Amerika by měla nejen svrhnout Saddáma Husajna, ale měla by i zmodernizovat celý arabský svět. Přílišná tolerance vůči arabským způsobům přinesla strašlivou sklizeň -- Arabům samotným i Americe, která je zatažena do jejich záležitostí. Boj mezi arabskými vládci a lidmi, kteří se je snaží svrhnout, je nyní americkou záležitostí.

V sedmdesátých a v osmdesátých letech se začala rozpadat politická a hospodářská stavba arabského světa. Explozivní demografické trendy zničily, co bylo vybudováno v éře po získání nezávislosti a arabský svět ovládla zuřivá verze islámu. Ta poskytla lidem útěchu, svedla mladé lidi a vytvořila jazyk resentimentu. Spojené státy se časem staly hlavním terčem ukřivděných lidí, kteří už přestali věřit, že mohou dosáhnout spravedlnosti ve vlastních zemích.

Amerika by se neměla omlouvat za svůj "unilateralismus". Boj za světský, modernistický pořádek v arabském světě je úsilí zlepšit život pro samotné Araby. To, že v posledních měsících došlo k zintenzivnění aktivity islámistů, je důsledkem skutečnosti, že si mysleli, že Američané se přestali zajímat o arabský svět. Avšak projev prezidenta Bushe z loňského ledna o "ose zla" vyvolal mezi islámisty skutečnou paniku.

Úspěšná válka v Iráku by v arabském světě dodala odvahy všem, kdo si ho přejí osvobodit od zpátečnictví a politického úpadku. Tak by se Spojené státy staly v arabském světě katalyzátorem a podporovatelem sociální revoluce. Nová válka by měla přijít s příslibem, že stojí Spojené státy na straně reforem.

Americkou invazi do Iráku otevřeně podpoří Kuvajt a Qatar, avšak ostatní arabský svět se bude snažit schovat a bude doufat, že ho to nezasáhne.

Velmi málo Arabů si však bude myslet, že tato válka bude wilsonovským úsilím rozšířit v arabském světě vládu svobody. Je nutno jim odpustit jejich pochybnosti, protože americká moc byla dosud založena na vztazích s vojenskými vládci a monarchy bez demokratického mandátu. Amerika nezná střední vrstvy a vzdělané obyvatelstvo v arabských zemích. Dosud přijímala autokratický status quo v arabských zemích a tolerovala jeho kulturní zlovůli. Nová americká role v arabském světě musí být jiná.

Na rozdíl od let 1990-1991, kdy Arabové považovali Saddáma Husajna za jakéhosi Jánošíka, je nyní jejich podpora pro něho slabá.

Americká moc má v arabském světě dvě možnosti. Buď může jednat uměřeně s pesimistickým přesvědčením, že se v arabském světě nic nedá změnit. Druhou možností je silnější americká role v arabském politickém životě: prosazení reformistického projektu, který by zmodernizoval arabský svět. Začalo by se Irákem.

Při poslední válce v Perském zálivu nebylo cílem Američanů zasahovat do vnitřní irácké politiky. Bush senior apeloval na Iráčany, aby "vzali věci do vlastních rukou", ale tato revoluce byla poražena. Colin Powell posléze napsal, že úspěch této revoluce nebyl americkým politickým cílem.

Za posledních deset let se však rovnováha změnila. Spojené státy se dostaly do palby mezi vládnoucími arabskými režimy a islámskými povstalci, kteří je chtějí svrhnout. Tito povstalci nemohli zvítězit v Alžírsku, v Egyptě, v Tunisku, v Sýrii ani na Arabském poloostrově, a tak se zaměřily na Spojené státy. Jejich otevřená společnost byla lehčím cílem než uzavřené arabské státy. Bin Laden chtěl podvrátit exkluzivní vztah saúdské královské rodiny se Spojenými státy. A situace v Saúdské Arábii se změnila: její obyvatelstvo je nyní mladší, chudší a nespokojenější. Zintenzivnila se vlna antiamerikanismu a antimodernismu a saúdští vládci jí nestáli v cestě. Začali se chovat opatrně -- sami stojí na straně Spojených států, avšak doma dovolují silní projevy antiamerikanismu.

Američané budou po svržení Saddáma Husajna muset zůstat v Iráku dlouho, aby nový pořádek zakořenil. Pro zavedení pax americanato bude stát zato. V Saúdské Arábii je Amerika přítomna už skoro šedesát let, v Egyptě třicet. V obou těchto zemích však vládne silný antiamerikanismus. Politický život v Egyptě odumřel, jeho náhražkou se pro obyvatelstvo stal antiamerikanismus. Irák by nemusel být plný antiamerikanismu jako ostatní arabské země. Přesto však by ještě mohl své americké osvoboditele zklamat.

Avšak Američané by se měli chovat odvážněji než v roce 1991. Nehrozí nebezpečí, že by šiitší muslimové na jihu Iráku vytvořili fundamentalistický islámský stát. Pravděpodobně by tam vznikla světská verze šiitského islámismu.

Nový režim v Iráku by pravděpodobně znamenal konec intenzivního panarabského antiamerikanismu, už jen proto, že Palestinci byli dosud tak věrnými stoupenci Saddáma Husajna. Nový irácký režim by už zřejmě palestinské vzbouřence nepodporoval. Nový režim v Iráku by zřejmě posílil šiity a Kurdy a toto obyvatelstvo nijak nepodporuje panarabismus.

Arabský svět, osvobozený od příkladu klanové vlády Saddáma Husajna a jeho příbuzných z města Tikrit by zřejmě vedl k přehodnocení role politické moci a samé podstaty státu. Likvidace tohoto strašlivého režimu s tak intenzivním kultem teroru by nabídla Iráčanům i všem Arabům nový začátek, bez despotismu.

Avšak úkol znovuvybudování Iráku bude nesmírně obtížný. Američané budou muset v Iráku udělat to, co udělali v Japonsku po druhé světové válce. Avšak Irák je velmi rozrůzněný a tím se od Japonska odlišuje. Amerika je také dnes úplně jinou společností, než jakou byla v roce 1945 -- daleko rozrůzněnější, daleko víc naplněnou sebepochybnostmi a nemá pocit spravedlivého misionářství, které jí dodávalo energii během válečných let a během práce v Japonsku.

Avšak poválečná demokratická reforma Japonska je pořád ještě důležitým vzorem. Američtí vítězové zemi demilitarizovali a zdemokratizovali. Vítězové měnili sdělovací prostředky, školství i učebnice. To všechno budou muset udělat Američané i v Iráku. Irák potřebuje amerického vojenského správce, který by pomohl ho přivést do normálního světa.

V minimální případě by v Iráku mohla vzniknout alespoň polodemokratická politika jako v Turecku či Jordánsku.

Pocit Arabů, že jsou na světě ve všem jen obětmi, je produktem politické tradice agresivní sebelítosti. Američnaé by měli usilovat o vytvoření takového arabského světa, který uzná svou vlastní hospodářskou a politickou zaostalost a začne hledat, jak se osvobodit od těchto ochromujících sektářských atavismů.

Amerika si může dovolit hrát velkou roli v Iráku i jinde. Arabský svět by ovšem mohl americké vítězství umenšit, či přímo zlikvidovat. Arabové možná odmítnou americké reformy a budou poukazovat na hříchy amerických reformátorů.

Rubikon však už byl překročen. Jakákoliv válka nemůže být hroznější než strašlivé následky toho, kdyby se nyní Spojené státy, které se přiblížily těsně k válce, najednou na poslední chvíli rozhodly do války nejít a dovolily iráckému diktátoru, aby vládl dál.