Zaprvé, dovolte mi, abych trochu vysvětlil, co je to homosexualita. Nemám na mysli vědecké či technické vysvětlení, jak se to projevuje, neboť to ví každý. Ale chci se zmínit o mýtech ohledně toho, že si homosexuálové svou homosexualitu "sami zvolili", anebo ohledně klasifikace, že je to "orientace".

Poznal jsem v životě stovky homosexuálů a hovořil jsem s většinou z nich o kořenech jejich homosexuality. Ještě jsem nenašel jediného homosexuála, který by byl rád, že je homosexuál. A proto mi vadí moderní užívání výrazu "sexuální orientace". Jestliže člověk není masochista a nepožaduje dobrovolně, aby ho jiní považovali za duševně chorého či za perverzníka, nebo za hříšníka, proč proboha by si "volil" homosexualitu?

Jste-li příslušníkem jiné rasy a lidé vás diskriminují, máte doma rodinu, která vás podpoří, protože příslušníci vaší rodiny jsou jako vy (i byli-li jste adoptováni, vaši adoptivní rodiče vás nebudou považovat za méněcenného). Jestliže jste tlustý a ve škole si z vás dělají legraci, i v tomto případě vás nebudou diskriminovat vaši rodiče. Stejné to bude, budete-li mít jakýkoliv jiný handicap.

U homosexuálů je tomu jinak. Jste-li homosexuál, potíž je, že vaši rodiče nejsou jako vy a mívají stejné názory jako většina společnosti. (Mimochodem, tohle taky znamená, že obava, že kdyby dva homosexuální partneři vychovávali děti, vedlo by je to k homosexualitě, je lichá, neboť gayové mají heterosexuální rodiče, sourozence, spolužáky, celou společnost, a přesto se nemohou "stát" sami heterosexuály...)

Takže: proč proboha by si někdo z vlastní vůle zvolil diskriminaci od spolužáků, rodiny, společnosti?

Samozřejmě, ani moji rodiče ani mí další příbuzní nikdy otevřeně neřekli nic proti mé homosexualitě. Ale než si uvědomili, že jsem homosexuál, jejich výroky na adresu homosexuálů, které člověk vidí na homosexuálních demonstracích, kde vystupují gayové v podivných kostýmech a plní očekávané stereotypy, nebývaly zrovna lichotivé.

Problém je, že já taky mám pocit, že ti muži v dámských botách s vysokými podpatky, v těsných kalhotech, v parukách, nalíčení, nejsou zrovna "normální".

Netvrdím, že nemají právo na existenci. Ale prostě vypadají divně, odlišně od nás ostatních.

Nepřijímám onen druh diskriminace, který je založen na knihách pohádek (jako je například bible), neboť jsem vyrostl v hluboce křesťanské zemi a vím dobře, že náboženství je jen mocenská struktura, jako skoro každý podnik, vytvořený muži. Dávno jsem ztratil respekt pro bibli, když jsem zjistil, že je to kniha plná rozporů, krveprolévání a mstivých útoků od Pánaboha, který mimo jiné nechá pro sebe samého obětovat i vlastního syna! Vraždění homosexuálů podporuje bible v Třetí knize Mojžíšově 20:13 ("Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně"). Složili to židovští chrámoví kněží a radovali se z toho jako z božského zjevení. Fundamentalisté užívají odsouzení homosexuality od apoštola Pavla v 1. listě Korintským (6:9) a argumentují, že Pavel předpověděl AIDS jako boží trest za "nečestné vášně", viz dopis Římanům 1:27.

Odmítání homosexuality, které je založeno na náboženské víře a na morálních názorech, které spojují plození dětí s péčí o ně a s vytvářením rodiny je jen pro lidi s omezenou myslí (znamená to tedy, že neplodné manželské dvojice by taky neměly mít právo vstoupit do manželství?) Je to také založeno na hluboce zakořeněných představách o mužích a ženách o sexu a o rodině. Tyto primitivní předsudky, posvěcené náboženstvím a historií prostě nepřijímám. Avšak akceptuji, že někteří lidé mají pocit, že se homosexuálové chovají agresivně vůči heterosexuálním hodnotám a že homosexuální sňatek napodobuje, zvráceným a nevážným způsobem, heterosexuální instituci. Takovéto argumenty chápu. Neznamená to, že s nimi souhlasím, ale vím, odkud ty předsudky pocházejí.

