Na jaře 2002 mělo členský průkaz Strany zelených (SZ) kolem 250 starších lidí, na její březnový sjezd ve Zlenicích nepřišel žádný ekologický aktivista a jen jediný novinář - zpravodaj ČTK. "Nadcházející volby pro nás budou existenční," prohlásil při jednání Jiří Čejka, kterého na předsednickém postu tenkrát nahradil Miroslav Rokos. V květnu 2003 sdružovala SZ asi 740 lidí, její členstvo se částečně a vedení téměř úplně překrylo s ekologickými aktivisty, kteří od roku 1989 nemohli SZ přijít na jméno. Co se stalo?

Rizika české verze "Naderova efektu"

SZ prošla od parlamentních voleb v červnu 2002 nejbouřlivějšími změnami ve své historii. Když Brandýské fórum (později Brandýská iniciativa - BI), seskupující několik známých osobností z ekologických, "lidskoprávních", kulturních aj. iniciativ, přijalo po zlenickém sjezdu nabídku SZ na spolupráci, bylo si pravděpodobně vědomo zřetelné problémovosti některých funkcionářů SZ a též rizika, že se SZ nepodaří proniknout do parlamentu. V postupu BI však nejspíš převážila snaha zapůsobit na Čtyřkoalici a ČSSD "Naderovým efektem"- tedy odebrat jim, tak jako přebral prezidentský kandidát Zelených v USA Ralph Nader demokratovi Alu Gorovi, několik procent hlasů a přinutit je k ekologizaci vlastních programů. Naznačil to před volbami hlavní hybatel celé reformy SZ Jakub Patočka v závěru článku Mýtus propadlého hlasu (Hospodářské noviny). Krom toho se několikačlenná BI pokoušela prostřednictvím SZ vydírat Čtyřkoalici a ČSSD, aby veřejně odmítly možné spojenectví s ODS a KSČM.

Výsledek mediální propagace SZ prostřednictvím známých osob, spojených s BI, v červnu 2002 přinesl SZ zisk 11 milionů korun za 2,36 % získaných hlasů. Tak došlo k oživení ambicí některých neprůhledných osob z tehdejšího vedení, které byly již na konci sil a v případě pravděpodobného zisku pouhého 1 % hlasů (tedy pod 1,5 %) by již bez financí nebyly schopny politické aktivity. Záměr oslabit ODS, zabránit opakování "opoziční smlouvy" a rehabilitovat SZ v očích alespoň některých ekologických iniciativ tak skončil úplným opakem - částečným oslabením Čtyřkoalice (většině aktivistů BI názorově nejbližší) a ČSSD.

Spor o hlavního manažera

Po volbách vyšlo najevo, že předsednictvo SZ (včetně tehdejšího předsedy Miroslava Rokose, nejtěsněji spojeného s BI), odsouhlasilo devět dnů před volbami bez vědomí partnerů z BI odměnu pro Dalibora Vachulku, tehdejšího hlavního manažera strany, přičemž provedlo ještě zpětnou dataci smlouvy. Částka měla být násobkem volebního výsledku SZ, sníženým na celá procenta, krát jeden milion. Tedy 2 miliony Kč. Před volbami vedení SZ také tajilo, že SZ tíží od roku 1992 dluh 12 milionů Kč a že strana je financována půjčkami a dary některých podnikatelů, instalovaných do vedení výměnou za nejasné přísliby.

Vachulku samotného do SZ přivedl v roce 2000 jeho přítel (tehdy předseda SZ) Jiří Čejka, aby vedl "manažerskou skupinu". Neúspěšný podnikatel Vachulka byl vlastníkem malé firmy "pro bezdrátovou telefonii a telegrafii" Eltel (v níž figuroval v roce 2002 jako její jediný zaměstnanec), a až do období těsně před zlenickým sjezdem v březnu 2002, kdy byl zvolen místopředsedou, odmítal členství v SZ. Ve straně začal vydávat občasník Naše info, částečně zprovoznil sekretariát SZ v Murmanské ulici v Praze, který předtím nefungoval vůbec, zorganizoval několik schůzek členů SZ s ekologickými aktivisty, snažil se obnovovat síť místních organizací SZ.

Problém spočíval ve velmi nízké kvalitě materiálů a propagace SZ, v nulové odezvě těchto aktivit mezi ekologickou, natož pak širší veřejností či v médiích a také v tradiční neprůhlednosti co se týče financí. Vachulka zaměstnal v sekretariátu SZ svoji přítelkyni, v ekologické oblasti dezorientovanou, časem se dostal, ať už kvůli osobním vlastnostem či kvůli penězům, do sporů s některými staršími členy SZ a kolegy. Manažer sám prohlašoval, že SZ pomáhá z přesvědčení a zdarma, a to veřejně před členy a vedením strany. Na znalce poměrů a stylu práce v neziskovém sektoru působila Vachulkova aktivita jako předstíraná, pobouřeni byli i aktivisté BI, kteří za hlavního manažera při volbách prakticky odvedli jeho práci.

