Standa napovídá

Jednou takhle koupím v bazaru za 40 Kč knihu a jdu domů Byla mi nějaká povědomá. Příběhy pilota Pirxe od Stanislava Lema. Nojo, tohle jsem už taky čet, ale zapomněl obsah. Nějaký to dežaví, teda jako povědomí, že už jsem to jednou znal, by tady bylo, ale...ano je to téměř přesně čtvrt století. Bylo mi čtrnáct.

Člověk z Marsu

"Sakra jak ten chlápek umí dobře psát a překladatel taky není špatnej, tohle jsem si tenkrát vychutnat nedokázal," obchází mne bledá závist nad povídkou Ananké z roku 1971. Na straně 236 vykreslil Lem postavu pilota Pirxe takhle:

"Byl mezi třicítkou a čtyřicítkou, spíš ke čtyřiceti -- k hranici stínu, kdy už člověk musí přijímat podmínky nepodepsané smlouvy, předložené bez ptaní. Kdy víš, že to, co platí pro jiné, platí i pro tebe a žádné výjimky neexistují.

Stárnout člověk má, přestože se to příčí jeho povaze. Tělo to dosud dělalo potají, ale už na to nestačí. Je k smíchu, když mladistvý věk ustanovuje jako pravidlo hry vlastní neměnnost. Každý rok si říká: "Byl jsem dětinský, nezralý, teď už jsem to skutečně já -- a takový už zůstanu.""

Ha ha...

Nejdřív údiv

"V objevu nesmyslnosti takového tvrzení tkví zprvu víc údivu než strachu," pokračuje autor a přidává: "Je to tak silný pocit rozhořčení...to utkání mělo přeci vypadat jináč. Po překvapení, hněvu a protestu začne pozvolné vyjednávání se sebou samým, s vlastním tělem. Bez ohledu na to jak plynule a nepostižitelně stárneme fyzicky, nejsme nikdy schopni se této kontinuitě přizpůsobit rozumem a duševně pak stárneme ve skocích.

Nastavíme se na třicet pět a potom na čtyřicet let, jako by už v tom věku měl člověk zůstat. Po další revizi musíme znovu prolomit sebeklam, což narazí na tak velký odpor, že odrazem doskočíme příliš daleko a skuhráme jako padesátiletí. Časem to začnem dělat naschvál. Když už musím platit, tak tady máš navíc potvoro, budu tak starý, že budeš zírat.

Hranice stínu

Na hranici stínu, skoro za ní, právě tak daleko aby se ještě nic nedělo a přesto bylo vidět, že neexistují nedotčené šance. Přítomnost už není žádným příslibem, žádnou čekárnou, úvodem, trampolínou velkých nadějí.

"Údajný trénink byl neodvolatelnou skutečností, úvod vlastním obsahem, naděje -- chimérami. Nezávazné, prozatímní a nahonem spíchnuté jedinou náplní. Co se nesplnilo dosud, to se nesplní." píše dále Stanislav Lem. A já?

S nadšením sobě vlastním, v obličeji "hele co jsem objevil" a v ruce rozevřenou knihu vrážím do ložnice. Ženušce své, vrstevnici s krásnýma očima, zapáleně předčítám lahůdkové pasáže.

Proč se nesměje?

Jachta nebude?

Hej kámo, takhle to nebylo. Já si to pamatuju. Každý měl rovné šance a všichni jsme věřili, že kdo hodně pracuje, bude za vodou.

Práce přibylo. To je fakt, teda ne úplně všem. Asi deseti procentům nezbyla žádná. Žádný strachy, brzo jich v tom bude čtvrtina, psali to v novinách.

My průměrní máme štěstí - 186 hodin měsíčně za 16 000 hrubého je 12 000 čistého... to máme asi 65 korun čisté hodinové mzdy, tedy asi 2,10 Euro. Hurá.

Někde jsem četl, že průměrné mzdy nedosáhne 60 procent obyvatelstva. Do kdy, že mám volební právo? Na furt? To je nepravicové, nepravicové. Volit by měli jen ti mezi dvacítkou a třicítkou.

Proč? Protože.

Za těch skvělých 65 korun čistého na hodinu máme bydlet, zplodit, oblékat a krmit svoje mláďata - nové daňové poplatníky, připlácet na školku, na učebnice, na školy a školky v přírodě, platit zdravotní pojištění a "spoluúčastnit se" na lécích, (zaplacením získám výsadu připlácet si dál, to je přeci super šance! Bingo!), přispívat na vysokou a mladejm pořídit bydlení, postarat se o vlastní rodiče a doufat, že ty hodné dámy a pánové, co jsou tak vysoko, že ani nesmrdí, jim nerozkradou penzijní fondy, jako ten nějakej Enron v Americe, zemi snů.

A dvě procenta populace našemu konání láskyplně kynou z oblohy ze soukromých tryskáčů. Mají nás rádi, protože komunistický tanky už nejsou, tudíž znárodnění a brigáda v dolech už jim nehrozí. Podkuřovat obyvatelstvu není nutné, stačej drobky.

Diagnóza FHP

Tuhle jsem zase v bedně viděl srandovní chlápky. Ten hubenej financ říkal, že když budu nemocnej, tak tři dny nedostanu ani vorla a když děti budu ošetřovat doma na paragraf, tak taky ani káču? Komu budeš vládnout, mladej kámo? Bez poddanejch to nepude a nějak se nechtěj rodit nový...

Ten starší tlustej byl zase lidovej a řikal, že né, že to tak nenechá. Že to bude jako dřív, ale jen od pondělí do pátku v pracovní dny. Hele socane, já dělám i v sobotu a v neděli i tramvajáci vozej, v elektrárnách vrněj turbíny, reaktor tam atom štěpí, éro letí nemá děti, Anička zas na to kouká, její ručka drtí brouka...bač, bač, jucharé.

Čtyřicítka na krku a Furt Holá Prdel.

Tak to je ten syndrom.