Kumermann se snaží argumentovat, že státy středovýchodní Evropy zaujímají vstřícnější postoj vůči politice George W. Bushe než některé státy "staré Evropy", píše Brown a pokračuje:

Ve skutečnosti tomu však tak vůbec není a jen to ukazuje, že je daleko užitečnější používat [na velvyslaneckých postech] profesionální diplomaty než velvyslance bez profesionální diplomatické kvalifikace. Také Kumermannův článek dokazuje velkou míru politického pokrytectví, jaké vládne mezi některými členy politické elity v České republice.

Kumermann je bývalý disident, signatář Charty 77. Po roce 1989 působil jako novinář.

Je pochopitelné, že lidé jako Kumermann odmítli veškeré intelektuální spojenectví s komunismem. Daleko zajímavější je však, že tito lidé také házejí do stejné škatulky západoevropský socialismus a liberalismus a přijali ideologii "volnotržních" konzervativců, zejména jejich velké hrdinky Margaret Thatcherové, které sama byla silně ovlivněna zásadním textem F.A. Hayeka "Cesta do otroctví".

Hayekova kniha se stala základem pro hospodářské revoluce osmdesátých let a pro likvidaci keynesovské hospodářské ortodoxie. To je proces, který obdivuhodným způsobem popsali Daniel Yergin a Joseph Stanislaw ve své knize The Commanding Heights: The Battle for the World Economy (Velitelské výšiny: Boj o světové hospodářství).

Na tom není nic špatného, až na to, že tito čeští disidenti nejsou původními tvůrci těchto myšlenek, ani je dál nijak nerozvinuli, jen je kompletně přejali od těch západních politiků, které začali obdivovat, a skoro vůbec se nezamysleli nad tím, jak realistické či relevantní je přijmout tyto teorie pro jejich vlastní společnosti, nacházející se v procesu postkomunistické restrukturalizace - toto je dosud aktuální, sporná otázka.

Zatímco tyto tvrdě nekompromisní hospodářské filozofie jsou možná populární ve Spojených státech (pokud máte správnou barvu kůže a správně vysoký příjem), pro obyvatelstvo zemí, navyklých na to, že se o ně od kolébky až do hrobu staral stát, pro nějž byl nejznámější a nejatraktivnější příklad západoněmeckého ráje sociálních služeb, jsou ultrakonzervativní ekonomické teorie ve střední Evropě méně populární. Důkazem toho je skutečnost, že po celé střední Evropě v posledních letech vznikly sociálnědemokratické vlády a hospodářský neoliberalismus, praktikovaný bezprostředně po roce 1989, byl odmítnut.

Tato věc se mi zdá za posledních třináct let vývoje v České republice nesmírně zajímavá: totiž představa, že každý názor, který se diametrálně odlišuje od názorů předchozího komunistického režimu, či od jakýchkoliv myšlenek, třeba jen vzdáleně spojených se socialismem, musí být správný a pravdivý a kdo tento názor nesdílí, musí se mýlit.

Jak v této souvislosti poznamenala historička Eva Hahnová:

"...antikomunističtí čeští disidenti a exulanti, stejně jako postkomunistické elity, které podporují fundamentalistický antikomunismus, stále ještě pohlížejí na svět očima nacionalisticky konzervativní pravice..."

[M.D. Brown & E. Hahn, 'The Sudeten Dialogues,' Central Europe Review, 7.5.01, Vol. 3, No.16, www.ce-review.org ]

Osobně shledávám Kumermannův postoj značně jednoduchým, i když je pochopitelný, vzhledem ke zkušenostem těch lidí, kteří byli komunisty pronásledováni tak jako on.

Jiní čeští disidenti jako Václav Havel zaujímali velmi podobný postoj, stejný postoj zaujímal v devadesátých letech Václav Klaus, kdy byl usilovným neoliberálem, i když od doby, kdy se letos stal českým prezidentem, svůj postoj poněkud zmírnil.

Je dobré si uvědomit, že politický život v České republice byl do značné míry ovlivňován názory těchto bývalých disidentů, mnozí z nichž podepsali Chartu 77 a pak zastávali ve vládách po roce 1989 významná postavení. Jak jsem napsal jinde:

"....[Charta 77] měla při svém vzniku celkový počet 243 podpisů (a na vrcholu své slávy asi 1000). Jejím naivním účelem bylo přimět Československou socialistickou republiku, aby dodržovala své povinnosti v oblastech mezinárodního i domácího práva, nejvýznamněji ty, která zaručovala lidská práva a základní svobody. To byly požadavky, které byly neslučitelné s všeobjímající podstatou strany a státu.