Položit rovnítko mezi heterosexualitu a homosexualitu tam, kde jde o rodinu a o vytváření rodiny, to je sociální experimentace v bezprecedentním měřítku. Ti, kdo požadují takové změny, očekávají od občanů, aby ignorovali silně zakořeněné názory na význam manželství.

Z mého hlediska je úsilí napodobovat heterosexuální instituce či role jen kapitulací externím normám ohledně toho, jak se chovat jako člověk.

Je historickou ironií, že hlavní proud dnešního hnutí homosexuálů se soustřeďuje více na podporování tradičních, patriarchálních institucí, jako je manželství, rodina a monogamní vztahy, než na zpochybňování legitimity těchto institucí. Jsme lidé, kteří intenzivně usilují o právo vstupovat do manželského svazku: požadujeme právo adoptovat děti, vychovávat je a plodit je: vstupujeme do energické debaty o sexuálních hodnotách a o etice.

Gayové musejí odmítnout nesmyslnou představu, že je "heterosexismus" utlačuje, že jde o odpornou ideologii, která zotročuje homosexuály tím, že trvá na tom, že heterosexualita je ústředním pilířem lidské kultury. Lidské biologii není možno uniknout, jakkoliv si mohou někteří akademici ve slonovinové věži představovat, že je lidská sexualita "sociální konstrukcí", kterou lze měnit podle toho, jak se komu zachce.

Homosexuálové byli vždy menšinou, raritou, bylo jich vždy méně než 10 procent ve společnosti. Heterosexuální "zaujatost" není nic násilně společnosti vnucovaného, je to prostě normální chování většiny lidí. Homosexuálové nejsou utlačováni. Z hospodářského, politického a kulturního hlediska mají homosexuálové daleko větší vliv než stejný počet heterosexuálů, o čemž vzniká bezpočet konspiračních teorií. Ve společnosti existuje odpor jen vůči určitému charakteristickému druhu homosexuálů, který se zdá negayům agresivní. Vadí-li homosexuálním aktivistům nepřátelský postoj většinové společnosti, měli by se chovat tak, aby byli méně napadnutelní.

Mnoho heterosexuálů si myslí, že jsme se rozhodli "zkusit si homosexualitu a že se nám to líbí", a tak jsme se rozhodli stát homosexuály. Tak tomu ale není. Všichni ti, kdo o své homosexualitě hovoří upřímně, vypovídají stejně. Ve věku, kdy se kluci začínají zamilovávat do holek, jsme se my začali zamilovávat do kluků. Je to naprosto spontánní, nedá se s tím nic dělat. Se sexem to nemá vůbec nic společného. Homosexuální sex je něco, co většina z nás objeví až mnohem, mnohem později.

Avšak ani v době, kdy jsme vůbec nevěděli, jaké to přesně je, být v posteli s jiným mužem, jsme se nemohli vyhnout oněm chemickým reakcím, jimž říkáme láska.

Mám-li to říci drsně a otevřeně, když jsem nakonec skončil ve věku 22 let s jiným mužem v posteli, dospěl jsem k závěru, že je to celé nějaký boží (přeneseně, neboť jsem ateista) vtip nebo trest, neboť jsem z toho neměl žádné potěšení. Avšak nemohl jsem si pomoci: zamiloval jsem se vždycky jen do osob svého vlastního pohlaví. Nezáleželo to vůbec na mé vůli a o sexu to nebylo.

Když jsem byl v pubertě, snažil jsem se, tak jak to činí většina homosexuálů, to "napravit". Věděl jsem, z každodenního normálního styku se společností, že být homosexuálem znamená být méněcenným, prašivým. Dokonce i já sám jsem zastával tento názor, protože jsem znal stereotypní obrazy homosexuálů z televize, tu přehnanou gestikulaci a ženská gesta.

