Nová Evropa podporuje tradiční hodnoty

Daniel Kumermann

Všechny ty podivné ideologie, jako postmodernismus či politická korektnost, které vznikly z absence skutečných problémů, šly mimo nás

Zdá se, že kamkoliv se v těchto dnech obrátím, všichni se zajímají o totéž: Až vstoupí nové země do Evropské unie, změní postoj této organizace vůči Izraeli a Blízkému východu všeobecně?

Odpověď je vždycky prostá: Nevím. Jediné, co mohu učinit, je vysvětlit, jak naše zkušenost z komunistického režimu nám v podstatě dává jinou perspektivu, než jaký je postoj, který převažuje v EU.

Přestože nové země, vstupující do Evropy, nejsou homogenní skupinou, to, co říkám, se v podstatě týká čtyř zemí takzvané Visegrádské skupiny: Polska, Slovenska, Maďarska a České republiky.

Tento rozdíl lze nejlépe ilustrovat příběhem z konce osmdesátých let.

Tehdy existovala v západní Evropě móda, které se říkalo Kampaň pro jaderné odzbrojení. Její duchovní vedoucí představitel, jakýsi britský profesor jménem E.P. Thomson, přicestoval do Prahy a chtěl, aby čelní signatáři hnutí za lidská práva Charta 77 poskytli jeho kampani podporu. Setkal se s několika z nich, ale nepřesvědčil ani jednoho. Zklamán se vrátil do Londýna a vydal článek, že jsou Češi pro věc míru ztraceni.

Thomson však nechtěl udělat vůbec žádné ústupky. Zastával ideologicky tvrdý postoj a viděl jen jediné skutečné nebezpečí na [evropském] kontinentě, americké zbraně, a chtěl bojovat jen proti nim. Tak se vrátil s prázdnýma rukama.

Tento příběh je sám o sobě značně výmluvný a nabízí celou řadu otázek k diskusi. Vezměme si jednu věc: Na rozdíl od našich západních protějšků máme tendenci být poněkud skeptičtí, když se šíří příliš mnoho mírové rétoriky.

Konec konců, kdybychom vzali v úvahu jen argumenty Sovětského svazu, Sovětský svaz byl nejmírovějším národem v lidské historii. Na Blízkém východě se pořád hovoří o míru, na mír se přísahá a existuje manichejské rozdělení mezi těmi, kteří přece chtějí mír, a těmi, kteří jeho příchodu přece brání. Do tohoto zmatku můžeme my přinést určitý odstup a určitý zdravý, poněkud cynický postoj.

Uvědomte si také, že jsme byli vystavováni po desetiletí nesmírně primitivní propagandě, která nás naučila, abychom pochybovali o všem, co se říkalo, naučila nás velkému umění číst mezi řádky a posílila naši citlivost vůči aparátčickým nesmyslům. Tyto schopnosti jsou velmi vítané v tomto regionu, kde se šíří velmi podobná propaganda.

Některé nejpitomější a nejjednodušší argumenty, o nichž jsme si mysleli, že už byly pohřbeny spolu s "táborem míru a socialismu", se objevují znovu a znovu. Irituje nás, že existuje dost velké množství jinak inteligentních a poctivých lidí, kteří je přijímají bez jediné známky pochybnosti.

Ještě jiným rozdílem je to, že žádné nové evropské země nemají koloniální minulost, a tak nemají postkoloniální špatné svědomí, které, jak se zdá, zkresluje postoj některých našich západních bratrů.

Nevím, zda takový syndrom oficiálně uznávají psychologové, ale zdá se, že je to jediným dosažitelným vysvětlením jinak nevysvětlitelného nutkání u těchto Západoevropanů vnášet koloniální vzorce a obrazy do diskursu o Blízkém východě. Vzhledem k tomu, že toto břemeno nemáme, můžeme se na tyto pokusy dívat s jasnou myslí (a také hodně nechápavě). Jednoho dne možná také budeme moci vysvětlit, jak nesmyslné jsou tyto pokusy.

Krize o Iráku ukázala lépe než cokoliv jiného, že se neúčastníme široce rozšířené západní zábavy útočení na Ameriku. Ať už se vám to líbí či nelíbí, mnoho (většina) z nás zastává názor, že vděčíme za svou novou svobodu právě Americe.