Charta 77 byla vlastně jediným disidentským hnutím v Československu, avšak byla zřejmě známější a měla větší vliv v zahraničí než doma, bezpochyby i proto, že ji silně podporovali západní intelektuálové, tisk a Rádio Svobodná Evropa...

Charta 77 se však nikdy nestala masovým hnutím jako polská Solidarita a její vliv na komunistickou moc byl a je velmi sporný. I když mnoho vedoucích představitelů Charty 77 se podílelo na revoluci roku 1989 a na prvních postkomunistických vládách, Charta 77 nebyla hlavním důvodem rozkladu komunistického režimu v Československu."

Viz ZDE

Pokud vím, Kumermannovy názory většina českého obyvatelstva nesdílí. Mnoho českých občanů totiž mělo za posledních třináct let z restrukturalizačního postkomunistického procesu v zemi jen velmi malý prospěch. Ti, kteří z něho prospěch měli, totiž ti, kdo si zajistili lukrativní vládní místa anebo pracují pro západní firmy, mají tendenci být vůči těmto názorům vstřícnější -- což je konec konců pochopitelné.

Disidenti ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou dnes politiky, ekonomy a univerzitními pracovníky v elegantních oblecích. Šíří západní konzervativní ortodoxii, jako by byla jejich vlastní, a jsou tak ideologicky fanatičtí jako pošetilí marxisté, které nahradili. Je sotva překvapující, že někteří z nich jsou i nadšenými obdivovateli George Bushe a jeho společníků.

Avšak z průzkumů veřejného mínění (pokud něco znamenají) v České republice i v Maďarsku nadále vyplývá, že 70 procent obyvatel v těchto zemích se staví proti současnému útoku na Irák. Viz BBC

Český prezident Václav Klaus zdůraznil, že "Česká republika není součástí koalice, která nyní vede válku proti režimu Saddáma Husajna."

Kromě toho, nezreformovaná česká komunistická strana KSČM zaznamenala úspěchy při posledních všeobecných volbách v České republice a v současnosti v zemi hraje důležitou, i když kontroverzní roli.

Tyto skutečnosti znamenají, že Kumermannovy názory nejsou ničím víc než pouhými jeho názory a nijak nevypovídají o názorech celé České republiky. Svědčí jen o názorech malé části české politické elity.

Přečteme-li si Kumermannův dopis podrobněji, uvidíme, že jasně ilustruje to, co mám na mysli. Kumermann začíná útokem na Kampaň pro jaderné ozbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament, CND), která byla pro západoevropskou pravici v osmdesátých letech dlouho černou ovcí. Konec konců, jen silní pošetilci mohli přece protestovat proti přijímané moudrosti doktríny Vzájemně zajištěné zkázy, Mutually Assured Destruction (MAD) a jen opravdoví pitomci mohli přece brát vážně nabídku odzbrojení z Ruska ze začátku devadesátých let.

Kumermann se zmiňuje o "módě zvané Kampaň pro jaderné ozbrojení, která byla tak populární po celé západní Evropě" a kritizuje jednoho z jejích vedoucích představitelů, sociálního historika E. P. Thomsona, že nezaujal dostatečně ostrý postoj proti sovětským jaderným zbraním ve východní Evropě.

Tyto poznámky odhalují jen Kumermannovu neznalost křesťansko-socialistických kořenů CND v Británii padesátých let, jak je podporoval filozof Bertrand Russell, jejich popularitu i významnou roli, jakou tyto křesťansko-socialistické kořeny hrají v britské politice už po dobu mnoha desetiletí -- i Tony Blair býval členem CND.

Kumermann argumentuje, že byl Thomson "ideologicky zaslepený: uznával jen jediné skutečné nebezpečí pro mír na evropském kontinentě, americké zbraně, a jen proti nim chtěl bojovat. A tak odešel s prázdnýma rukama. Tento příběh hovoří sám za sebe a nabízí celou řadu témat k diskusi. Vezměme jednu věc: Na rozdíl od našich západních protějšků, máme tendenci chovat se dost skepticky, když se šíří příliš silná mírová rétorika."

