Jednou jsem nakupoval u nás v chudé čtvrti v supermarketu nějaké žrádlo. Stál jsem před policemi narvanými nekonečným množstvím jídelních variací téhož.

Nenáviděl jsem nekonečný výběr čokolád, káv, chlebů -- protože mě nutil strávit před policemi nesnesitelně dlouhý čas, který bych raději věnoval čtení knih. Nenáviděl jsem, že mě někdo nutí, abych přemýšlel a studoval nápisy na obalech a ceny, abych se konečně rozhodl, že si kafe koupím. Nenáviděl jsem jazyk na obalech zboží, používající jen nejintimnější, nejšílenější, nejemotivnější slova popisující výjimečnost a jedinečnost výrobků. Někdy jsem měl dojem, že tržní angličtina vyprázdnila významy slov a zapomněla na celé spektrum a zabarvení významů, které dovolovaly přecházet z mírných citů až po ty nejintimnější. Nic už nebylo obyčejné, průměrné, normální. Protože kdyby bylo na nějakém šíleně barevně přeplácaném obalu napsáno, že je výrobek docela běžný a normální, tak by se od něj s hnusem odvrátily celé davy nakupujících. Slovo "láska" bylo používáno na kdejakém knedlíku odpočívajícím na regále: "Budeš mě milovat, když mě sežereš, miluj své kafe, když sežereš naše špagety, poznáš tu pravou lásku, miluj svoji limonádu jako sebe sama..."

Jednou mě praštilo přes uši, když jakýsi mlaďoch vyznával na ulici lásku své milé: "Já tě miluji! Ale pozor -- opravdu miluji!"

Už neměl jiné silnější slovo, protože slovo láska bylo vyprázdněné, normální a otřepané.

"Tady je kafe, čaj, máslo, med, čokoláda" bylo napsáno na regálech v socialistických obchodech. Vezmi si krabičku a jdi a užívej si času, svého svobodného času mysli, a schovej si vzácná, něžná a křehká slova jen pro nějakou vzácnou, něžnou a křehkou chvíli...

Neee! Tady, v posraném supermarketu, musel člověk strávit několik hodin studováním závalu většinou odporného, nechutného žrádla a proplétat se mezi tlusťochy, kteří se tím nezdravým žrádlem o tisíci variacích cpali a mezi regály se zbožím žili většinu svého života. Kšeftaři tím oprcaným jazykem kontrolují jejich myšlení, protože jazykem se myslí. Reklamy a demagogické kampaně pak používají deformace jazyka k oblbování celých mas.

Jdu do školy a říkám si, jaká je to krása, že mě přijali, protože vystuduji a někde mě zaměstnají jako umělce.

Příšerně tučná pracovnice na finanční pomoci mi vysvětlí, že si budu muset vzít částečnou půjčku na pokrytí školného na první semestr. "Ale nebojte se, z toho se platí jen desetiprocentní úrok, a to až po dostudování, a pak už budete vydělávat spoustu peněz. Opravdu, toho se nebojte!" uklidňovala mě.

"Desetiprocentní úrok na půjčku na vzdělání?! To nemyslíte vážně! Já mám hrůzu z dluhu, to je přece strašný, mít dluh. To je to nejhorší, co se vám může v životě stát," vysvětloval jsem jí a ona na mě hleděla a asi si honem předříkávala naučenou mantru o tom, že být zadlužený až po uši vůbec není hrůza a že hypotéka, kterou má na boudu za městem, ji vůbec nesvazuje a nekývá se jí žádný obrovský šutr na krku, nýbrž je svobodná a zplna hrdla si užívá svého upracovaného amerického snu.

Šetřil jsem všechny peníze a za dva měsíce jsem poslal první šek do banky, která mi dala studentskou půjčku, abych se hned svého dluhu zbavil.

Celý měsíc se nikdo se neozval a peníze pořád trčely na mém kontě.

Zavolal jsem bance. Zvedla to jakási úřednice, a když jsem se tázal na svůj šek, pravila: "Aaaa, tak to je váš šek, co tu mám připíchnutý na kalendáři? Co vás to napadlo, hned to platit? To přece vůbec až do vystudování školy nemusíte platit. To nám nikdo předtím neposílal. Já vůbec nevím, jak to mám úředně zanést do účtu."

"Já nechci žádnej zasranej dluh!" ujely mi nervy, "tak si ty peníze do prdele vemte!" A třísknul jsem telefonem. Zase mi stoupl krevní tlak, na čele mi vystoupl spletenec krevních říček, nemohl jsem se nadechnout. Z nepoužívaného koutečku mé paměti promluvila moje plzeňská babička sedící ve své maličké podkrovní místnůstce a nalila mi skleničku plzeňského piva: "Milánku, nikdy si nepůjčuj peníze a nedělej si dluhy, nebo budeš otrokem."