Plán "Zelená padesátka"

Ihned pro zprávě o Vachulkově odměně začal Jakub Patočka, chápající tuto záležitost jako podvod na voličích, diskreditaci všech "antikorupčních" a "demokratických" hesel společné předvolební kampaně zelených a jako výsměch aktivitám BI, kontaktovat své bližší i vzdálenější známé a organizovat jejich vstup do SZ. Otázkou ovšem zůstává, zdali jeho hlavním motivem nebylo napravit svoji chybu, spočívající v podcenění korupčního provázanosti staré SZ, jíž nekriticky poskytl podporu.

O akci se mělo veřejně hovořit až poté, co počet získaných ekologických aj. aktivistů dosáhne padesáti, přičemž iniciátor akce svůj smysl pro symboly prozrazoval přáním, aby oněch získaných zelených aktivistů bylo 77. U některých radikálněji orientovaných lidí (např. ostře levicového Petra Kužvarta) doporučoval Patočka vyčkat s jejich náborem až na pozdější dobu.

Patočkovou původní představou bylo, že i pouhá "Zelená padesátka" (Z50), pokud se bude rekrutovat ze zkušených a pracovitých ekologických aktivistů s oporou ve svých iniciativách, dokáže snadno porazit korupční část starého vedení, získat si sympatie seriozní části "starozelených" a zabránit tak vytunelování SZ. V případě pokusu Vachulky a spol. převzít "odměnu" urychleně a pak zmizet se chtěl dostavit na příslušné jednání SZ s Michaelem Kocábem (kterého také BI zapojila do předvolební propagace SZ) a jeho autority využít ke zmaření zpronevěry.

Budoucí SZ, oproštěnou od korupčních funkcionářů, si iniciátor Z50 teoreticky představoval jako zásadně novou, a přitom "masarykovsky" demokratickou stranu, jež bude mít platformu konzervativní, levicovou (ta se měla mj. věnovat oslabování KSČM její kritikou za protiněmecký nacionalismus a soustřeďovat se kolem Petra Uhla), hlubinně-ekologickou, feministickou aj. Na samém počátku považoval autor akce za vhodné, pokud bude starý název SZ spojován s korupčním vedením, jméno změnit na Zelení - Noví demokraté.

V čele obrozené strany měla stát integrující osoba, nejraději Martin Bursík. Spolupracovat měla SZ s Evropskými demokraty Jana Kasla, s KDU-ČSL, Unii svobody pak Patočka předvídal brzký konec a spíše očekával vstup některých "zelených" unionistů do "novodemokratické" SZ. Sociální demokracie neměla být jediným partnerem zelených tak jak je tomu většinou na Západě, nová SZ naopak měla ČSSD kritizovat vždy, když bude mít sklony k "technokratismu".

Z50 se od června 2002 stávala pozvolna skutečností, ne všichni oslovení však souhlasili se vstupem do SZ (Hana Holcnerová, Michael Kocáb, zpočátku též Ivan Dejmal), někteří přislíbili jen "podporu zvenčí". V létě a na podzim 2002 se uskutečnilo několik schůzek vesměs mladých "tmavozelených", kteří nejvíce v Brně a řidčeji v Praze vstupovali do SZ, jinde vznikaly nové organizace SZ přímo z "tmavozelených".

Do plánů na reformu strany byli zapojeni také nepočetní a dlouhodobě kriticky naladění členové SZ Martin Soukup a Tomáš Bräuner (Ti pro ukončení izolace SZ ze strany ekoaktivistů vytvořili už v roce 2000 uvnitř SZ sekci Mladí zelení /MZ/, dostávali se však do konfliktů s tehdejším místopředsedou SZ Emilem Zemanem aj., který je, často i vulgárně, kritizoval např. za vytváření paralelní organizace uvnitř SZ a za využívání adresářů strany. MZ však tehdy příliš neuspěli ani při sbližování s neziskovým sektorem. Jejich početní stav dosahoval několika aktivních členů, v součtu s pasivními jich bylo asi 30).

Některých schůzek s "tmavozelenými" se účastnil i tehdejší předseda Miroslav Rokos, který na jednu stranu musel zápasit se svou váhavostí a snahou vyhýbat se konfliktům, na stranu druhou vítal nástup "tmavozelených" jako příležitost otevřít SZ mladým. Pro tmavozelené byl Rokos i přes některé pochyby přínosem, protože ve sporu s polomafiánskou skupinou jim mohl získat sympatie seriózních starších členů strany.

Senátní "zelené" ambice

Do senátorských voleb, které se uskutečnily 25.-26. října 2002, se zapojilo pět kandidátů, souvisejících nějakým způsobem se zelenými.

Roman Haken, spoluzakladatel SZ a jeden z mála členů strany, kteří zároveň měli blízký vztah k ekologickým iniciativám, kandidoval v obvodě Přerov. Do voleb šel jako nestraník za SZ, ale nenastoupil ani do prvního kola.

