Kdo třeba pobyl až do konce v komůrce anonymního umělce nebo umělkyně pod nikem "k r buxey" v horním sále, stal se svědkem velmi nudné podívané, v níž do obličeje jediné ženy masturbovala skupina mužů mimo záběr kamery svá sperma v takovém množství, až ho celý pokryla. Lze opravdu jen těžko domýšlet o jakou kritiku pornožánru (jak napsal Brett Rogers) se v tomto případě umělec snažil, když "herečka" -- možná sama autorka, si po tomto výkonu obličej utřít stejně musela. Spolknout se to totiž všechno nedalo.

Současné britské umění sice už dlouho diktuje světové "výtvarné" scéně svůj vliv až šokující přímočarostí, na druhé straně ale pružně vychytává trendy, které zaplnily prostor po odeznění postmodernismu v počátku devadesátých let . Připomeňme v české republice pozdě realizovanou výstavu YBA ( Young british artists) nazvanou Close Echoes, jež byla přístupna ve výstavních sálech Městské knihovny v Praze a která v naší veřejnosti, narozdíl od té světové, nevzbudila žádný mimořádný, ba ani negativní ohlas. Čechům je prostě jedno co si myslí umělci, myslí-li si vůbec něco, co stojí za pozornost měšťácké přehlíživosti. Ukojen ( či ukájen?) zůstal jen náš kulturní establishment a umělečtí rozhodčí.

Jestliže ještě postmodernismus byl schopen vytvořit artefakt a pracoval alespoň s nějakým náznakem obsahového archetypu a umělecké nadsázky, pravda vykrádaje přitom nejrůznější umělecké směry, současným trendem v post-postmoderním období je až téměř infantilní otevřenost, s cílem zaujmout uměním otrávené diváky za každou cenu. Ti pochopitelně dnes už nevědí, co je to umění, a sami umělci se o to ani nesnaží (namnoze to vlastně ani sami nevědí). Zůstaly pojmy, obsahy byly většinou vyprázdněny, přímočarost "uměleckého" konceptu sestává se z brilantně sofistikované tématické hry a propracovaného marketingu.

Projekt Reality Check a Close Echoes byla nemluvňata z téže matky, za kterou lze považovat snahu stupňovat napětí mezi divákem a uměleckým produktem měrou vrchovatou. Napětí je výrazem alespoň nějakého vztahu, lhostejnost k dílu definuje umělecké úsilí v jeho nepotřebnosti. Lhostejnost ovšem prosakuje společností rychlostí přímo matematickou a tak množství spermatu na hlavě "oběti" nevyvolávající vzrušení (tedy jak u koho), ale přirozený odpor působí spíše komicky. Navíc proč by se měl divák trmácet do galerie a ještě platit za něco, co si může doma sám v klidu vychutnat z médií. Výjimkou takové snahy by snad mohla být jen touha konzumovat uměleckou výpověď, kdyby nějaká byla.

"Kontrola reality" odpovídala přesně současnému trendu v tzv. "vizuálním umění": trochu softporna (Michelle Williams a její videosnímek psa olizujícího její tělo) -- tu více či méně mutovaného do hardcore, eventuelně okořeněného jakoby tématem bourání rasových předsudků (mimochodem video "k r buxey" nazvané Negrofilia působilo pro psychicky a fyzicky zdatné milence zcela přirozeně a samozřejmě), trochu voyerismu a "dokumentarismu" (Shizuka Yokomizo, Bettina von Zwehl) a hlavně hodně banality ( Graham Fagen z Glasgow vystavil komentované a přeestetizované fotografie dětských zbraní jako je třeba prak anebo meč a Nigel Shafran mimo jiné zase precizní fotografická zátiší s umytým či neumytým nádobím).

Stalo se již dobrým zvykem považovat v současné době za umění i fotografie, kterých mají doma tzv. amatéři v šuplíku dost a dost. Je to sice vůči překombinovaným a dokonalým fotografiím příjemné osvěžení (Ori Gersht ve fotografiích prázdných a devastovaných školních budov z padesátých let hledá alespoň čistě výtvarné vztahy), avšak většina z toho, co bylo prezentováno v Rudolfinu, nakonec stejně spadla do přeintelektualizované nudné estetiky (např. Luke Gottelier a jeho montáže z vůči sobě nesourodých materiálů). Poetiku "všedních věcí" ale nebylo možné nalézt ani u parafrázovaných a nejrůznějšími nesmysly přeplácaných mini interiérů, jež byly "na živo" aranžovány Keith Tyson přímo ve výstavním prostoru. Člověku se chtělo říci, no a co má být.

Jednou ze strategií této výstavy bylo, že se návštěvník díval na fotografie, které vlastně na tomto místě nečekal. V konkrétním případě výstavy Reality Check byl pozván na umění a místo toho civěl na triviální fotky, které při troše námahy vlastně zvládne taky. To se na Reality Check týkalo hlavně Phila Collinse z Belfastu a jeho "portrétních" fotografií, které byly charakteristické tím, že si portrétovaný - ba ani ten co portrétuje - nic nemyslí a necítí. Emocionální a podle mého soudu také velmi často obsahová prázdnota se stala součástí mnoha presentací děl současného umění. Proč vystavil Collins nic nesdělující fotografie pacientů po operaci na nemocničním lůžku je opravdu záhadou.

