Snažím se zbavit Irák baathistického režimu už téměř čtvrt století. Právě kolem roku 1979, kdy nalezly Spojené státy v totalitním iráckém režimu dobrého spojence pro boj proti fundamentalistickému islámskému režimu v Íránu, jsem zjistil, že nám hrozí smrt. Byl jsem členem Irácké komunistické strany a editorem mezinárodních a arabských stránek komunistického deníku. Přivítal jsem pád íránského šacha jako "předzvěst pádu systému jedné strany". Dostal jsem informaci, že jsem se octl na černé listině a měl jsem šest hodin na to, abych z Iráku uprchl. Kolegové se stali obětí mučení, znásilňování, vraždění. Po dobu asi deseti let jsme žili jako globální podzemní nomádi, měnili jsme země, jména a pasy, falešné nebo autentické. Více než 200 000 Iráčanů -- většinou intelektuálů a vzdělaných lidí na levici -- odešlo ze země. Svět si toho nepovšiml. Proč by měl? Nacházel jsem útěchu v literatuře německých intelektuálů, kteří odešli za nacismu do exilu mimo Evropu. Začali jsme používat nová slova: exil, totožnost, odcizení, angst. Zdůrazňoval je pocit beztíže, ona nesnesitelná lehkost bytí. Koncem devadesátých let bylo už v exilu 3,5 milionu Iráčanů -- smetánka národa. Jako mladý muž obdivoval Saddám Husajn Hitlerův systém vlády. Jeho vzorem se stal Stalin a jeho totalitní model. Stejně jako nacismus měl irácký baathistický systém čtyři hlavní prostředky, které ho udržovaly u moci: totalitní ideologii, vládu jedné strany, příkazní ekonomiku (údajně socialistickou) a pevnou kontrolu nad sdělovacími prostředky a nad armádou.

Na rozdíl od nacistického modelu proměnil baathistický systém tradiční irácké kmeny a klany v klíčové státní instituce. Důležitou součástí baathistického režimu byl příjem z prodeje ropy. Z toho se financovala především obrovská tajná policie a armáda. Bohatý baathistický režim tvrdě zlikvidoval organizované levicové hnutí, nacionalistické Kurdy a liberální šiity.

Členství ve vládnoucí straně Baath bylo téměř povinné. Nebylo možno pracovat pro vládu, ve vyšším školství či v podnikatelské sféře bez členství ve straně. Pozápadněné střední a vyšší vrstvy využily vzniklých nových možností a s režimem během ropného boomu v sedmdesátých letech bez problémů spolupracovaly. V roce 1968 měl Irák 53 milionářských rodin; v roce 1980 bylo v Iráku 800 milionářských rodin, v roce 1989 3000. Státní zaměstnanci a majitelé nemovitostí se stali mocnými sociálními silami. Nezbohatli však v důsledku tržního systému, ale v důsledku vládních zakázek. Nově vzniklé bohaté sociální třídy ovládali strategické mocenské pozice. Rychle vznikl vládnoucí klan, který přísně ovládal armádu, stranu Baath, byrokracii i podnikatelské prostředí.

Vzhledem k tomu, že byl baathistický režim na domácí scéně velmi sebevědomý a úspěšný, začal usilovat o regionální expanzi. Důsledkem toho byla irácko-íránská válka. Rychle to zlikvidovalo lidské i hmotné zdroje Iráku. V roce 1988, po osmi letech války, byl Irák vojenským gigantem, ale hospodářským trpaslíkem. Krize se zhoršila i v důsledku globálních demokratizačních změn a rozpadu totalitních systémů ve východní Evropě. Režim sliboval reformy, ale sliby nesplnil. Namísto toho Saddám provedl invazi do Kuvajtu.

Totalitarismus je špatný systém, neustále produkuje vlastní antitezi. Začíná vytvářením neosobních institucí, ale končí podporováním kultu osobnosti. Snaží se homogenizovat národ, ale jeho asimilační techniky prohlubují etnické a kulturní konflikty, příkazní ekonomika tvrdí, že je ideálem rovnostářství, ale ve skutečnosti vede k prohlubování rozdílů mezi chudými a bohatými. Vzniká mafiánský kapitalismus. Totalitarismus hovoří o pokroku, ale likviduje občanské asociace a obnovuje zastaralé hodnotové systémy. Je posedlý interní státní bezpečností, ale tím vlastně bezpečnost národa ohrožuje.