Nepříliš známý Viktor Hubert byl dlouholetým členem SZ, a ocital se ve sporech s někdejším předsedou a později místopředsedou SZ Emilem Zemanem. Hubert nastoupil do 1. kola v Ostravě jak nestraník za Stranu za životní jistoty, skončil s výsledkem 352 hlasů, tj. 1,8 %. Po volbách do SZ opět vstoupil.

Mezi vědeckou komunitou v Česku i ve světě známý ekolog Pavel Nováček ze Strany pro otevřenou společnost (SOS), spolupracující v některých místech i se "starou" SZ a celkově blízkou "tmavozeleným" pro svoje kořeny v Občanském hnutí - Svobodných demokratech, kandidoval v Olomouci. Obdržel 2 576 hlasů, tj. 11,65 %, a z výsledku byl poměrně zklamán.

Kolem kandidatury Karla Nyklese v Chebu se odehrál uvnitř "staré" SZ tvrdý spor, předcházející střetu mezi "tmavozelenými" a korupční skupinou. Nykles byl jako nezávislý kandidát SZ prosazen na poslední chvíli Emilem Zemanem proti původnímu rozhodnutí tamní organizace SZ. Dostal 741, tj. 4,43 % hlasů.

Podnikatel a právník Jaroslav Staněk, bývalý vedoucí kasina Admirál a majitel stáda koní, se ucházel o přízeň voličů v Praze 5. Staněk byl jediným z kandidátů, který byl řádným členem SZ. Hlasovalo pro něj 1 898 voličů, tedy 7,03 %.

Do druhého kola senátních voleb tedy neprošel ani jeden ze "zelených" kandidátů.

Komunální volby 2002 a "zelené" odstíny

Příležitostí k měření sil se staly komunální volby 1.-2. listopadu 2002. Organizace reformistů se od léta mohly pyšnit tím, co SZ od roku 1990 chybělo - překrytím s některými občanskými iniciativami, což rozšířilo jejich voličskou obec. Na druhé straně existovala řada obskurních kandidátek SZ, na nichž se mnohdy nenacházel ani jeden člen SZ (celkem 32, např. Žďár nad Sázavou či okres Domažlice, kde žil jediný člen, ale existovalo 7 kandidátek), případně se na nich vyskytovali političtí turisté a zdiskreditovaní politici (např. Petrovice u Blanska), ufologové (např. Plzeň), populisté blízcí krajní pravici (např. Ústí nad Labem) či ojediněle osoby duševně vyšinuté (např. Znojmo).

Podle rozboru, vypracovaného Petrem Hrdinou ze SZ, postavila SZ kandidátky ve 150 lokalitách. Nejčastěji se vyskytovala koalice SZ a nezávislých kandidátů (35 případů), dále pak SZ se Sdružením nezávislých kandidátů (SNK) a SZ se spřízněnou Stranou pro otevřenou společnost (SOS).

V Praze šla do voleb koalice SZ, SOS a SNK, pojmenovaná Moderní město. Její výsledek 5,03 % a dva získané mandáty (oba pro SNK) byl zelenými vnímán jako nedostatečný. Přitom "tmavozeleným" blízký kandidát na pražského primátora za SOS Petr Štěpánek těsně před volbami propagačně uzavřel sňatek a projížděl se po Praze se svatebními hosty ekologicky šetrně - vyzdobenou tramvají. V brněnské baště "tmavozelených" se 4 kandidáti za SZ dostali na "velkou" radnici s 5,8 % a 17 jejích kandidátů obsadilo křesla v městských částech.

V místních zastupitelstvech se po celé republice navzdory nově zavedené 5% bariéře ocitlo 51 členů SZ a 10 členů spojenecké SOS. Bráno i s nečleny SZ a SOS, kandidujícími na jejich listinách, šlo o 101 a 71 místních zastupitelů. Pokud bychom přičetli také úspěchy všech koalic, kde SZ a SOS figurovaly, šlo celkem o 129 a 109 mandátů.

Spor "Brno versus Ústí"

Mediální rozruch vzbudily předvolební návrhy celostátně nejvýše postaveného představitele "starého" proudu v SZ Václava Pucherny, náměstka primátora v Ústí nad Labem. Ten navrhoval vyřešení problémů s asociální částí vesměs romských neplatičů nájemného jejich vystěhováním za město. Vzbudil tak především kritiku brněnské SZ, jmenovitě Ondřeje Lišky, který považoval Puchernovy aktivity za naprosto protikladné k cílům západoevropských zelených. Jakub Patočka dokonce v Literárních novinách vyzval zelené na Ústecku, aby raději volili tamní ODS kolem Petra Gandaloviče než Puchernovu "zelenou" alianci. Koalice Puchernovy SZ s ODA, Cestou změny, Klubem angažovaných nestraníků, Českou stranou národně sociální a Nadějí pak dostala 4,74 % hlasů a na radnici se k velké radosti "tmavozelených" neprobojovala.

