Jistěže neočekávám od autorky oddechového čtení nějakou zvláštní orientaci v tématu, nicméně hloupostí matoucích čtenáře je v něm tolik, že je účelné zareagovat. Zvláště pak tehdy, když vydavatel o sobě v internetové tiráži píše, že cituji : "Mladá fronta Dnes přináší svým čtenářům kvalitní a plnohodnotný obraz o světě, ve kterém žijeme".

Novinářka Janečková "objevila" téma, trochu věděla, trochu slyšela, něco si o něm přečetla a pro něco si došla k těm nejpovolanějším, tedy k umělcům samotným. Podle jakého klíče, bůh suď. Možná to myslela i dobře, paradoxní ale je, že těm lepším vykonala medvědí službu, když mezi ně připletla Kristiána Kodeta.

Nesmírnou paušalizaci tendenčního článku ovšem vyvažuje, jak jinak, dramatická linka (viz. kritika J.Čulíka Dlouhonohá blondýna ZDE, jež má zaujmout čtenáře, Jemu autorka na pozadí mělce popsaného obchodu s uměním předhodila oběť: současného českého malíře.

On je podle ní opomíjený neperspektivní chudák, mající hluboko do kapsy (kdyby byl po smrti měl by to lepší), protože hlavně nemá americkou, tedy světovou zkušenost. Janečková shrnuje: Český malíř je špatná značka. Považuji za prospěšné i bez snahy o polemiku s mizerným textem autorky, zmínit některé souvislosti.

Mýtus první : penízky hýbejte se

Psychologická hranice pro koupi obrazu u nás, je prý podle galeristů padesát tisíc korun. Není to pravda, škoda, že autorka neuvedla, kteří galeristé to tvrdí. Když si Janečková provede analýzu prodejů ze vzorku nejrůznějších typů galerií, pak zjistí, že psychologická hranice v prodeji současného umění (bez rozdílu kvality) neexistuje.

Nemůže existovat, neboť zde nefunguje standardní trh s uměním, s rovnováhou mezi nabídkou a poptávkou. Teprve v ní se precizuje něco jako psychologická hranice (tedy ochota určitého kupce zaplatit za určitého umělce, v určitém čase, určitou sumu), která se ovšem variabilně posouvá s hodnotou jednotlivých jmen umělců a jejich významu v kontextu českého výtvarného umění. U nás je situace naprosto živelná a neodhadnutelná.

Můžeme proto stokrát mluvit o sběratelském zájmu třeba v případě předního umělce Jiřího Sopka, faktem ale je, že například v dnes již neexistující galerii Nový svět visely jeho obrazy nepovšimnuty řadu měsíců, zatímco třeba jeho domovská galerie Gema občas něco prodá. Sopko je samozřejmě dobrý malíř, avšak nedá se říci, že se dobře prodává.

To samé platí o dalších autorech, které Janečková uvádí jako zajímavé postavy současného českého umění, Milanu Knížákovi, Jiřím Davidovi, Tomáši Císařovském či o Antonínu Střížkovi. Stačí se podívat na prodeje jejich děl v aukcích, ale to už je moc pracné.

Naproti tomu třeba Vladimír Kokolia neprodal ani jeden obraz na své letní výstavě v galerii Behémót, ale Česká národní banka investovala nedávno do jeho děl v souvislosti s rekonstrukcí své budovy velmi štědré peníze. Otázka výše odpovídající částky za současného autora je abstraktum. Osobně znám řadu sběratelů výhradně současného umění, kteří jsou ochotni zaplatit za některý obraz přes sto tisíc korun, za jiný ani třicet.

Komická je také informace Janečkové, že v případě Karla Gotta stanovuje pojišťovna hodnotu některých jeho obrazů až na milion korun, a to i přesto, že jsou jeho díla prakticky bezcenná. Chtěl bych vidět podobné instituce, které po negativní zkušenosti vysokých zástav na bezcenná díla z devadesátých let něco podobného ještě risknou.

