Není tomu tak, bohužel politické aktivity jsou všeobecně hloupě nasměrovány většinou k formální prezentaci a stranická lobby mají přednost před zájmy občanů. Schopnost uplatňování zákona v běžném a normálním životě normálních lidí to potvrzuje.

To je jedna věc. Druhá věc je zoufalý nedostatek iniciativy českého soudnictví a české policie rozhodovat pružně tam, kde to zákon alespoň trochu umožňuje. Co však můžeme očekávat od české justice, která je dosud stále prolezlá bývalými režimními soudci, často neochotnými spravedlivě rozhodovat právě ve věcech, týkajících se osob, spojených s obdobím před rokem 1989?

Už zde dochází k základnímu morálnímu rozporu: člověk který soudil podle socialistických zákonů, nyní soudí podle zákonů demokratických a požívá maximální důvěry státu v nedotknutelnosti své i svého rozhodování. Nevěřím ve schopnost změny myšlení těchto skvěle zaplacených lidí a váhavost v rozhodování českého soudnictví to potvrzuje.

Dalším článkem propojeného řetězu je česká policie, od které společnost očekává konkrétní ochranu osob a majetku. Je to její povinností, avšak policista hledající za každé situace napřed výslovnou podporu v zákoně před rozhodným zákrokem na podporu občana v obtížné situaci, je k ničemu. Policie musí vždy riskovat konflikt mezi tím, co vyžaduje reálná hrozba a co říká zákon. Od policisty se očekává především zákrok, vedoucí k ochraně osob, a teprve potom jeho zdůvodnění.

Příklad trojnásobné vraždy v Litvínovicích, kde policie obdržela dvacet stížností na chování a napadání agresivního muže, je názorným příkladem neschopnosti exekutivy a represivních orgánů vykonávat spravedlnost. V Olomouci byl před časem Policií odvezen Dušan Dvořák na psychiatrickou léčebnu za obyčejnou facku v pracovním sporu, v Litvínovicích policie čekala na důkaz, který nakonec dostala: Stálo to ovšem tři lidské životy.

Zastrašující role policejního statisty v uniformě je bohužel málo, policista veden důsledným zájmem chránit občana za každou cenu je muž na svém místě. Běžný život totiž přináší řadu komplikovaných situací, v nichž se orientovat přesně podle zákonů není ani možné. Policista který v daném okamžiku není ochoten přijmout osobní odpovědnost za své osobní rozhodnutí, za svůj zákrok, vedoucí k efektivní ochraně občana, je zbytečný.

Ještě obtížnější a nejpočetnější jsou z hlediska občana ty situace, kdy pachatel z místa činu uprchl. Když už se policie vůbec obtěžuje zajistit stopy, většinou věc odloží pro nedostatek důkazů a vyhledávání důkazů tak paradoxně zůstává většinou na bedrech poškozeného. Krádeže aut jsou v tomto směru typickým příkladem a policie zde svůj alibistický přístup k poškozenému zcela legalizovala.

V roce 1994 i mně bylo ukradeno auto, dokonce z vlastní zahrady. Protože patrně nešlo o evidentní vraždu, policista z obvodního oddělení pro Prahu 9 žádné stopy nezajišťoval a jen suše konstatoval, že dopadnout pachatele bude samozřejmě obtížné, protože pokud ho nechytnou za ruku (chytnout lumpa za ruku při činu umí každý jen trochu odvážný "blbec"), něco podobného se jen těžko dokazuje.

Dal jsem tehdy polici konkrétní typ (šlo o člověka, který už za krádeže aut seděl) a exaktně jsem zdůvodnil své podezření. Policie se otisky prstů z mých vrat ani nesnažila sejmout, neboť dotyčný měl určitě rukavice, a tak pořídila zápis, dotyčného tzv. "vytěžila" na přátelskou kávu a věc odložila. Jedeme dál, močálem černým podél bílých skal, napsal kdysi Jan Werich.