Spor "Brno versus Ústí" byl v SZ prvním viditelnějším a typickým konfliktem mezi novými, mladými proevropskými zastánci "postmaterialistických" hodnot (preferujícími spíš vzdělávací, preventivní a sociální přístupy) a staršími, postkomunistickou situací zformovanými zastánci populistických a autoritativních metod.

Brněnským "tmavozeleným" se však příliš zatím nepovedlo zaangažovat do SZ romské předáky. Pravděpodobně kvůli vnitřním sporům mezi lídry Romů byla nesmyslně odmítnuta kandidatura někdejšího disidenta Karla Holomka, lídra Společenství Romů na Moravě, za SZ. Holomkova dcera, historička Jana Horváthová, kandidaturu za SZ kvůli pracovní vytíženosti odmítla. V Brně za SZ tedy kandidoval pouze Martin Giňa jako nezávislý. Na radnici Brno-střed se však nedostal a ani do strany nevstoupil.

Aféra s Tmavozelenou výzvou

Urychlit nábor členů měl koncem listopadu 2002 Patočkův text Tmavozelená výzva, podepsaný též Patočkovým dlouholetým spolupracovníkem z Hnutí Duha Janem Beránkem, signatářem Charty 77 a bývalým ministrem životního prostředí Ivanem Dejmalem, Ondřejem Liškou z Mládeže pro interkulturní porozumění a dcerou Petra Uhla Sašou. Tmavozelenou výzvu "můžete využívat mezi svými přáteli k náboru do SZ, současně úzkostlivě dbejte o to, aby se nedostala nikomu, kdo by ji mohl předat médiím. Nejde o to, že bychom museli fakta z ní tajit, nýbrž o to, abychom si způsob a čas jejich zveřejnění stanovili my," napsal v průvodním dopise Patočka.

V textu byla vyjádřena kritická přízeň "vládě socialistů, křesťanů a liberálů," hlásil se k vizi "transformace Evropy v postimperiální velmoc, udávající tón celému světu". Nejbližší spojence hledali "tmavozelení" ve 150členné centristické Straně pro otevřenou společnost, v části Sdružení nezávislých kandidátů a v pestré plejádě občanských iniciativ. Text dále kritizoval vyplacení odměny "neschopnému" hlavnímu manažerovi a též chybějící "pohotovost, odvahu, politickou obratnost" těch "nejlepších členů" dosavadního předsednictva - myšleno nejspíš Rokose, Bräunera a Aloise Macha. Výzva přinesla jména těch, kteří již vstoupili do SZ s cílem reformovat ji - např. člena Nezávislého sociálně ekologického hnutí a současného ředitele Hnutí Duha Martina Andera, Jana Beránka, Ivana Dejmala, člena od Dětí Země odštěpené skupiny Arnika Petra Hrdiny, Mariana Páleníka ze skupiny Přátelé přírody, Evy Vavrouškové, Saši Uhlové, Jana Wunsche, novinářů Dušana Lužného a Petra Uhla, majitele hlubinně-ekologického nakladatelství DharmaGaia Lumíra Kolíbala, tajemnice Petra Pitharta Jany Strunecké atd. Dokument vysvětloval, že cílem je svolat mimořádný sjezd a na něm zvolit jiné předsednictvo, zbavené korupčníků. Aby text zapůsobil na tradičně časově vytížené a špatně placené aktivisty neziskových organizací, uváděl, že pro členství v nové SZ bude stačit jít jednou za rok na schůzi a zdůrazňoval, že SZ a občanské iniciativy by se měly překrývat. V závěru se doporučovalo neposílat psaní "nikomu kromě adresátů a důvěryhodných osob".

Netrvalo dlouho a 16. prosince 2002 Lidové noviny zveřejnily článek Tmavozelený proud chce ovládnout Stranu zelených, po němž následovala mediální kampaň. Paradoxní bylo, že autor kritického článku Dušan Stuchlík a jím v textu citovaní kritici "totalitní" Tmavozelené výzvy jako "výtahu k moci," Milan Štefanec a Pavel Franc, patřili taktéž k ekologickému hnutí, ovšem k jeho radikálnějším odnožím. Stuchlík byl voličem Unie svobody, posléze Strany zelených a účastnil se bouřlivějších protestů u ruského konzulátu v Brně proti invazi do Čečenska, Štefanec patří k Nezávislému sociálně ekologickému hnutí a Franc z Ekologického právního servisu měl blízko k anarchismu. Následně se ke kritikům připojil letitý kritik jak Patočky, tak Štefance Ivan Brezina, který se rozepsal o přípravách "puče" v SZ, motivovaného bojem o peníze z volebního příspěvku, který by mohl skončit spoluprací Patočkovy SZ s komunisty.