Mýtus druhý : umělec mluví vždycky pravdu

V článku Zuzany Janečkové létají statisíce a miliony, první potíž je, že jen naivní novinář píše to, co mu kdo řekne, či v tomto případě lépe řečeno nabulíkuje. Když už si pro srovnání s elitou vybrala mediálně dnes již nezajímavého Kristiana Kodeta (opakuje do omrzení pořád to samé), mohla si některá tvrzení alespoň ověřit.

Kodet autorkou skloňovanou americkou zkušenost podstoupil, nafouknul a přes hloupá média u nás na nějaký čas dobře prodal. V Americe neuspěl, přestože tam řadu let žil, a proto se vrátil. Je asi pro něho lepší být "vidoucím" mezi slepci, než slepým mezi vidoucími.

"Když má Kristián Kodet dobrý den, prodá třeba tři obrazy za několik desítek nebo i stovek tisíc korun," píše Janečková, přestože jeho galerie v Soběslavi je tradičně vylidněná a jeho prodeje na aukcích jsou vysloveně náhodné.

Z článku lze také vyvodit, že Janečková spojuje "úspěch" Kristiána Kodeta s jeho propracovanou medialitou, jenomže další umělec objevující se v textu je Milan Knížák, jehož medialita je jistě mnohem větší než Kodetova a více obrazů z tohoto důvodu stejně neprodává.

Podle mne se prostě Kodet jen trefuje do všeobecného vkusu. To, že podle Janečkové od něho "druhořadí" kupci kupují jeden obraz za druhým a zdobí jimi svá sídla, je ale jen neověřitelná kuloárová informace, součást Kodetovy trvající mediální kampaně. Neznám mezi českými sběrateli nikoho, kdo by koupil jeho obraz.

I kdyby byla pravda, co píše Janečková, že Kristián Kodet je ve skutečnosti jedním z mála českých malířů, který se uživí jen volnou tvorbou, tedy čistým prodejem obrazů, nic to nevypovídá o jeho hodnotě a o sběratelském zájmu. "Malíři" na Karlově mostě prodají denně mnohem víc a za mnohem víc peněz, avšak v kontextu českého výtvarného umění neznamenají vůbec nic.

Jestliže je podle Janečkové Kodet jedním z mála malířů, kteří se uživí volnou tvorbou, pak je podle Janečkové Tomáš Císařovský "jedním z posledních malířů, které živí jen prodej vlastních obrazů", a to i přesto, že autor prý musí malovat menší obrazy za menší peníze. Osobně znám ale řadu jiných autorů, kterým stále stačí prodat tři obrazy za nezměněné ceny z devadesátých let, aby z toho mohli rok žít. Jak je to možné?

Poptávka po některých notoricky známých autorech střední generace z konce osmdesátých a začátku devadesátých let prudce poklesla. Významní sběratelé jejich starší obrazy už mají a o jejich novou, často kvalitativně spornou současnou tvorbu nemají zájem. Navíc jejich díla přestaly kupovat instituce a státní galerie.

Na druhou stranu se v komerčně otevřeném prostředí objevili jiní autoři, jako například Michal Singer, jehož prodeje byly v posledních dvou letech velmi vysoké, ale nyní také poklesly zřejmě díky jeho nadprodukci.

Čirým nesmyslem je rovněž tvrzení autorky, že obrazy již zesnulého Václava Boštíka se prodávají za miliony korun. V prestižních světových aukčních přehledech žádná podobná informace není, některé jeho obrazy zůstávají u nás dokonce nevydraženy a není zdroje, který by potvrdil prodej jeho obrazu za tuto částku..

Mýtus třetí : skvělá devadesátá léta

Naprostou neznalost projevuje Janečková, když píše: "Američané, kteří jezdili do Prahy objevovat nové talenty, si mysleli, že během dlouhého období nesvobody tady mohlo vzniknout něco skutečně zajímavého. Jenže brzy se ukázalo, že nesvoboda umění opravdu nepřála a nic tak neuvěřitelného nevznikalo."