I kdyby byla tato historie pravdivá (není: Kampaň pro jaderné odzbrojení vedla živý dialog s československými disidenty a v důsledku jejich naléhání pochopila, že v komunistické části Evropy je součástí boje proti jaderným zbraním boj za svobodu a lidská práva, dělala tím české tajné policii značné problémy, viz například pražské režimní "mezinárodní mírové shromáždění" tuším v roce 1988, kdy se komunistickému režimu nepodařilo umlčet západní levicové delegáty, kteří při svých vystoupeních v Praze kritizovali komunistický režim a setkali se s chartisty; honičky s Stb v pražské Hvězdě v této věci vysílala ve svých reportážích z Prahy televize BBC, byl tam reportér John Simpson, pozn. JČ), Kumermannovo tvrzení, že "my" (český národ) se stavíme "skepticky" vůči "mírové rétorice" je samo o sobě rétorické; stačí pomyslet na silně záporný postoj českých občanů vůči válce o Kosovo v roce 1999 a je zjevné, že je tento Kumermannův argument nepřesvědčivý.

Kumermann připomíná, abychom "si také uvědomili, že jsme byli [my Češi] po desetiletí vystavování nejprimitivnější propagandě, takže to nás naučilo o všem pochybovat , číst mezi řádky a být citlivý na aparátčickou propagandu. Tyto schopnosti jsou velmi užitečné ve zdejším regionu, kde se šíří velmi podobný druh propagandy. Nejstupidnější a nejjednodušší argumenty, o nichž jsme si mysleli, že byly pohřbeny spolu s 'táborem míru a socialismu', se objevují znovu a znovu. Je iritující, že existuje stále mnoho jinak inteligentních a poctivých lidí, kteří je přijímají bez jediného zrnka pochybností."

Předpokládáme snad správně, že citlivost vůči "aparátčické propagandě" platí i na Kumermannův vlastní text. Kumermann má zřejmě pocit, že idioty jsou i všichni ti, kdo se postavili proti angloamerickému útoku na Irák.

Ale to nejlepší u Kumermanna teprve přijde. Píše:

"Ať se vám to líbí nebo nelíbí, mnoho (většina) z nás je přesvědčena, že vděčíme za svou novou svobodu Americe. Nemůžeme popřít, že svobodná Evropa taky trochu pomohla a vyvíjela určitý nátlak, ale nakonec nás osvobodily Spojené státy se svým -- tak často zesměšňovaným -- pojmem 'říše zla'."

Kumermannovo nekritické přijímání mýtu, že Spojené státy "zvítězily" ve studené válce, protože zaujaly v osmdesátých letech za Ronalda Reagana vůči Sovětskému svazu tvrdou linii, je v nejlepším případě jen jednorozměrnou interpretací rozpadu sovětského bloku po roce 1989. V nejhorším případě je to naprostá hloupost.

Avšak je to verze, kterou často přijímají ti, kdo dávají přednost černobílému vidění, těm interpretacím historie, v nichž "dobro bojuje proti zlu", a nikoliv takovému vnímání historie, které osvětluje minulost nejrůznějšími odstíny šedé a odhaluje všechny dobré i špatné stránky.

Kumermannovo neochotné přiznání, že Evropané hráli taky určitou minoritní roli při osvobozování národů východní Evropě je trochu podivné vzhledem k intenzivnímu úsilí německé vlády v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech vytvářet dialog s Východem a vzhledem ke klíčové roli Poláků a Maďarů při likvidaci komunistické moci ve střední Evropě.

Kumermann také zcela ignoruje významnou roli Michaila Gorbačova při ukončení studené války. Osobně argumentuji, že jeho role byla pro pád komunismu pravděpodobně významnější než cokoliv, co tehdy udělali Reagan anebo Thatcherová.

A pak Kummerman končí vrcholem: "Neustále se nám lhalo o historii druhé světové války, že to prý bylo sovětské vítězství nad nacismem, a tak jsme proti tomu mohli bojovat jen tím, že jsme udržovali vzpomínky na americkou roli při osvobozování naší země naživu (někdy jsme si z ní dělali téměř idol)."

Ano, přispění západních spojenců k porážce nacistického Německa bylo za železnou oponou potlačováno, stejně tak jako ústřední role Sovětského svazu při porážce nacistického Německa byla vyzmizíkována z učebnic dějepisu na Západě.