Střet "starých" a "tmavozelených" na mimořádném sjezdu

Mimořádný sjezd se část dosavadního vedení snažila oddalovat. Krátce před sjezdem místopředseda Emil Zeman převedl z účtu SZ 5,8 milionu Kč na jiná konta, mj. na další účet SZ, s nímž mohl ovšem disponovat pouze on (Později argumentoval, že tak chtěl peníze zachránit před "tmavozelenými"). Z 11 milionového příspěvku za parlamentní volby 2002 staré vedení 2 miliony utratilo, další necelé 2 miliony padly na již zmíněnou odměnu pro manažera Vachulku. Tehdejší předseda SZ Miroslav Rokos s několika dalšími místopředsedy SZ podal po Zemanově kroku trestní oznámení, policie účty zablokovala (celkově 6,5 milionu), kauzu začal vyšetřovat soud a Rokos převzal kancelář.

Před sjezdem také rezignoval Vachulka, část starého předsednictva pověřila funkcí hlavního manažera dočasně Rokose. Den před brněnským sjezdem vyšel v Lidových novinách článek oznamující, že sjezd bude v Karlových Varech.

5.-6. dubna 2003 se tedy na několikátý pokus podařilo zorganizovat sjezd SZ v Brně, což vytvořilo příznivější podmínky právě zde koncentrovaným "tmavozeleným". Část představitelů "staré" SZ se zase snažila, nakonec marně, svolat sjezd do Karlových Varů, kde měli silnější pozice oni. Z nahlášených 370 delegátů, zastupujících dvojnásobek členů, jich do Brna dorazilo 280, ovšem bez manažera Vachulky. Někteří z "tmavozelených", stejně jako jejich odpůrců, vstoupili do strany těsně před sjezdem. Z hlavních osobností "tmavozelených" byli na sjezdu přítomni kromě Patočky a Beránka též někdejší ministr životního prostředí a signatář Charty 77 Ivan Dejmal, spoluzakladatel německých Zelených, exilový spolupracovník čs. opozice Milan Horáček, disident Petr Uhl, jeho syn Michal a dcera Saša, někdejší aktivistka Amnesty International a pak televizní moderátorka Jana Ulbrychová, bývalý šéfredaktor Listů, signatář Charty 77 Jiří Vančura, člen Nezávislého sociálně ekologického hnutí a ředitel Hnutí Duha Martin Ander, bývalý člen Levé alternativy Dušan Lužný, jediný černoch v SZ, Ahmed Mohamud Mohamed, majitel hlubinně ekologického nakladatelství DharmaGaia Lumír Kolíbal atd. Jejich odpůrci se soustředili kolem Václava Pucherny. V bouřlivých rozpravách ho podporovali funkcionáři SZ z Ústecka a středních Čech Jan Dytrych, Dušan Oslej st. a ml., Bohumil Bednář a Emil Zeman z Karlových Varů.

Na sjezdu vystoupili též hosté: Gabriela Szubová z polského Ekologického fóra Unie svobody přednesla pozdrav od Daniela Cohn-Bendita, spolupředsedy frakce Zelených-Evropské svobodné aliance (G-EFA) v Evropském parlamentu. Bendit popřál sjezdu "zelený" výsledek a "nové předsednictvo". Nepřímo diplomaticky podpořili "tmavozelené" též rakouští Zelení Ulrika Lunaceková a Gerhard Jordan, stejně jako nyní už česko-německý zelený Milan Horáček, dosud mimo SZ stojící Martin Bursík či předseda "tmavozeleným" blízké SOS Pavel Nováček.

Při vzájemných výpadech a hlasováních se delegáti sjezdu rozdělili zhruba v poměru 2:1 ve prospěch "tmavozelených" a jejich spojenců z řad "starých". K hlavním z těchto spojenců patřili předseda SZ Miroslav Rokos a místopředsedové Alois Mach, Oldřich Lukáš a Tomáš Bräuner. Po vzájemných výčitkách členů starého předsednictva kvůli finančním nesrovnalostem odešel ze sjezdu Emil Zeman, který odmítl delegátům odpovědět na otázky o svém podílu na neprůhledném financování.

Nové vedení: většina mladých, více žen

Ze sjezdu vyšlo netradičně mladé, téměř kompletně "tmavozelené" vedení, v němž nebyl nikdo z předchozích funkcionářů, a jenž se na rozdíl od minulých špiček SZ překrývalo s jedinou výjimkou s některými ekologickými, "lidskoprávními" aj. iniciativami. Přislíbilo vyjasnit minulé finanční machinace a začít řešit ekologické a sociální problémy v perspektivě evropské integrace.

Předsedou se stal spoluzakladatel Hnutí Duha z podzimu roku 1989 a jeho pozdější ředitel Jan Beránek (173 hlasů z 249, protikandidátem mu byl podnikatel a právník Jaroslav Staněk, majitel stáda koní). Beránek vyjádřil nutnost zdvihnout početní stav SZ během dvou let ze 700 na 7000 lidí a každý týden pořádat tiskovou konferenci. První místopředseda Dalibor Stráský je aktivistou protijaderných iniciativ.