Autorka šíří blud, opak je pravda. V době nesvobody vznikla zásadní díla mnoha dnes respektovaných a uznávaných umělců různých generací a různého zaměření. Vznikly zcela autentické a osobité umělecké formy i specifické "národní" obsahy: Český informel šedesátých let, Česká grotesknost let sedmdesátých i originální postmoderní konotace let osmdesátých mluví jasnou řečí.

Mezi tím desítky solitérů dnes zvučných jmen, se zcela původní tvorbou. Naopak je zřejmé, že otevření svobodných možností znamenalo v mnoha případech ztrátu tématu, naléhavosti sdělení a nakonec i tvůrčí motivaci.

Zájem emigrantů nebyl v počátku devadesátých let nikdy zvlášť významný, jak autorka píše, i oni měli již v podstatě "nakoupeno" dávno před tím, alespoň ti významní. Dle mého soudu se musí svět umět naučit cenit si v českém umění období právě před rokem 1989 a tomu bychom měli pomoci.

Jak už jsem zmínil, mnohé osobnosti výtvarného umění už nemají po roce 1989 co nabídnout a své starší práce ze sedmdesátých a osmdesátých let už nemají ve svých atelierech. Ti, co je mají, mohou mluvit o štěstí, neboť z obchodního hlediska vlastní velmi výhodné investice potencionálních sběratelů.

Tak, jak se nyní zhodnocuje umění České moderny a již i umění šedesátých let, bude se zhodnocovat umění let sedmdesátých a osmdesátých, předpokládám v horizontu příštích dvaceti let, půjde-li ekonomický vývoj kupředu. Tak, jak se budou usazovat ceny dnešní starší a střední generace, tak se budou vytvářet i odpovídající ceny generace nejmladší i té nastupující.

Troufám si tvrdit, že investiční jistota je dnes v umění do roku 1989, všechno ostatní je s velkým rizikem a je nutno pečlivě vybírat. Současné umění nemůže mít ustálené ceny, protože z obchodního hlediska nenabízí žádnou jistotu. Navíc celosvětově byla v umění recese celá devadesátá léta a čeští umělci srovnali ceny na západní úroveň jen v ojedinělých případech, což rozhodně neznamenalo trend, jak je možné vyvodit z textu Janečkové.

Jestliže Tomáš Císařovský v textu autorky říká, že si nemůže dovolit zlevnit obrazy, protože by tím poklesla hodnota jeho celého díla, není to pravda. Autor vychází z falešného předpokladu "socialistické" tvorby ceny umělce, že směnná hodnota jeho děl vzrůstá tak, jak malíř stárne, avšak jeho "objektivní" obchodovatelná cena ve skutečnosti vzrůstá jen v konkrétní poptávce, v ochotě za dílo zaplatit.

Navíc skutečný sběratel ví, že umělecká hodnota současného díla žijícího autora není vždy vyjádřena jeho cenou a může být v celém průběhu života umělce dokonce nepovšimnuta.. Časový model "spontánního" růstu ceny díla platí u mrtvého umělce, ovšem za předpokladu, že byl ještě za života dostatečně odborně reflektován, což v případě Císařovského stalo.

Rovněž je falešné tvrzení autorky, že banky investovaly v devadesátých letech do umění velké peníze a později ztratily kvůli špatné hospodářské situaci zájem. Banky nikdy významně a systematicky do umění po roce 1989 neinvestovaly. Jistou dobu byla výjimkou Komerční banka, tam však začaly rozhodovat o nákupech zaměstnanci jednotlivých poboček a projekt pak skončil odchodem "centrálního" poradce Jiřího Ševčíka.

Banky nenakupovaly, ale nezkušeně poskytovaly na neseriozní znalecké posudky a často i bez nich velké úvěry na bezcenná díla. Je to samostatné téma, o kterém banky samozřejmě nechtějí před novináři mluvit.

