23. 9. 2003
Pokud se chystáte tohle číst, ušetřete si práciChuck Palahniuk: Zalknutí. Z angličtiny přeložil Richard Podaný. Praha: Euromedia Group -- Odeon, 2003, 256 stran, ISBN 80-207-1141-4
Po pár stránkách budete chtít být jinde. Takže to pusťte z hlavy. Jděte pryč. Vypadněte, dokud jste živí a zdraví. Spaste se. V televizi určitě běží něco lepšího. Anebo když máte takovou fůru času, jděte na večerní školu. Staňte se lékařem. Můžete ze sebe udělat Někoho. Počastujte se večeří v restauraci. Obarvěte si vlasy. Nemládnete. To, co se tady děje, vás nejdřív nakrkne. A pak to už bude jen horší a horší. |
Poznali jste? Ten sebejistý, výstřední, naježený hlas? Který vám bere dech už od první minuty a nutí vás myslet na věci, na které byste raději nemysleli, kdyby to ovšem vůbec šlo? Pokud ano, pak asi tušíte, že dál už to opravdu bude jen horší a horší. Právě takovým hlasem mluví vypravěči i protagonisté v románech amerického prozaika Chucka Palahniuka. Zde je to Viktor Mancini, hrdina (a zčásti též vypravěč) Zalknutí, "docela určitě... ten nejpitomější šmejd a hnida a srabák a kašpar, co kdy na světě byl" (s.8). Mladý muž, který se léčí ze své závislosti na sexu. Který si o sobě myslí, že je Ježíš Kristus. Který se na veřejnosti zalyká jídlem, aby vydělal dost peněz pro svou těžce nemocnou matku, pomalu umírající v soukromém sanatoriu. V Zalknutí je vůbec mnoho věcí, které čtenáře možná popudí. V prvé řadě naprostá sexuální explicitnost: Viktor své bohaté zkušenosti z odvykacího programu pro sexoholiky i odjinud líčí vulgárním, ničím nepřikrášleným a nic nezatajujícím jazykem. Nesnaží se něco skrývat -- je přesvědčen, že naprostá otevřenost a upřímnost k sobě samému je pro něj jedinou možností, jak se vyléčit. Přiznat se k vlastním závislostem. O svých četných milostných úspěších i neméně četných selháních mluví bez obalu, ne však tak, aby "vyzněly", na to jsou pro něj příliš živé. Prostě se snaží nějak se s nimi vyrovnat, i když to leckdy jde jen s notnou dávkou cynismu a i když se přitom člověk nevyhne nechutnostem. To všechno, nad čím se vám obrací žaludek, říká Viktor, ke mně patří, a dodává: a nedělejte si iluze, patří to také k vám. "Tady máme všichni želízka." (s. 231) Viktorova situace je však složitější, než by se mohlo na první pohled zdát: ze všech sil se sice snaží nemyslet stále na totéž a soustředit své myšlenky jinam, na druhé straně ve světě okolo sebe žádné "jinam" nenachází. Virtuální realita, kde věci i pojmy ztratily svůj původní význam a kde každá "vůně borové pryskyřice překrývá nějaké sračky" (s. 74), mu nabízí pouze umělá řešení, nikoli slast, po které prahne. Viktor se tak ocitá mezi dvěma póly -- chce se osvobodit od své závislosti na sexu a současně být šťastný, překročit svou vlastní samotu. Jeho zoufalá touha po kontaktu (příznačná ostatně pro všechny postavy v knize), byť by to byl jen kontakt čistě fyzický, signalizuje stále naléhavější potřebu moderního člověka být pevněji zakotven v mezilidských vztazích. Nebýt sám. Najít bod, v němž věci dosud původní, nezástupný význam mají, v němž jsou ještě lidé sami sebou. Vrátit se k vlastní přirozenosti. Jsem uvnitř dámského záchoda a uvnitř Nico a zakládám si ruce za hlavu. Na nějakou, jasně neurčenou dobu nemám na světě žádné potíže. Nemám matku. Nemám účty za doktora. Nemám svinskou muzeální práci. Nemám nejlepšího kamaráda onanistu. Nic necítím. Aby to vydrželo, abych nevystříkl, vykládám Ničiným květovaným zádům, jak je krásná, jak je milá a jak moc ji potřebuju. Její kůži a vlasy. Jen aby to vydrželo. Protože tohle je jediná příležitost, kdy to můžu říkat. Protože jakmile to pomine, budeme se nenávidět. Jakmile se na podlaze záchoda ocitneme vychladlí a zpocení, jakmile se oba uděláme, nebudeme se jeden na druhého chtít ani podívat. Jediný, koho budeme nenávidět ještě víc než toho druhého, budeme my sami. Tohle je jediných pár minut, kdy můžu být člověkem. Na těch pár krátkých