Místopředsedkyně pro média Jana Ulbrychová se od aktivit v Duze a Amnesty International dostala k práci v Českém rozhlase a České televizi, nyní pracuje jako tisková tajemnice předsedy poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Místopředseda pro zahraniční vztahy Ondřej Liška se angažoval v Mládeži pro interkulturní porozumění a v Havlově Fóru 2000, místopředsedkyně pro regionální rozvoj Jana Drápalová je na Brněnsku známou "zelenou" komunální političkou a aktivistkou ČSOP. Místopředseda pro hospodaření Pavel Brzobohatý se angažoval v rámci Brontosaura a ČSOP. Evangelický teolog a sociální pracovník Tomáš Tožička byl zvolen členem předsednictva pro spolupráci s neziskovými organizacemi. Jediný, se "starou" SZ svázaný podnikatel Josef Suchý, se stal členem předsednictva pro volební analýzy. Milan Smrž, člen předsednictva pro odborné sekce, patří ke sdružení Eurosolar. Předsedkyně revizní komise Dita Horová a další čtyři z jejích šesti členů (mj. Petr Hrdina s ekologického sdružení Arnika) byli taktéž spojeni s "tmavozelenými".

Aktivity po sjezdu

Nový předseda SZ po sjezdu zopakoval svoje vize o SZ jako o straně, která se od německých Zelených bude lišit odmítnutím levicové profilace a bude stranou novou, ani levicovou či pravicovou, slučující případ od případu výhody liberálních, socialistických i konzervativních přístupů. SZ míní podle Beránka spolupracovat s KDU-ČSL, ČSSD i Unií svobody, na parlamentní úrovni zavrhuje spolupráci s ODS a KSČM. V konkrétních oblastech Beránek např. připustil možnost placení školného těmi, kteří budou chtít studovat, i když nebudou mít dobré studijní výsledky. SZ se podle něj bude orientovat na podporu evropské integrace a vstup Česka do EU, zároveň bude se spolupráci s Evropskou federací stran zelených (EFGP) a Zelenými - Evropskou svobodnou aliancí (G-EFA) v Evropském parlamentu kritizovat výrazné nedostatky EU a usilovat o jejich nápravu. Novému vedení SZ vadila na EU především dosavadní koncepce dotovaného chemizovaného zemědělství, kvalita potravin, "demokratický deficit", masová individuální silniční doprava atd.

Beránkovi se ihned po zvolení dostalo od médií zájmu, který předchozí předsedové nevzbuzovali. Z ČSSD jeho zvolení jako "neférové" odmítl bývalý ministr životního prostředí Miloš Kužvart, naopak ho přivítali předseda sněmovny Lubomír Zaorálek a šéf ČSSD a premiér Vladimír Špidla (Senátor ČSSD Pavel Smutný začal v reakci na nástup SZ organizovat s ČSSD spojené ekologické sdružení Platan). Příznivě se vyjádřil též ministr životního prostředí, lidovec Libor Ambrozek a místopředseda Unie svobody, ekolog František Pelc.

Koncem dubna se uskutečnila konference SOS, která vyjádřila ochotu ke spolupráci s novou SZ v regionálních a komunálních volbách, sloučení se SZ "za dva, tři roky" pouze "nevyloučila".

Během května, před referendem o vstupu do EU, uskutečnila SZ několik veřejných besed za účasti zahraničních zelených, mj. spolupředsedy G-EFA v Evropském parlamentu Daniela Cohn-Bendita. Na akcích, vše pod evropským "zeleným" emblémem slunečnice, se podílela též Nadace Heinricha Bölla. SZ také odsoudila Cyrila Svobodu a Vladimíra Špidlu za jejich setkání s prezidentem Václavem Klausem a šéfem komunistů Miroslavem Grebeníčkem na květnové schůzce v Lánech začátkem května 2003.

Sekce Mladí zelení ustoupila kvůli vytíženosti jejích protagonistů (Martina Soukupa a Tomáše Bräunera) podporou "tmavozelených" na dlouhou dobu do pozadí. Na začátku roku 2003 však ve spolupráci s Federací mladých evropských zelených (FYEG), sdružující mládežnické sekce stran zelených a samostatné ekologické a levicové skupiny, připravila projekt "Šumava 2003", v jehož rámci se v srpnu 2003 měli na letním táboře sejít mladí zelení ze západní i východní Evropy.

SZ se po sjezdu pustila do budování odborných sekcí (po vnitřním sporu se "sexisticky" zaměřeným členem SZ se kolem místopředsedkyně pro média Jany Ulbrychové a předsedkyně revizní komise Dity Horové začala formovat též feministická sekce).

Vize ekologické demokracie a programem "staré" SZ

Širší program, Vizi ekologické demokracie, začala zpřesňovat programově-analytická skupina, vedená Jakubem Patočkou. Vycházet měl z programu pro parlamentní volby roku 2002.