Kumermannova logika je tady jasná: Ať už říkali komunisté cokoliv, musí to být nepravda, a cokoliv říkal Západ, musí být pravda, bez ohledu na jakékoliv další okolnosti.

Je to simplistní logika binární opozice, chybí jí "integrované myšlení" a je diktována čistě jen ideologickými předsudky a omezeními -- přesně tak, jak omezené bývaly kdysi názory komunistů.

Kumermann jaksi neví, že v současnosti neexistuje žádný seriózní vojenský historik, který by popíral, že Sověti učinili pro porážku nacistického Německa více než západní spojenci.

Zřejmě je pro Kumermanna obtížné přiznat, že v tom, co tvrdili komunisté, může být zrnko pravdy. Jeho postoj neumožňuje lidem pochopit obtížnou pravdu, že Evropa byla osvobozena od nacismu úsilím diktátorského a genocidního režimu v Moskvě, režimu, který posléze zbolševizoval s tichým souhlasem Západu polovinu evropského kontinentu, aby si zajistil vlastní bezpečnost.

Jaksi úplně pominul, že komunistické Československo bylo jednou z prvních zemí na světě, která v květnu 1948 oficiálně uznala Izrael, bylo první zemí, které vyslalo do Izraele zbraně, kterých bylo tak zoufale zapotřebí, a udržovalo s Izraelem diplomatické styky až do roku 1967.

(Musím říci, že jsem se docela zasmál, když jsem si povšiml, že Jerusalem Post navrhuje uživatelům svých internetových stránek, aby užili přístupového hesla "15May48".)

Jde o události, které svědčí o tom, že syrová historie je ošklivá, chaotická a konfliktní. Kumermann však, jak se zdá, dává přednost "vyčištěné", zpolitizované minulosti.

Co se týče amerického "osvobození" asi deseti procent území západních Čech v dubnu 1945, kteréžto je nyní oslavováno v České republice a jehož oslavy nahradily jakoukoliv vzpomínku na to, že Sovětská armáda osvobodila ostatních devadesát procent území Československa, to je další příklad toho, jak se Kumermann přidržuje zpolitizované a mytologické verze české historie. Psal jsem stručně anglicky o tomto konkrétním mýtu ZDE.

Kumermann končí slovy:

"Takže je pravděpodobné, že my [Češi] nyní představujeme starou Evropu tradičních hodnot - v protikladu vůči nové Evropě pseudointelektuálských experimentů. Náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk jednou řekl, že státy přežívají na základě ideálů, z nichž byly zrozeny. Jsem přesvědčen, že totéž platí i o tak silně provázaném kontinentu, jakým je Evropa."

Kumermann zjevně zapomněl, že Masarykovým heslem (i heslem Československa) bylo "Pravda vítězí", výrok, vypůjčený od Jana Husa, náboženského reformátora z patnáctého století a národního symbolu. Přečtěte si inteligentní zkoumání významu Jana Husa pro českou historii od Kathryn Murphyové (v češtině ZDE)

Komunisté ve východní Evropě zkreslovali a falšovali historii po dobu čtyřiceti let, ale to automaticky neznamená, že "pravda", která byla hlásána na Západě během studené války, byla pravdivější. I ona obsahovala značnou míru propagandy a pokrytectví , což dobře věděl George Orwell.

Pro Kumermanna není "pravda" rozporná ani složitá, ale prostá a jednoduchá, a příhodně podporuje jeho vlastní politické názory.

Osobně se stavím k jeho textu se stejně zdravou skepsí, s jakou pohlíželi kdysi Čechoslováci na komunistickou propagandu.

Veřejné mínění v České republice je daleko inteligentnější, složitější a rozrůzněnější, než co tvrdí Kumermann.

Mimo jiné je to i proto, že mnoho lidí ve východní Evropě nezapomnělo na to, že jim Západ odmítl pomoc v době, kdy to zoufale potřebovali -- v letech 1938, 1945, 1953, 1956 a 1968 -- stejně tak, jako mnoho Iráčanů nezapomnělo na zradu George Bushe seniora v roce 1991.

Kdybych byl občanem Izraele, byl bych poněkud znepokojen jednostrannou a zkreslenou interpretací názorů jeho českých spoluobčanů, jak ji prezentuje tento velvyslanec ČR. Nutně to vyvolává podezření, jak asi přesně zachycují Kumermannovy depeše z Izraele do Prahy skutečnou situaci v Tel Avivu.