Irácký totalitní systém je hrozbou iráckému národu, regionu i celému světu. Ponechat toto monstrum dále vládnout je pozvat budoucí katastrofu. Zní to, jako že podporuju válku. To vůbec ne. Řinčení zbraněmi je stejně tak krátkozraké jako lidumilný pacifismus. Válečnictví úmyslně ignoruje možnost politického řešení problému, pacifismus neuznává, že vůbec nějaký problém existuje. Obojí je ideologický přístup.

Válečnický postoj pochází převážně od náboženské pravice, od nového konzervatismu, který vnucuje světové politice formuli, že došlo ke "střetu civilizací".

Avšak je pravděpodobné, že se ukáže, že je invaze do Iráku příliš nebezpečná, nákladná, anebo se rozloží v chaosu. Rozklad totalitního režimu, ať už je jakkoliv vítaný, uvolní latentní nekontrolovatelné instituční a sociální síly, před nimiž veškeré fantazie zblednou. Může začít občanská válka a skončit kdoví kde. Palácový puč by mohl být pro americkou vládu vítaný, avšak pro irácký lid by to byla jen další tragédie.

Nestačí ale postavit se proti válce. Monstru není možno povolit, to by byla vážná chyba, za kterou dříve nebo později zaplatíme. Stavíme-li se proti válce, není možno zapomínat na politická řešení. Nejdůležitější nejsou zbraně hromadného ničení, nejdůležitější je politický systém, který je ovládá. Pokud to mírový tábor ignoruje, slouží tím prostě jen táboru zastánců války.

Desítky zemí mají chemické a biologické zbraně. Žádná z nich jich neužila, kromě Saddámova režimu. Vlády se z takových zločinů musejí zodpovídat. Je ironické, že Spojené státy Saddáma za užití chemických a biologických zbraní v roce 1988 nepotrestaly, ale teď ho chtějí trestat za to, že by takovýchto zbraní mohl užít v budoucnosti.

Avšak neexistují žádné zákony, které by mohly někoho trestat za zločin, který ještě nespáchal, ale který možná v budoucnosti spáchá.

Za dlouhá léta bojů proti iráckému režimu se nikdo dosud nepokusil o jednu věc: o smysluplný politický proces, v jehož rámci by se rozložily jednotlivé složky režimu -- nikdo se nepokusil rozštěpit klan vládnoucí třídy.

Mělo by se stát toto: 1. Saddámovi je nutno pohrozit trestním stíháním. 2. Zároveň je nutno mu poskytnout alternativu bezpečného úniku ze země: to může vést k rozkolu ve vládnoucím klanu. 3. Pošlete seznam cca 30 Saddámových poradců, které jsou persona non grata a požadujte, aby opustili zemi se Saddámem. To by mělo přesvědčit ostatní členy vládnoucí třídy, že nejsou všichni ohroženi -- jen ti, kdo byli nejsilněji odpovědni za zločiny režimu. 4. Podporujte tuto vládnoucí třídu, aby donutila Saddáma odejít do exilu a nabídněte jí v tomto případě mini Marshallův plán, pod podmínkou, že bude moc předána civilní prozatímní vládě.

Takový politický proces by měl být podpořen hrozbou vojenské síly. Může stačit jen pár varovných výstřelů. To rozštěpí vládnoucí skupinu a dodá to lidem odvahy, aby vzali věci do vlastních rukou. Režim se už celou řadu let bolestně rozkládá a tento politický tlak by ten proces jen urychlil. Naproti tomu invaze by vyrvala záležitosti z iráckých rukou a rizikem by byly nedozírné následky.

Mini Marshallův plán by byl daleko méně finančně nákladný než předpokládané náklady 100 -- 200 miliard dolarů na válku a okupaci. Pomohl by znovu vybudovat zničený národ a dále by rozštěpil semi-monolitní vládnoucí klan a vedl by k výměně stráží u moci.

Současné americké vojenské plány nic takového nedosáhnou. Je to vojenská křižácká výprava. Netýká se zájmů ani účasti iráckého lidu.

Pro Irák je nutné vytvořit nově koncept práva a zákonnosti. Je to také základní podmínku vzniku jakékoliv realistické demokracie.