O pár let později, přesněji na počátku roku 1977, kdy v pražském Národním divadle probíhala mediální masová podpisová akce proti Chartě 77, na kterou se i přes vážnou nemoc dostavil také Horníčkův někdejší herecký kolega Jan Werich, Horníček naopak rychle z Prahy ujel a aby se toho vpravdě "klasického národního tyátru" nemusel osobně zúčastnit, vymluvil se na svoji nemoc a schoval se v jistých západočeských lázních. Jeho nepřítomnost při tomto "nároďáku" natolik rozlítila tehdejší tuzemské komunistické kulturšéfy, že po něm ihned vyhlásili celostátní pátrání, aby jeho podpis mohli aspoň dodatečně připojit k těm stovkám dalších "národních" či "zasloužilých umělců" v celé té obludně ostudné akci.

Když tento herec, spisovatel, režisér a výtvarník v sobotu ráno zemřel, nejen jeho nemálo uměleckých kolegů, ale možná až miliony jeho příznivců to jistě upřímně zarmoutilo. Tak všestranných a zároveň obyčejně lidsky slušných lidí mělo o má české dramatické umění jen velmi málo. Kdejaká ještě z dob "normalizace" slavná herecká osobnost na něj teď jistě bude "s láskou a úctou vzpomínat", tak jako například jeho herecká partnerka Jana Hlaváčová z jejich slavného filmu z roku 1960 Kam čert nemůže. Snad si tedy tito vzpomínající konečně uvědomí i skutečnou jedinečnost a výjimečnost této nejen umělecky, ale i lidsky silné osobnosti. Neboť ta prostá lidská slušnost Miroslava Horníčka nebyla právě tou nejsilnější stránkou mnoha jiných jeho tuzemských uměleckých kolegů.