování legislativy v integračním procesu, doplněna o další povinnosti. V dosud platném Zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání č. 231 Sb. ( z roku 2001) se v § 32 rozšířily základní povinnosti provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání, kromě podmínky nezařazování nevhodných pořadů v již uvedeném "denním" čase, rozšířením i na upoutávky na nevhodné pořady a ještě i o povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Důležitou změnou je pak nová povinnost - zajistit, aby rozhlasovému a televiznímu vysílání pořadů, na které se vztahuje výše zmiňované omezení (v době od 6 do 22) bezprostředně předcházelo slovní upozornění na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé. Dále aby pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých a je vysílán v době od 22 do 6 byl označen v případě televizního vysílání obrazovým symbolem upozorňujícím na jeho nevhodnost pro děti a mladistvé po celou dobu vysílání. Tyto regule platí v rámci duálního systému, jak pro komerční, tak pro média veřejné služby. V takovéto formulaci je zahrnut poněkud zvláštní paradox, kdy dochází nejen k jakémusi nesouladu (např.někdy slovní a někdy obrazové upozornění) ale i k určitým rozporům. Povinnost slovního upozornění je samozřejmá u rozhlasového vysílání, ale u televizí je to složitější. Rozvoj komerčních televizí zcela změnil dosavadní zažitou programovou formu. U naprosté většiny privátních televizí chybí živé moderování mezi pořady, a vzniká tak určitý problém s běžným ohlašováním. Také veřejnoprávní televize, včetně České televize, pomalu ustupují od živých předělů mezi jednotlivými pořady, nebo alespoň uvažují o redukci. Ale i přesto by mohlo věc z pohledů provozovatelů zjednodušit možnost alternace - tedy možnost obrazového nebo hlasového upozornění na nevhodnost.

Zvláštní vyznění pak vytváří kombinace zákazu vysílání nevhodných pořadů v době do 22 hodin a současně povinnost oznamování těchto "zakázaných" pořadů. Ani v návrhu novely dosud platného zákona se zatím neobjevuje nějaká změna či zpřesnění. Problémem zůstávají pořady "přechodné", tedy ty, které dělí hranice 6. nebo 22.hodiny. I tam by mělo dojít k jednoznačné a jednodušší definici.

V několika předchozích textech jsem se v otázce ochrany dětí před vlivem elektronických médií vždy zmínil o zásadní a primární odpovědnosti rodičů, či dalších odpovědných osob , za to jakým způsobem může televize a rozhlas působit na děti. Podle mého názoru není povinností zákonů dopodrobna stanovovat a rozepisovat složitá ustanovení a formulace, které stejně nemohou bez kompetence a osobní odpovědnosti dosáhnout praktického efektu. V případě opravdu nevhodného programu (například pornografie (zejména v programech kabelových TV)) existují taková technická omezení -- tzv.kódové zámky -- která znemožňují přístup dětí. Z hlediska provozovatelů jsou pravidla, až na drobné formulační a interpretační nejasnosti, relativně jednoduchá a jasná (i když z čistě komerčního pohledu poněkud zatěžující). Rada pro rozhlasové a televizní vysílání jako správní orgán už má svoji rozhodčí roli přirozeně ztíženou. Obecně je nezbytné společně získávat a vytvářet psaná i nepsaná pravidla pro zařazování pořadů a posuzování jejich vhodnosti (případně definování míry závadnosti v jejich obsahu), získávat precedenty za účasti odborných i psychologický a dalších vědeckých posudků ,včetně soudních rozhodnutí (jen nezávislý soud může definitivně posoudit soulad praxe se zákonem a případnou oprávněnost zákonných sankcí). Jde tedy o vytváření obecných konsensuálních standardů. Obdobně je tomu také i s již dříve popisovanou problematikou labellingu (informační označování pořadů). Rozhodně by zákon měl zůstat v co nejjednodušší formě, ale metody klasifikování pořadů mohou pomoci rodičům a dalším osobám, které mají a mohou rozhodovat o tom na jaké pořady se děti dívají, k odpovídajícímu rozhodnutí. Není to tedy přímo potřebné zapracovat do legislativy, ale mohlo by se , v rámci standardizace v českém mediálním prostředí, časem podařit dosáhnout určité shody v přístupu a v praxi provozovatelů vysílání. V opačném případě nám pak mohou hrozit i taková zjednodušení a extrémy, které před časem avizoval jeden z lídrů českých médií -- tedy například striktní vyhovění zákonu formou umístění symbolu nevhodnosti televizního vysílání po dobu celých 24 hodin (nakonec je řada lidí, kteří vysílání některých stanic považují za komplexně nevhodné i bez označení...).