Brett Rogers k tomu ale v katalogu výstavy píše: "Zařazením tří snímků lidí nemocných rakovinou se Phil Collins dotýká širších kulturních otázek, a sice kvality spravedlivé společnosti, která se podle něj odráží ve stavu zdravotní péče". Ze snímku nic podobného samozřejmě poznat není, pacient zdá se má všechno, co by měl mít, možná jen modré kachličky ze jeho postelí by mohly být žluté. Tady jsme již u samotného názvu výstavy "Kontrola reality" a v širší souvislosti u schopnosti umění (v našem případě fotografie a videa) tlumočit realitu, či ji zprostředkovat divákovi. To je ale věčné, nevděčné a nevyřešené dilema umění, do jaké míry má vůbec aspirovat na tuto funkci.

Sama fotografie má navíc tu obtíž, že je fotografií, a to, co s ní dokázal udělat třeba Sudek anebo Funke, není vůbec mediálně zajímavé. Tajemství je totiž něco tak neuchopitelně esoterického a dnes už vlastně cizorodého, že již není jazykem který by tlumočil zázrak umělecké tvorby, a sice nabídku prožitku z díla. Ne, že by tajemství tuto schopnost nemělo, anebo že by nebyla po něm poptávka, jen není tak přímočaré, není hned teď a tady, musíme se za ním vydat, něco pro to udělat, což je úsilí, na které už dnes není čas. Zdánlivou výjimku mohly nabídnout figurální fotografie Lesley Shearer, ponořené do téměř barokního rembrandtovského šerosvitu, ovšem jen v odstupu několika metrů. Při bližším pohledu jste mohli zjistit, že něco podobného u nás dělá komerčně úspěšný a provařený Jadran Šetlík.

Nebylo by ale fér nepřiznat výstavě Reality Check i nespornou kvalitu, kterou alespoň podle mne byla video instalace tří obřích panelů v Glasgow žijícího Rodericka Buchanana, na něž autor zobrazil detaily obličejů sportovců ve chvíli, kdy právě podali svůj sportovní výkon anebo se na něj zase připravovali. V této projekci byl vypjatý výkon, kreslící ve tvářích obyčejných smrtelníků vnitřní drama, přímo heroickou oslavou lidství a bez patosu monumentální apoteózou snahy lidského jedince vzdorovat své pomíjivosti. Ostřílený umělec se jistě inspiroval velkými obrazovkami na stadionech, ale tím že scény přenesl do temné a intimní místnosti výstavní síně, měl divák možnost vychutnat si téměř sochařskou záležitost plnými doušky.

Realita je podle mého soudu umělecky vždy nedosažitelná, a proto také nekontrolovatelná, jak v podtextu metaforicky sliboval ambiciózní výstavní projekt. Vznik moderního umění v minulém století měl pro pohled na svět asi stejný význam jako objevení elektrické energie. I když mělo kdysi výtvarné umění hlavně funkci přiblížit skutečnost (neexistovala fotografie, film, televize, rozhlas, internet, atd.), podávalo světu nejen zprávu o něm, ale vyjadřovalo i lidské tužby a ideje. Umění bylo jazykem stejně svébytným jako psané slovo. Dnešním jazykem jsou informace, na jejichž kvalitě povětšinou nezáleží a "zbožštěné" nosiče, které je zprostředkovávají. Informace o tom, že dosud existuje svět lidí, věcí a zvířat (což koneckonců víme), jak se o to výstava britské fotografie a videa snažila, je pro umění málo.

Řečeno synteticky, moderní umění znamenalo převratnou revoluci ve zpodobení světa, neboť rezignovalo na jeho renesanční snahu vnímat svět jako celek. Tématem se napříště stala individualita lidské duše, čímž se paradoxně umění odtrhlo od svého diváka a stalo se výlučnou záležitostí "osamocených" jedinců a jejich dobrovolné účasti a participace. Umění vzkvétalo, zájem o něj však opadal. Je proto základním omylem se domnívat, že smyslem současného umění je oslovit masy (čím také, když téma všeobecně chybí) stejně úspěšně, jako se to daří sportovcům a nebo zpěvákům na fotbalových stadionech. Spotřebnost výtvarného umění je falešný mýtus, kterému se oddávají hlavně ti, kteří nemají co říci.

Jedna z kurátorek, Kate Bush, v katalogu výstavy mimo jiné uvedla: "Fotografie se vzdala jakýchkoli nároků na to, že by mohla podávat dostatečně odosobněný, pravdivý obraz světa". Jenomže pravdivý obraz světa (jakkoli je nemožno jej zprostředkovat) je transkripce, kterou si člověk skrze svoji vůli a poznání vytváří zcela autonomně sám a proto je jedinou možností umění a umělců naopak velmi osobní pohled na svět, skrze něhož může umělec zprostředkovat druhým lidem cosi, co zveme devalvovanými slovy jako uměleckou pravdu, jež je ale jedinou možnou zárukou alespoň nějaké výpovědi. Odosobněné umění (jedno zda obraz či fotografie) a nebo vůbec umění bez osobní výpovědi, bez entusiasmu a vnitřního nasazení, je dle mého soudu jen konvenční nepotřebnost.

Nezbývá mi proto než vděčně souhlasit s českým filosofem, prozaikem a dramatikem Ladislavem Klímou (české společnosti vytýkal prostřednost, směle boural veškeré estetické i etické normy a rozbíjel jakékoli konvence) který napsal, že umělec, jež se snaží ukázat nám realitu, ve skutečnosti ukazuje nám jen svoji blbost. Ta, jak dobře všichni víme, nezná hranic.

foto: Jan Paul