Nemůžeme popřít, že určité množství pomoci a nátlaku přišlo také ze svobodné Evropy, ale nakonec nás osvobodily Spojené státy svým -- tak často zesměšňovaným -- pojmem "říše zla".

A nejen to. Vzhledem k tomu, že se nám neustále lhalo o historii druhé světové války, že prý to bylo sovětské vítězství nad nacismem, nemohli jsme si pomoci a bojovali jsme proti tomu tím, že jsme udržovali naživu vzpomínku na americkou roli při našem osvobození (někdy jsme z ní dělali přímo idol).

Vzhledem k tomu, že jsme měli podrobné informace o úmyslech komunistů, neměli jsme pochyb o tom, že právě americká politika zadržování komunismu udržovala zadky našich západních sousedů ve svobodě a bezpečí, takže si mohli vypracovat veškerou svou sofistikovanou protiamerickou kritiku.

Se vším tím laškováním a lezením kamsi v onom Kvartetu (Spojené státy, Evropská unie, Rusko, OSN) není pochyb o tom, že existují velmi rozdílné názory. Některé kroky, které některé strany činí, mají, jak se zdá, charakteristiky otevřené zášti.

My jsme pevně zakotveni v Evropě a přitom jsme plně otevřeni vůči USA. Proto můžeme pomoci překonat neshody a uhladit ostré hrany, i když naše role přirozeně není všem zrovna vítaná.

Žili jsme v podstatě po dobu několika desetiletí pod sovětskou okupací a naši přátelé z pobaltských zemí žili pod okupací po celou tuto dobu nepřetržitě. Jejich okupace byla podle mého názoru tvrdší, víc ponižující a destruktivnější než cokoliv, co vidíme tady kolem sebe. Avšak tyto země nikdy nezačaly užívat systematického násilí, nemluvě o terorismu.

Je mi jasné, že tento druh zkušenosti je velmi obtížné pochopit, ale mohlo by to pomoci změnit etický pohled Evropanů na Blízký východ, posunout ho směrem pryč od postmoderního relativismu a posílit tak postavení EU v této oblasti.

Existují ještě další stejně důležité a zajímavé rozdíly, ale dovolte mi, abych skončil jevem, který chci nazvat -- pro nedostatek lepšího výrazu -- odloženým časem. To bylo v disidentských kruzích v mé zemi společné téma, zejména pro bývalého prezidenta Václava Havla. Komunistické režimy měly tendenci proměnit přirozený běh času v šedou masu bezčasí, která se jen točila kolem určitých rituálů, pohybovala se odnikud nikam. Náš odpor vůči komunistickému útoku proti času nám poskytl jiný smysl historie.

Už jsem se o tom zmínil v souvislosti s tím, jaký postoj zaujímáme vůči americké účasti v druhé světové válce. Podobně, v roce 1967 došlo k určité události, která může být stále v naší živé paměti, zatímco o pár kilometrů na západ už zřejmě patří k dávno zapomenuté minulosti.

Proto my lépe rozumíme určitým základním příčinám dnešní situace na Blízkém východě, a proto také můžeme pomoci nalézt racionálnější způsob, jak tu situaci vyřešit, způsob, který se odlišuje od těch, které jsou nyní k dispozici na trhu.

Z tohoto hlediska bych se chtěl odvážit nesouhlasit s už proslaveným výrokem amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda. Komunistické režimy a existenciální výzvy života v komunismu nás přiměly, abychom udržovali při životě ony ideály a normy, které vytvářely před mnoha desetiletími Evropu. Všechny ty podivné ideologie jako postmodernismus či politická korektnost, které vznikají z nedostatku skutečných problémů, nás minuly.

Je pravděpodobné, že právě my představujeme starou Evropu tradičních hodnot, na rozdíl od nové Evropy pseudointelektuálských experimentů.

Náš první prezident, Tomáš Garrigue Masaryk, jednou řekl, že státy přežívají na základě těch ideálů, z nichž se zrodily. Věřím, že totéž platí i o kontinentu tak těsně provázaném, jako je Evropa.

Náš vstup do EU může být z finančního hlediska dost nákladný. Zároveň bychom mohli pomoci Evropě znovu najít své místo v tomto současném , stále nebezpečnějším světě -- i vliv na Blízkém východě -- místo i vliv, které si zaslouží.