"Sakra, proč mě má najednou nějakej zasranej dluh vosvobozovat, jak vyřvávají reklamy na banky. Ať jdou do prdele, vychcaný lháři a zloději!" pumpovalo mi v žilách pod kůží a začal jsem nenávidět vychcané bankéře.

Ještě ke všemu jsem byl rozzuřený z předchozího týdne, kdy mi úřednice ve škole vysvětlila, že mě zapíše do celkem dostupného studentského zdravotního pojištění. Ovšem jedině, jestli nemám žádné "preexisting conditions".

Chtěl jsem ji vytáhnout za krk z toho jejího kamrlíku a zařvat jí do ksichtu: "Do prdele, a to si myslíš, že jsem si dobrovolně zvolil bejt hemofilik? Já jsem se, ty píčo, hemofilikem narodil! To se mám jít voběsit, protože ta vaše zkurvená sobecká kapitalistická pojišťovna na mně nechce prodělávat?!"

"Aha," řekl jsem místo toho, "tak já žádné pojištění nechci."

"Ale to musíte mít, nebo vás nemůžeme zapsat do školy," odvětila s tím pokryteckým, mně odporným všudypřítomným úsměvem, nutným k výkonu zaměstnání.

"Jo jááá..." přemýšlel jsem rychle, co jí odpovědět, "já mám pojištění jinde."

"Tak to je báječné," řekla a nahodila bílé zuby, "ale musíte mně přinést potvrzení."

Celý týden jsem sháněl nějaký podvodný dokument, který by vylhaně předstíral, že jsem pojištěný. Nakonec mi ho sehnala Marcela, která měla v kanceláři nějaké úřední papíry s hlavičkou, na kterou jsme naťukali, že jsem krásně pojištěný, že nikdo jiný tak krásně pojištěný být nemůže...

Naštěstí to ta kráva ze školy bez problémů sežrala.

Odpoledne jsem běžel do supermarketu, postavil se před pult s hromadami naporcovaných a dokonale zabalených kousků masa a zůstal jsem na ně hledět.

"Chcete s něčím pomoct?" zeptal se prodavač, ale já jsem fascinovaně čuměl do mrazicího pultu a objížděl očima rudé maso.

"Jasně, už to mám, chachachacha!" zařval jsem.

Prodavač se zarazil a zíral na mě.

Došlo mi, že moji američtí spolužáci vlastně celý život chodí do rozsáhlých nákupních beden, do kterých přijedou automobily z jejich domácích bedýnek, a tam si vyberou kousek z rozporcovaných těl zvířat, které v celku nikdy na vlastní oči neviděli. Vůbec neví, jak se krávy a prasata rodí, žijí a rostou, jak smrdí jejich hovna, jak malým selátkům zavěšeným na strucích prasnic v prasečích porodnicích chutná mlíčko. Jak prase řve, když si pro něj poslední den přijdou a vedou ho na popravu, jak voní čerstvá krev řinoucí se z tepen, jak se při kuchání okolím rozestře zápach střev, žaludku, jater a prasečího srdce... Celý život koukají do mrazáků na lego minulých a už neexistujících těl, které se mnohdy rozprostře po celém území Ameriky, aby už nikdy nemělo možnost se spojit a vytvořit z těch beztvarých kousků zase původní smysluplný tvar.

"Kde prodávají živá zvířata na jídlo?" zeptal jsem se prodavače, který asi přemýšlel o tom, jestli už nemá zavolat záchranku z blázince.

"Živá zvířata? To chcete koupit celý prase?" civěl na mě a v ruce držel několik kousků prasete, které se zastavily v pohybu a asi snily o bývalé ucelenosti.

"Tak třeba nějaký menší zvíře."

"Jo, v Cambridge mají prodejnu živých kuřat a slepic. Hned vám to tam zabijou a naporcujou."

Za chvíli jsem byl u pultu prodejny s živými zvířaty.

"Prosím jedno velké živé kuře," požádal jsem prodavače se zatřísněnou zástěrou.

"O.k., není problém," řekl, vyndal jedno z klece a už ho hodlal zabít.

"Ne, já ho chci živé," zařval jsem, prodavač strnul a povídá: "No jo, to si ho budete muset zabít doma, umíte to?"

"Jo, jo, já jsem vyrůstal na vesnici."

Prodavač mi podal kuře, já zaplatil. Když jsem odcházel, zahlédl jsem, jak povídá něco svému asistentovi, a z jejich tváří jsem vyčetl, že to kuře litují, až mu budu doma do řiti rvát čuráka.

Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že si ho pro to nekupuji, ale tím jsem je ještě víc utvrdil, protože chápavě a s úsměvem na rozloučenou pokývali hlavami. Radši jsem se rychle i s živým kuřetem vypařil.