minut se necítím osamělý. (s.22-23) Z jiné strany: sex je v Palahniukově románu jedním ze způsobů, jak se vypořádat s chaosem světa. Přesněji řečeno je únikem z něj. Díky němu lze na okamžik utéct před vlastní opuštěností, nemyslet na ten všivý, každodenní život. Na svou smrt. "...lidé ani tolik nechtějí orgasmus, jako chtějí zapomenout. Na všechno. Jen na dvě minuty, na deset minut, na dvacet, na půl hodiny." (s.216) Avšak i tento únik je únikem, soudí Palahniuk, stejně jako útěk do alternativních realit. Přirozenost nás nespasí. Jedinou možností, jak se vyrovnávat s chaosem, je překonávat jej, tvořit v něm nějaký řád. Ne vytvořit, nýbrž jen tvořit. "Čím delší dobu budeme stavět," říká jedna z postav jeho knihy, "čím delší dobu budeme tvořit, tím víc bude všechno možné. Tím déle budeme snášet, že jsme neúplní. Oddalovat uspokojení." (s.222) Jinak budeme stále jen unikat. Před minulostí, před přítomností. Před sebou. Před unikáním. Viktor sám si uvědomuje, že před neustálým unikáním není úniku. "Každá závislost... je jen způsob, jak řešit jeden a tentýž problém. Drogy nebo přejídání nebo alkohol nebo sex, je to jen jiný způsob, jak najít mír. Uniknout tomu, co víme. Našemu vzdělání. Našemu soustu z jablka." (s. 130) Připustit, že únik není řešením, je pro Viktora ještě snadné. Jeho zaměstnání ve skanzenu raně koloniální Ameriky, kde se konzervuje minulost "na věčné časy", ho o tom přesvědčuje dostatečně. Najít něco, co by bylo lepší než sex, je ale už pro něj těžší. Připadá mu, že všechny "zaručené" návody na smysl života jsou jenom opiem: nestačí být rodičem, dárcem, zachráncem nebo spasitelem. Snaha zvěčnit minulost či přítomnost, konstruování budoucnosti, to všechno jsou jen různé způsoby, jak z vědomí vytěsnit nepříjemné věci. Nepamatovat si. Ukonejšit se. Mít svůj skanzen a v něm svůj klid. Částečně i pod vlivem své matky Viktor postupně přichází na to, že na tom, co tu je, se moc stavět nedá. Je třeba přijít s něčím novým. "Strávili jsme tolik času hodnocením toho, co vytvořili druzí, až jsme toho sami vytvořili hrozně, hrozně málo." (s.98). Což ovšem znamená také naučit se žít s vědomím vlastní nedokonalosti. Zničit všechny pomníky, které jsme už vystavěli -- včetně svého vlastního, včetně své vlastní důstojnosti -- a začít znovu. Zda jen tak lze najít sebe sama, je už otázka, kterou si čtenář musí rozhodnout sám. Jiří Pavlovský charakterizuje Palahniuka jako autora, který "[p]íše pro lidi, kteří by se knihy dotkli jen v případě, že by v ní byla založená stodolarová bankovka. Píše pro lidi, které nezajímají slova -- lidi zajímá děj." (viz Doslov k Zalknutí, s.251). Ano i ne. Totiž -- Zalknutí lze jistě číst jako entertainment: děj má rychlý spád, je bohatý na komické situace, i fantastické prvky se tu najdou, při čtení se nejspíš nudit nebudete. Na druhou stranu je tu ale i velmi sugestivní, přímo nakažlivý styl (jak nakažlivý je koneckonců patrné i ze zmiňovaného Doslovu). Styl, který se drží hodně "při zemi", na hony daleko od lyrického rozechvění; styl, který vás nebude unavovat tím, jak se má rád, jak se kochá svou dokonalostí. To však neznamená, že by jeho role v knize byla nějak podružná. Naopak, je to právě jazyk, který na sebe okamžitě strhne pozornost. Hned první větou se čtenáři vnutí, lze jej pouze přijmout, nebo odmítnout. Samotný děj, Viktorův příběh sám, by bez něj ztratil leccos ze své přitažlivosti. Přinejmenším by nepůsobil důvěryhodně. Palahniukovo Zalknutí vás pobaví, ale i rozčílí. Dokáže rychle zvednout ze židle, a ne jednou, já ho četl víc vstoje než vsedě. Donutí člověka ptát se znovu a znovu na hranici mezi otevřeností a pornografií. Mezi upřímností a exhibicionismem. Mezi normálností a vyšinutím. A někoho možná i přiměje "popadnout sešit a zapsat o něj všechny mrzácké, připosrané chvilky svého života. Úplný seznam svých zločinů.... Protože údajně se věc má tak, že kdo zapomene na minulost, je odsouzen ji opakovat." |