Mýtus čtvrtý : turisté a sběratelé

Není třeba si dělat o těch, kteří kupují současné umění, příliš velké iluze. Struktura zájemců je velmi diferencovaná a rozhodně však umění nekupuje ta sociální vrstva, u které by se to dalo z hlediska předválečné tradice předpokládat : bankéři, státní úředníci, advokáti, lékaři.

Mnozí z nich díky své ekonomické situaci. Janečková zmiňuje dva typy zájemců: ti první umění rozumějí a kupují kvalitní umělce jako investici, ti druzí se v umění nevyznají, kupují nekvalitní "líbivky" za velké peníze a navíc se často rozhodují pod vlivem společenských časopisů.

Podobné černobílé vidění ale jen málo odpovídá současné situaci. Je třeba si uvědomit, že trh výlučně s kvalitním a odborně "doporučeným" současným uměním (u nás stále zatím v plenkách) dělají jen jednotlivci, zkušení solitéři, kterých lze v Praze napočítat na prstech jedné ruky. Jsou většinou sami, protože firmy, instituce a společnosti "seriozní" umění nenakupují, přestože by měli na sebe soustředit hlavní poptávku

Naopak trh většinou s odborně "nedoporučeným" umění naopak vytvářejí skupiny, jejichž členové se rekrutují z mnoha podnikatelských odvětví. Současné umění pokud ho vůbec kupují, putuje jako dekorace do jejich nově vybudovaných příbytků. Další skupinou jsou davy, tzv. "pěšáci", kupující již nikoliv umění, ale jako umění se tvářící pouliční suvenýry. Hledisko kvality zde již nehraje řádnou roli.

Největší nákupní boom z počátku devadesátých let, na který podle Janečkové umělci vzpomínají se slzou v oku, ale paradoxně nevytvářeli jen seriózní sběratelé, ale povětšinou a hlavně movití turisté ze Západu, obyčejní občané. To samozřejmě svědčí také o jejich kulturní vyspělosti.

Nedovedu si v současnosti představit solventního Čecha, jak si z dovolené ve Francii přiváží domů obraz za pět tisíc Euro. Problém tedy není - jak píše Janečková - pouze v tom, že jsou češi více konzervativní a mají raději Brožíka, než současného umělce, jsou jen v této oblasti méně vzdělaní.

Mýtus pátý: Vivat galeristé!

Tak jako existují rozdíly mezi jednotlivými typy zájemců o umění a mezi umělci samotnými, tak také existují rozdíly mezi jednotlivými galeristy a galeriemi, které současné výtvarné umění nabízejí k prodeji. Mám nyní na mysli seriozní galerie, které nabízejí ke koupi odborně posvěcené umění.

Janečková vcelku dobře vidí rozdíl mezi galeristou na Západě a u nás když píše, že pokud se umělce venku ujme soukromá galerie, má do jisté míry vyhráno. Jeho jedinou povinností:je za rok namalovat nëkolik obrazů a o všechno ostatní se postará galerista. Jenomže na Západě veškerou odpovědnost, a tím i rizika za nabízené umění přebírají galerie právě proto, že nabízejí umělci servis, který českému umělci české galerie nejsou ochotny poskytnout.

Jednou z těch výhod, které západní galerie nabízí umělci, je právě různě solventní klientela podle toho, jaký typ umění galerie prodává. Galerie tedy nabízí umělci především tvůrčí svobodu skrze prosperitu, kterou mu smlouva s galerií přináší a zaručuje.

Galerista podstupuje riziko za umělce, avšak současně ho to nutí vytvářet dynamicky po umělci poptávku. Český galerista není ochoten českému umělci podobný servis zajistit, protože vlastně není schopen zajistit klientelu galerie tak, aby umělce uživil z vlastních zdrojů.

Počínání mnohých předních českých soukromích galerií je proto také velmi alibistické. Nejsou schopny vytvářet poptávku po neznámém umělci, o kterém jsou přesvědčeny, že za to stojí. Vyhledávají a přetahují se o umělce kteří již mají jméno, ale současně nechávají na jejich bedrech náklady i rizika, která by měli převzít sami. Umělec má jedinou výhodu a současně nevýhodu: může a nemusí fluktuovat od jednoho galeristy ke druhému, když není spokojen. Spokojen ovšem s čím?