Celou noc jsem přemýšlel, jak performanci udělám. Připravil jsem si velký nůž, který jsem pečlivě nabrousil, dva hrnce, přenosný vařič a spoustu zeleniny a koření na ochucení polévky.

Přišla na mě řada. Posadil jsem spolužáky okolo kulatého stolu a nad ním jsem od stropu zavěsil provaz.

Pak jsem vyndal kuře z bedny a nechal ho kolovat mezi spolužáky. Podávali si ho z ruky do ruky a každý mu něco špital do ucha, hladil ho po peří a někteří brebentili, jak je to kuře milé a přítulné.

Hodně mi bušilo srdce, jako bych se bál, že přichází něčí smrt a malinký konec světa, aby se zase zrodil další maličký svět a život.

Vzal jsem kuře, vylezl na stůl mezi spolužáky a zavěsil ho za pařáty na provaz. Viselo úplně odevzdaně a mělo roztažená křídla, která se vzdávala možnosti uletět, protože věděla, že už se vzdala před tisíci lety a vlastně už ztratila možnost létání a stala se jen připomínkou bývalé svobody.

Spolužáci na mě vyděšeně zírali, ale mlčeli.

Z kapsy jsem vytáhl svůj naostřený nůž a srdce se mi rozbušilo ještě víc. Pak jsem chytil kuře za hlavu, rozpřáhl se a jedním šmahem jsem mu ji uřízl. Napětí ze mě spadlo jako uříznuté od mozku, protože jsem věděl, že kuře vůbec netrpělo. Držel jsem jeho teplou hlavu v dlaních a cítil, že malinko pohnulo zobákem.

Rozhostilo se strašlivé ticho a spolužákům se otevřely tlamy. Seshora jsem viděl počet plomb ve spodních čelistech, sloužících k rozmělňování masa podaného do úst.

Kuřecí tělo ale náhle ožilo a začalo mávat křídly. Pozdě a v zoufalé snaze alespoň neztratit svou tvář autonomní přírodní jednotky. Tím se ovšem celé v tu ránu na provazu roztočilo a z uříznutého krku začala stříkat krev a jako sprcha na záhonech před umělými boudami za městem pokropila všem šokovaně zírajícím spolužákům obličeje.

Ještě asi dvě vteřiny se nikdo nehýbal, ale pak začali hulákat a zvedat se, odkopávat židle a prchat ze třídy. Jekot jedné ze spolužaček byl slyšet ještě před školou.

U stolu zůstala sedět jen moje turecká spolužačka, která pochopila, že se bude vařit jídlo, jeden otrlý americký spolužák a učitel hippiesák, který byl očividně z úprku celé třídy značně znervózněn.

Sundal jsem kuře z provazu, dal ho do hrnce s vařící vodou, aby se dalo snadno oškubat peří, a pak jsem ho vykuchal, rozporcoval a dal už oddělené kousky vařit. Přidal jsem zeleninu, brambory, koření a sůl a za nějakou dobu jsem podával báječnou slepičí polévku.

"Doufám, že nebude někdo soudit školu nebo mě," řekl učitel a nabral si lžící polévku. Turkyně se smála a pořád si přidávala další porce. Jen americký spolužák na nás na všechny hleděl jako na kanibaly.

Většina spolužáků druhý den nepřišla do školy, protože se léčili z psychického šoku. Za dva dny mně přišel domů dopis od jedné spolužačky.

Roztřesenou rukou tam byly nesouvislé výkřiky:

Musela jsem vyhodit všechny šaty. I svůj nejoblíbenější deníček, kterej ležel na stole, když na něj dopadla kuřecí krev. Měla jsem tam celej svůj nedávnej život. Nenávidím tě! Doufám, že už tě nikdy nepotkám. Nechci už nikdy vidět tvůj krutý obličej, ty nemáš srdce!

"Jsem pták, který přistál na vodě, protože je to jediné místo, kde můžu přistát bez povolení, ne?" řekl jsem policistům, kteří na mě zírali, přehnutí přes palubu obrovské policejní lodě.

Udělal jsem si totiž velká křídla a krásný černý dlouhý zobák. Nafoukl jsem gumový člun, pokryl ho černou plachtou a vyplul do bostonského přístavu. Tam jsem se postavil, připnul si křídla a začal křičet: "Jsem pták, který nemohl nikde jinde přistát, protože je každičký čtvereční palec bostonského Downtownu soukromě vlastněn. A já, jako pták, nemám povolení k přistání na jejich privátním území. Jsem pták, který musel přistát na vodní hladině. Jsem pták...!"

Ale to už jsem zaslechl motor a vedle mě zastavila gigantická loď s nápisem Přístavní policie. Na ní se proti obloze rýsovala dvě, jako obvykle svalnatá těla policajtů. "Co to tady proboha vyřváváte?" zeptal se jeden z nich a já se cítil jako malé peříčko, které můžou kdykoliv potopit pod vodu obrovskou koženou botou zákona svobody.