V první z deseti jejích zásad se klade důraz na kvalitu života. "Zatímco pravice a levice spolu souhlasí v tom, že je třeba vyrábět a spotřebovávat co nejvíc, a pak se spolu přou, jak toto "co nejvíc" rozdělit, Zelení chtějí v prvé řadě zajistit dostatek, potom je zajímá obsah a kvalita, a až nakonec množství a velikost." SZ místo "unavené" demokracie nabízí "novou, živou demokracii". Tento Patočkův termín vzbudil v řadách SZ spíše nesouhlas, někteří by upřednostnili pojem "participační demokracie". I přesto se začala používat "nová, živá demokracie". V praxi měla znamenat těsnou spolupráci SZ s občanskými iniciativami, každodenní podíl občanů na tvorbě rozhodnutí, podporu referend a "iniciativy zdola". V ekonomice "národohospodářská politika SZ bere jako své východisko princip společného dědictví". Strana "vstoupí pouze do takové vlády, která bude pracovat pro vystoupení ČR z jaderného programu", "nebude se účastnit žádné koalice, která by nezvýšila platy učitelů,", je proti "plošnému zavádění školného". Nadměrný automobilismus je pro SZ "sociálně-patologický jev", čelit by se mu mělo tvrdšími postihy dopravních přestupků. SZ podporuje "diskusi na téma dekriminalizace měkkých drog" (nikoliv jejich legalizaci) a "zvýšený trestní postih dealerů tvrdých drog. "Vláda se SZ by nekoupila nadzvukové stíhačky," SZ chce omezit armádní rozpočet.

Zahraniční partnery vidí SZ především ve Visegrádské skupině, podporuje vstup ČR do EU, tu chce ale transformovat ve federaci, v "první velmoc nového typu, velmoc postimperiální." Zelní podporují progresivní zdanění jako "mechanismus, který z extrémně přeplácených manažerů učiní vyšší střední vrstvu, aby se například z učitelů mohla stát nižší střední vrstva", zachovají právo na interrupce a podpoří registrované partnerství homosexuálů, zlepší podmínky běženců a azylantů. Romskou kulturu považuje SZ za "součást moderní české totožnosti a bude všestranně podporovat její zachování a rozvoj," místo asimilace Romů bude prosazovat integraci, a to "kombinací spravedlivé, aktivní sociální politiky a vzdělání". Za své stěžejní partnery pokládá SZ "občanské iniciativy a spolky, lidi s náklonností k přírodě, lidi hledající alternativní životní způsoby, studenty a mladé lidi vůbec, učitele i jinou inteligenci, alternativní a jiné drobné zemědělce, kulturní, sociální a názorové menšiny, jejichž práva hodlá hájit".

V parlamentní politice pak partnery SZ jsou "křesťanští, sociální a liberální demokrati". Tento Patočkův program znamenal posun SZ k západoevropským zeleným. Pro srovnání: program "staré" SZ, schválený na jejím zlenickém sjezdu v březnu 2002, obsahoval priority jako prevenci kriminality, snížení trestní odpovědnosti na 14 let, zkvalitnění práce policie, zavedení práce vězňů, zlepšení vymahatelnosti práva a žádal "výplatu dávek v nezaměstnanosti vázat na účast na veřejně prospěšných pracích". Místo romské problematiky je v něm jen zmínka o "ochraně práv menšin". Zatímco však "stará" SZ nepřipouštěla "žádné školné na VŠ," Beránkova SZ se stavěla pouze proti "plošnému placení školného". Ekologické priority "staré" SZ se nacházely až v závěru jejího programu.

Změny názorů zelených - více Evropy, méně autoritářství

Změněný názorový profil SZ směrem k libertariánství byl zřetelný už na sjezdu, potvrzovaly ho různé ankety a hlavně analýza Petra Uhla, provedená mezi několika desítkami členů:

Mírná převaha tázaných odmítla akci USA proti Iráku a hegemonii USA, stejně jako démonizování Ruska, souhlasila s legalizací marihuany, odmítala odsun sudetských Němců, nepřála si zákaz KSČ po listopadu 1989 ani rozdělení republiky, souhlasila s federalizovanou EU.

KSČM byla vnímána spíše jako nedemokratická, jako druhou nejsympatičtější stranu si nikdo nevybral ODS ani KSČM, jinak se zelení rozdělili ve vztahu k US, KDU-ČSL a ČSSD skoro na pravidelné třetiny. "Největší třetinu" sympatií však dostala US. Právě jakási dlouhodobá "postmaterialistická" přitažlivost US pro zelené přes její neoliberální program, stejně jako vstřícnost ke společensky a kulturně konzervativní KDU-ČSL, je přetrvávajícím českým specifikem i mezi "novými" členy SZ.

Nejvíce členů SZ podle Uhla litovalo nezvolení Petra Pitharta prezidentem, o něco méně pak Jana Sokola, naopak všichni zelení uvítali fiasko při volbě Miloše Zemana. Václava Klause považují v prezidentské funkci za zdroj potíží a nebezpečí pro demokracii. Drtivá většina členů SZ podporovala setrvání Špidlovy vlády, zároveň měla nedůvěru ke Stanislavu Grossovi i Zdeňku Škromachovi jako ke Špidlovu nástupci. Většinou odmítali zpřísnit podmínky vůči přistěhovalectví, stejně jako znovuzavedení trestu smrti, zákaz interrupcí, placení školného či zdravotnické péče, naopak požadovali legalizaci marihuany, přijetí zákona o registrovaném partnerství, o něco méně souhlasilo s povolením adoptovat děti homosexuálními páry a zavedením euthanázie.