Absolutně jsem se nechtěl stát homosexuálem. Nechápal jsem, co mám s těmito lidmi společného, kromě toho, že jsem se, proti své vůli, opakovaně zamilovával pouze do mužů.

Takže jsem se snažil během svého dospívání chodit se všemi těmi dívkami, které mě chtěly, snažil jsem se zjistit, jestli bych se do nich nezamiloval. I když jsem neměl fyzický kontakt s muži, neustále jsem se zamilovával právě do nich. Nebyla to volba, byla to má přirozenost. Prohraný boj.

Mohl jsem se oženit a žít ve lži, ale v tom mi zabránily mé principy. Namísto toho jsem asi ve věku 18 let začal otevřeně hovořit o tom, že se zamilovávám do mužů, a díky svým rodičům jsem se za to nemusel stydět. Můj otec řekl, že na tom není nic soudobého, neboť to existovalo ve všech společnostech ve světové historii. Také podotkl, že některé společnosti před judeo-křesťanským diktátem, jako například staré Řecko, považovaly homosexualitu za přirozenou věc.

Přesto bylo pro mě obtížné identifikovat se s debatami v homosexuální společnosti. Avšak pak jsem zjistil, že existuje množství jiných gayů, o jejichž existenci jsem vůbec nevěděl, protože se chovali jako já. Po pár letech jsem dospěl k názoru, že většina homosexuálů se nechová podle známého homosexuálního stereotypu.

Uvědomil jsem si také, že někteří homosexuálové se podle homosexuálního stereotypu chovají nikoliv proto, že by to vyhovovalo jejich přirozenosti, ale proto, že chtějí být součástí nějaké skupiny, rodiny, která vám dává pocit, že někam patříte, že jsou normální. A tak napodobují ty vlastnosti, aby se mohli zařadit.

Není vinou sdělovacích prostředků, že se po světě šíří stereotypní obrazy homosexuálů. Je to vinou nás samotných, homosexuálů. Ne všech z nás, ale mnoha z nás.

Velmi málo homosexuálů se rodí s touhou stát se ženou. V České republice, kde je tlak na homosexuály daleko menší než jinde, je dokonce jasnější, jak obtížné je rozeznat homosexuály od heterosexuálů, soudíme-li podle jejich chování. A kdyby lidi věděli, kolik jejich milovaných herců, zpěváků nebo moderátorů televizního zpravodajství či reportérů je homosexuálních...

Není to jen to, že tito lidé musejí hrát postavy, které nepatří do homosexuálního ghetta, ale jde také o to, že v Praze dlouhá desetiletí prostě neexistovala živá homosexuální kultura, a tak, bez tlaku ostře definované homosexuální skupiny se tito lidé chovali normálně a přirozeně.

Homosexualita nevzniká volbou. Není to nemoc. Je to normální jev, který se vyskytoval ve všech společnostech. Potíž je, že ti, kteří znají homosexuály jen ze stereotypních, vykřičených televizních obrazů, se právem obávají, že i otázka registrovaného partnerství se stane stejným "cirkusem".

Někteří argumentují, že my homosexuálové máme právo platit menší daně, protože taky podporujeme - jako ženatí muži a vdané ženy - společnou domácnost. Anebo že bez registrovaného partnerství nebude mít můj partner právo navštívit mě v nemocnici anebo získat informace o mém zdravotním stavu. Není tomu tak. Cituji právníka Jaroslava Štemberka:

"Majetková práva lze řešit smlouvami a závětí. Pokud jde o právo na informace z nemocnice, to lze také řešit prohlášením, že si pacient přeje, aby veškeré informace o jeho zdravotním stavu byly podávány jeho partnerovi, přičemž jeden stejnopis bude přiložen k osobním dokladům pro případ, že by se do nemocnice dostal pacient v bezvědomí a druhý stejnopis bude mít partner."

Nejsem proti právnímu partnerství mezi homosexuály. Pokud by bylo legalizováno, vstoupil bych se Zdeňkem do stavu manželského. Ale chápu, proč se lidé proti tomu stavějí, a to nikoliv jen z náboženských důvodů. Myslím si, že kdyby se mnozí z nás přestali chovat jako karikatura, nalezli bychom více sympatií.