Pro již dlouholetou norskou debatu o připojení se ke sjednocující se Evropě je specifická její negativnost. Ani zastánci vstupu nedokážou představit EU lépe než jakési nutné zlo. Otázkou tak není atraktivnost EU, ale právě míra oné nutnosti. Pokud Norsko vstoupí do unie, národní loviště se budou podle euroskeptiků hemžit cizími rybáři, zemědělství v severských podmínkách bez štědrých dotací zajde a nakonec sama státní moc zcela zanikne v unii trpící chronickým "demokratickým deficitem."

Stejně tak argumentace zastánců členství sází především na strach. Pokud Norsko zůstane mimo unii, průmysl ztratí schopnost konkurence, zahraniční i domácí kapitál odejde ze země, přístup na evropský trh bude ztížen a izolované Norsko bude příliš slabé na scéně mezinárodní politiky. Málo entuziastický pohled na EU rozhodně není v severském měřítku vyjimkou. Sousední Dánsko (člen EU od 1973) a Švédsko (člen od 1995) patří k nejvíce "euroskeptickým" členům unie, strach severských zemí o ztrátu skandinávské podoby "státu sociálního blahobytu" (velferd, welfare) je nepřehlédnutelný.

Zásadní rozdíl však leží v nahlédnutí nutnosti členství. Zlé jazyky by mohly tvrdit, že Norsko si svůj zamítavý postoj k unii může dovolit díky svým značným příjmům z ropných vrtů. Zatímco například Švédsko se potýká s vleklou ekonomickou krizí a velkým státním dluhem, na norském "Fondu budoucnosti" leží 600 miliard norských korun (pro Kč násob čtyřmi) z ropných příjmů. Tyto finance přitom nemohou být puštěny do jinak nepříliš výkonné ekonomiky, kde se bankovní renta pravidelně pohybuje mezi 7-8 procenty a platy i ceny jsou již tak vysoko nad západoevropským průměrem. Norové jsou tak snad jediní na této planetě, kteří se domnívají, že nakupovat v sousedním Švédsku se vyplatí, a to nemálo.

Norská izolacionistická pozice má v západní Evropě významější paralelu jenom v podobně bohatém Švýcarsku. Pokud jedním z tradičních argumentů norských odpůrců členství byl pohled na unii jako na asociální klub boháčů žijících za vysokými hradbami celními bariér, v současnosti se stává spíše opak pravdou. Mezi Norskem a Švýcarskem existuje několik zřejmých paralel. Jejich národní mýty hovoří o větším předurčení pro demokracii než většina jiných národů, protože jejich země neprodělaly "klasický" feudalismus, ale byly společnostmi svobodných sedláků.

Švýcarské hojné užívání referend je známo. Norsko, které si v referendu zvolilo svoji státní formu a nezávislost na Švédsku roku 1905, má za ideální tvz. demokracii kořínků trav (grasrotdemokrati), tj. demokracii na nejnižší možné úrovni. Stejně jako kantonální Švýcarsko, klade Norsko až úzkostlivý důraz na regionální politiku, například na zvolení poslance za hlavní město je třeba dvojnásobný počet hlasů než na poslance z regionu. V tomto duchu se neslo i jedno z hesel odpůrců unie: "Ano vládě lidu, ne unii!". Netřeba snad zdůrazňovat, že pojem "vláda lidu", má v Norsku poněkud jiné asociace, než na jaké jsme zvyklí. Ve skeptickém pohledu Norů na unii také dále leží vlastní historie cizích nadvlád, půltisíciletí dánské a jedno století švédské.

Celé norské odmítání členství v EU má ovšem jeden velký háček. Ve roce posledního neúspěšného referenda (1994) přijal norský parlament smlouvu o "Evropském hospodářském prostoru" (EEA, EØS), která zajišťuje volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob mezi EU a Norskem, Islandem a Liechtenštejnskem, tedy zbytkem bývalé zóny volného obchodu EFTA.

Právě tato smlouva se stala oním "pučem", který se elegantně obešel bez referenda. Podstatnou podmínkou smlouvy je totiž přizpůsobování se EU v oblasti legislativy. Norsko má sice teoretickou možnost veta, v praxi však musí přejímat legislativní direktivy z Bruselu, aniž by mělo relevantní možnost ovlivnit jejich podobu.

Nutno říci, že "prozpůsobování se", probíhající zpravidla bez větší pozornosti norských médií a veřejnosti, je natolik ochotné, že v jeho rychlosti a bezproblémovosti se dostává Norsko na stupně vítězů i mezi členy EU.

Jsou však i další slabiny otevřeného charakteru smlouvy. Ku příležitosti rozšíření unie na východ uznal totiž Brusel za vhodné provést revizi této dohody. Toto jednání se pak překvapivě proměnilo v zatím neukončený maratón. Norsko sice nakonec v dlouhém licitování přistoupilo na zdesetinásobení (!) svého ročního příspěvku do pokladny EU na 1,8 miliardy ročně, doslova v hodině dvanácté však torpédovali konečné znění dohody Poláci, a to ve věci rybích kvót. Norsko je tak sice relativně nezávislé na unii v otázkách ekonomické, zahraniční a bezpečnostní politiky, jinak však musí platit a poslouchat stejně jako ostatní. Přistoupilo navíc i k Schengenské úmluvě, hranice na severu s Ruskem se tak fakticky stala vnější hranicí Evropské unie.

Formálně však Norsko mimo EU každopádně ještě nějaký rok zůstane. Podle průzkumů by sice dnes hlasovaly pro vstup do unie téměř dvě třetiny Norů, pro poslání nové žádosti, v pořadí by již páté, však chybí politická vůle. Situace se snad může změnit po parlamentních volbách v roce 2005. Další možným vlivem by mohlo být, pokud by Island poslal žádost o členství v EU.

Důvodem absence politické vůle je fakt, že zastánci a odpůrci vstupu nejsou rozděleni podle měřítka pravice a levice. Tradičně vládní sociálně demokratická strana ("Dělnická strana", AP) je proevropská, v posledních letech však ztratila mnoho hlasů. Konkurenční "Socialistická levice" (SV), která odmítá o vstupu do unii jen uvažovat, se naopak stává téměř stejně silnou. Současná menšinová vláda je pak složená z nelevicových stran.

Zdaleka největší koaliční strana "Praví" (Høyre) je jasně proevropská, předseda vlády Kjell Magne Bondevik ovšem pochází z mnohem menší euroskeptické "Křesťanské lidové strany" (KrF). Pokusme se představit si přes všechna úskalí politických paralel, že Josef Lux by svého času podmínil vládní spolupráci křeslem premiéra, a ODS by v čele s Václavem Klausem pouze odvětila dobře, proč ne.

Menšinová vláda rozdělená v evropské otázce tak raději toto téma velkým obloukem obchází. Šedou eminencí v pozadí vládní koalice je pak poměrně silná pravicově populistická "Pokroková strana" (FrP). Ovšem i tato strana jednoho muže, kdysi jasně proevropská, všechna vyjádření na téma vstupu do EU odbývá mlhavými vytáčkami ve snaze nerozdělovat vlastní voliče. V blízké budoucnosti tedy zůstane patrně všechno při starém. Přes mnohé nářky nemá vláda ani většina parlamentu zájem vypovědět dohodu o "Evropském hospodářském prostoru" a uzavřít pouze obchodní smlouvu s EU podle vzoru Švýcarska. Nová žádost o členství v EU pak nebude poslána, dokud jistota úspěchu nebude naprosto jasná.