Český systém není ani tak pohodlný, jak píše Janečková, jako spíše nedůstojný. Za to že galerista nabízí umělci často jen prostory k prodeji a snad v některých případech i jméno galerie, obdrží od umělce za výstavu obraz a to často i tehdy, když se nic neprodá. Je to nepsané pravidlo a pro mnohé galeristy je tato praxe alespoň výhodnou formou sběratelství.

Je to začarovaný kruh : umělci čekají na solventní galeristy, galeristé zase čekají na své solventní klienty a potencionální klienti zase na svoji solventnost.. Každopádně se zdá, že český galerista je ve své podstatě až na výjimky líný a tak si ani nemůže brát z prodaných obrazů tak vysoká procenta, jako galerista na Západě. Vymlouvat se na slabou ekonomiku státu a na nezájem společnosti o umění do nekonečna nelze.

Mýtus poslední : umělcem je ten, kdo je vidět

Zuzana Janečková končí svůj článek odstavcem, který věnuje nevděčnému údělu umělce v české společnosti. Když pominu fakt, že skupinu Tvrdohlaví považuje za hnutí, stejně nalézám v jejím textu velké množství naivit.

Být totiž začínajícím umělcem není nic příjemného kdekoliv a nikoliv jen v České republice. Ti lidé se dobrovolně rozhodují a protože ovlivňují svým rozhodnutím svůj osud, zcela logicky přebírají veškerou odpovědnost za související rizika, tedy sami za sebe.

Nevidím důvod, proč by se mělo umělcům žít lépe, pokud se cítí svobodně. Je normální, že se ti, co se neprosadí, musí uplatnit jinde. Podle Janečkové uspějí jen ti nejtalentovanější a hlavně nejkurážnější. Talent ovšem již není delší dobu ve výtvarném umění závažným předpokladem, a tak díky absenci galerijního trhu s uměním zůstává jen kuráž, která občas vrhá umělce do potupného mediálního sebeponižování.

Faktem je, že projekce myšlenek umělců, či jejich zviditelnění se ve společenském povědomí skrze média, je celosvětový trend. Umělec však při "tvorbě" svého jména tímto způsobem musí přijmout marketingové zákony reklamy, a tím i případné riziko ztráty své vlastní tvůrčí identity. To je vskutku velmi nevděčná role umělce.

Janečková píše, že uspět ve světě je pro českého umělce problém, uspět ve světě tímto způsobem, je v silné konkurenci ještě těžší. Frustrovaní čeští umělci proto přejímají "světové" metody šoku a snaží se je aplikovat doma. Celkem bez výsledku.

Nesouhlasím s Janečkovou, že značka "český malíř" je ve světě špatně prodejná. Český umělec není sklo od Mosera a ani pivo Budvar, stejně tak, jako Amerika není pupkem světa a středem vesmíru.

Jistěže se v Americe, ale především i v Evropě dělají významné obchody se současným uměním, kde se mnoho Čechů zatím neprosazuje. Módní trendy a poptávka, která nyní směřuje do Asie a Afriky je jedna věc, povaha českého umění z hlediska zájmu světa, je věc druhá, ale to už je jiné téma.

Nemyslím si, že by galeristé a kunsthistorici měli mít v rámci prosazení českých výtvarných umělců v cizině nějakou zvláštní a v Německu okoukanou roli bedlivých četníků, kteří mají prověřovat hustým galerijním sítem umělce, v jeho schopnostech oslovit mimo hranice své země.

Myslím že by stačilo, kdyby byly peníze ve společnosti rovnoměrně rozprostřeny a věci by fungovaly tak, jak by měly. Možná by i publicisté z MF Dnes psali trochu jinak. A tak jestliže Janečková píše, že v cizině nevěří českým kritikům, ale ani českým galeristům, řekl bych, že tam nevěří ani českým novinářům.