12. 5. 2003
Monitor Jana Paula: Prostory duše Moniky ŠevčíkovéMonika Ševčíková (1959) studovala v letech 1978 až 1984 na Akademii výtvarných umění v Praze. Koncem osmdesátých let se zúčastnila několika legendárních Konfrontací ve Svárově. Vystavovala v roce 1989 na výstavě Minulost a budoucnost Vinohradské tržnice v Praze a zastoupena byla v roce 1990 v projektu Česká alternativa (ÚLUV Praha). V nově otevřené galerii Rozehnal je komorním způsobem presentován uzavřený soubor děl, kterým se malířka zařadila mezi přední autory současného českého uměni. S jistotou v nëm ukazuje emocionální schopnost malířského projevu, který může diváky zaujmout nekonvenčním způsobem zpracování citlivých témat člověka.
|
Jedním z dominantních motivů, jež lze v díle Moniky Ševčíkové pozorovat, je tvar abstrahovaný z vizuální představy, směřující jako autentický symbol osobního významu až na samou hranici srozumitelnosti. Povětšinou černé bytosti, ptáci, či bojovníci nesou negativní význam a stávají se jakýmsi extraktem neovladatelných živočišných lidských pudů. Jejich vizuální působivost je pak umocňována hledáním výtvarného i obsahového protějšku, jež je často opakován až k umíněné ornamentální rytmizaci malířské plochy. Autorka má na mysli dvojznačnost protikladů, obsahovou irelevanci, ba téměř devalvaci konkrétních významů, v nichž například otevřená sexualita splývá s cudnosti a dobro se těsně dotýká zla (ďábel se mění v anděla). Takto vyostřená názorová bipolarita ústí v díle veskrze do těžké sebeprojekce a je významným momentem tvorby Moniky Ševčíkové, která vyrůstala na jedné straně v silně katolickém a na straně druhé v přísně ateistickém prostředí. Zacházet ovšem v tvorbě i životě otevřeně s těmito prostředky duchovní vybavenosti způsobem vedoucím jakoby k fatálnímu popření vlastní identity a směřujícím téměř k životní sebe destrukci (odtud patrně téma ohrožení v obraze) je pro autora vždy velmi obtížné. Co je ovšem pro tvorbu důvodem menším než bolest? Lze namítnout radost, co však je radost bez bolesti, která uvolňuje pozitivní energii lidského poznání, jež složitou cestou vnitřní katarze vede zpět k naději? Makléř na burze nemusí zvednout ruku, umělec věřící důvodům své tvorby nemá kam couvnout. Jednou z pozoruhodných kvalit malby Moniky Ševčíkové je proměna násobeného symbolického motivu s jasnými osobními významy v ornament a tato proměna je mimořádným zjevem nejen proto, že význam ornamentu je pro vývoj výtvarného umění nesporný. V případě autorky se totiž objevuje v rovině tvorby osobního mýtu, což je v českém umění (např. Josef Váchal) poloha velmi svébytná. Označení osobní mýtus je velmi nedokonalý slovní tvar, vyjadřující hluboko uložené mentální informace v lidském povědomí o sobě samém, nelze ho nikdy před jinými verbálně definovat, lze ho jen pociťovat vůči sobě samému. Umění má ale výjimečnou schopnost vizuálně ho přiblížit, zprostředkovat, ovšem nikdy ne odkrýt. Vnitřní život umělce, který čerpá z osobní mytologie se přirozeně brání vnějšímu tlaku "exaktně" vyložitelného světa a ztotožňuje se jen toliko s vlastními představami o něm. Není to rozum, který stimuluje "uměleckou paměť. Podstatným zdrojem uvědomování si "umělecké paměti", jež je vlastně jakýmsi nástrojem k odkrývání "osobního mýtu", jsou vidiny, které v duševní a psychické oblasti takto nastaveného umělce hrají stimulující roli k uvolnění "přesných představ" o tom co v díle chci a o co v díle půjde.Vidiny lze velmi úspěšně podporovat, ale jen do té míry, dokud neztratí smysluplnou vazbu k "osobnímu mýtu", tedy k jeho nositeli jako sobě samému. Přílišná podpora vede totiž k vnější závislosti na druhotném a pro tvorbu nepodstatném produktu extatického stavu, kterým lze nazvat něco jako "duševní blaho". Jestliže dojde k odtržení spojující linie mezi "uvědomovaným nevědomím" a vůlí vlastního rozumového já, vzniká blud, jež je konečným a definitivním výrazem odcizení sobě samému, tvorbě a světu. Není jisté, zda malba Moniky Ševčíkové bude, či může dále pokračovat naznačenou individuační cestou přeměny nezávazné abstraktní povahy jejího díla k mytologizujícímu ornamentálnímu symbolismu, v němž se temné síly, abstrahované v ostrých, dynamicky se pohybujících tvarech kupí a přetavují až do barokizující vznešené zdobnosti, v níž se svět tmy a světla, malověrnosti a víry spojuje v dynamickém a temperamentním podání silného osobního výrazu. Monika Ševčíková ale dokázala v nejlepších obrazech ideálně propojit svoji impulzivnost, vnitřní touhu po svobodě a nezávislosti s pocity nejistoty a obav. Výsledkem jsou pak kvalitní, téměř snové malířské práce až tajemného vzezření, plné pocitů nedefinovatelného ohrožení. V mystériu tajemství imaginárního a téměř kosmického prostoru na mnoha místech až fluoreskující malby jsme svědky vzepětí i pádů, trvání v nekonečnosti i ohraničené pomíjivosti a nicoty. Její obrazy jsou jakýmsi průhledem do duchovních prostor zranitelného i zraňovaného člověka a je zřejmé, že kvalitní tvorba vždy balancuje na nebezpečně tenké hraně individuálního vydání se a klade na umělce tyto nároky. Výstava potrvá v galerii Rozehnal, Vítězná 11, Praha 5, do 25. 5. 2003. |