Členové, krajské a základní organizace nové SZ

Na jaře 2003 měla SZ podle dostupných (často neúplných materiálů) kolem 740 členů, z toho velkou část pasivních. Odhadem lze označit 2/3 členstva za "tmavozelené" a jejich spojence, třetinu pak za jejich odpůrce s nulovými vazbami na ekoiniciativy a malým intelektuálním potenciálem. Aktivních členů SZ jsou nyní pravděpodobně desítky, několik málo desítek členů tvoří pasivnější, avšak mediálně známé a vlivné osoby. Zbytek, oněch několik set, jsou nejspíš příležitostní pomocníci, pasivní členové, případně se jejich aktivita omezuje na pouhé zaplacení členského příspěvku. Aktivita je patrná především u "tmavozelených".

SZ se na jaře 2003 stále řídila stanovami a jednacím řádem, přijatými ještě zlenickým sjezdem v březnu 2002.

Pod Krajskou organizaci (KO) SZ Praha, jíž předsedal Tomáš Bräuner, spadaly základní organizace (ZO) SZ na Praze 1 (předsedkyně Saša Uhlová), Praze 2, Praze 3, Praze 6, Praze 10 a Praze 11.

Pod KO SZ Středočeského kraje (Bohumila Bednáře vystřídal koncem dubna v předsednické funkci někdejší předseda SZ Jiří Čejka) spadaly ZO Mladá Boleslav, Poděbrady, Příbram, Říčany, Semčice a taktéž specifická ZO Zdice, dlouhodobě sestávající ze skupiny s ekologií nijak nesouvisejících lidí, vždy před sjezdem platící příspěvky.

KO SZ Jihočeského kraje vedená Věrou Maškovou se skládala ze ZO SZ České Budějovice, Hosín, Lhenice, Prachatice, Tábor a Všemyslice.

V KO SZ Plzeňského kraje, vedené Ivanem Čiperou, fungovaly ZO v Nepomuku, Sušici, Plzni - městě a Plzni - severu.

V KO SZ Karlovarského kraje s předsedou Pavlem Žlebkem vyvíjely činnost ZO Aš, Horní Slavkov, Cheb, Chyše, Karlovy Vary, Nejdek a Ostrov nad Ohří.

KO SZ Ústeckého kraje řízená Václavem Puchernou sestávala ze ZO Dubí, Chomutov, Klášterec nad Ohří, Most, Teplice, Ústí nad Labem - Střekov, Ú. n. L. - Severní terasa, Ú. n. L. - Neštěmice a Ú. n. L. - město.

KO SZ Libereckého kraje s předsedou Františkem Párysem sestávala ze ZO SZ Liberec a Semily.

Pod KO SZ Královéhradeckého kraje s předsedou Martinem Moníkem existovaly ZO Hostinné, Hradec Králové, Janské Lázně, Jaroměř, Kostelec nad Orlicí a Týniště nad Orlicí.

V KO SZ Pardubického kraje, vedené Josefem Ehrenbergerem, pracovaly ZO v Chrudimi, Jevíčku, Králíkách, Lanškrouně, Pardubicích, Rokytně a Svitavách.

KO SZ Jihomoravského kraje vedla Věra Zabloudilová a byla složená ze ZO Bílovice nad Svitavou, Brno-Bystrc, Brno-Nový Lískovec, Brno-střed, Brno-Žabovřesky, Hodonín, Modřice, Nová Ves, Otnice, Tišnov a Znojmo.

KO SZ kraje Vysočina v čele s Jiřím Růžičkou sdružovala ZO SZ v Jihlavě, Pelhřimově a Žďáru nad Sázavou.

Pod KO SZ Olomouckého kraje s předsedajícím Pavlem Andršem fungovaly ZO Hranice na Moravě, Jeseník, Kokory, Olomouc, Olomouc-Nové Sady, Olomouc-Radíkov, Prostějov, Přerov a Újezd u Uničova.

KO SZ Zlínského kraje neexistovala, v Kroměříží a Vsetíně však pracovaly místní ZO. Uvnitř KO SZ v čele s Evou Holubovou vyvíjely aktivitu ZO Čeladná, Český Těšín, Frýdlant nad Ostravicí, Havířov, Horní Životice, Nový Jičín, Opava, Ostrava-jih, Ostrava-sever, Ostrava-západ a Třinec.

Pavel Pečínka je doktorandem na katedře politologie FSS-MU v Brně, autor publikace Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě (G+G, Praha 2002). Článek byl vypracován mj. díky schůzím, materiálům, korespondenci, setkáním a rozhovorům s některými osobnostmi nového i bývalého vedení a řadovými členy SZ, zmíněnými výše v textu. Za to jim patří moje poděkování.

Vyšlo v Parlamentním zpravodaji č. 4, duben 2003, s. 31-36.