Samozřejmě že peříčko vyplave o kus dále zase na hladinu. Ale nechtěl jsem, aby takovou myšlenku vyčetli z mé tváře. Místo toho jsem po ptačím způsobu pravil: "No, já jsem pták, sir, a přistál jsem tady, protože nikde jinde na to nemám povolení."

"Co je to za pako?" zeptal se policista svého spoluochránce demokracie, který na mě také nevěřícně civěl, "co myslíš, máme ho odvést na psychiatrii?"

Pak se zase přehnul přes lodní brlení: "Podívejte se, tady nemáte co dělat, takže vypadněte, než vás zavřeme."

"Pánové," řekl jsem, "ale vodní povrch je přece veřejný majetek a každý se po něm může bez povolení procházet jako Ježíš. Ostatní povrchy až do nedohledna jsou privátní a tam by ho už dneska nepustili."

Policisté na mě v šoku vyvalili oči, pak jeden vytáhl telefon, na cosi se ptal svých nadřízených a poté se vrátil: "Podívejte se. Že voda v přístavu patří všem, v tom máte pravdu. Ale my vás musíme stejně zatknout, protože vy jako... jako plavidlo, které připlulo do bostonského přístavu, musíte mít dle zákonů navigační přístroje na palubě!"

"Ptáci mají navigační přístroje v hlavě," stačil jsem ještě namítnout, ale policisté se jali spouštět člun ze své lodě.

V té chvíli začaly davy lidí pozorující celou moji festivalovou performanci z mostu přes přístav skandovat: "Milan je pták a má právo na krákání na veřejném prostranství, Milan je pták a má právo na krákání, Milan je pták a má právo na krákání na veřejném prostranství!"

Policisté ustrnuli a zírali nahoru na most, kde stál dav podporující mě skandováním. Pak jeden z nich zase kamsi volal a po chvíli se zase nahnuli nade mnou a zařvali: "Ptáku, jak dlouho tady plánujete ještě ječet?"

To jsem už věděl, že vítězím. Že jim asi nadřízený poradil, ať mě nechají trochu vyřvávat a pak mě zvolna vykopnou.

"Jsem ptááák, pták je svobodný a může si přistát na svobodné plošeee, kdykoliv se mu zlíbííí, jsme ptáci, kteří po dlouhém letu musí někde přistát, jsme ptáci, co si nenechají ustřihnout křídlaaa, aby se z nich staly slepice snášející zlatá vajíčka na soukromých zahradách!" řval jsem a řval. Lidé na mostu také pořád skandovali a jejich hlasy je osvobozovaly, sjednocovaly a dávaly jim novou sílu ke vzlétnutí...

"Kdo dal ten článek na podnikovou nástěnku?" ptá se šéf v televizní stanici Comcast, kde pracuji.

Naše televizní společnost odmítla odvysílat řádně zaplacené oznámení sdružení amerických občanů odmítajících vojenský útok na Irák a v jedněch, stále ještě odvážných novinách, se o tom objevil velmi kritický článek.

"Já jsem to tam dal," odpověděl jsem.

"Můžeme si o tom promluvit u mě v kanceláři?" řekl vážně Tom, sundal článek z nástěnky a připíchl napínáčky do černé rámové lišty.

Vešel jsem do jeho pracovny, kde se ze zdi usmívalo množství tváří hlasatelů a herců, a snažil jsem si představit, jak by vypadala instalace, při které by se prolínaly dvě podobné místnosti. Jedna mého bývalého šéfa za totality v Československu, který mě vyrazil z práce za kritiku komunistického systému, a místnost Toma, šéfa za rozvinutého kapitalismu v Bostonu. Mohly by být natočené o sto osmdesát stupňů a zdi by se mohly protínat a tvořit velkou hvězdu. Obrazy uvědomělých komunistů by o kousek dál pokračovaly obrazy uvědomělých kapitalistů.

Sedl jsem si na rozvrzanou, neuvěřitelně lacině vyrobenou židli.

"Milane, jen mezi náma, víš, že za takový čin jakéhokoliv pracovníka naší korporace se vyhazuje z práce?" zeptal se Tom.

"Já myslel, že je v Americe svoboda slova?" odpověděl jsem a otočil si židli pod prdelí o devadesát stupňů.

"Milane," pokračoval šéf a hleděl na článek ve své ruce, "v Americe se zásadně nemluví o politice v zaměstnání."

"Proč? Vždyť politika je od slova polis, míněno společenství lidí. A společenství lidí je i pracovní kolektiv. A aktivně participovat na utváření společenství lidí je v bytostném zájmu každého jedince. Měla by to být přímo instinktivní aktivita, zaručující zdárné přežití celého společenství, ne? Vylučováním této aktivity se z nás stávají pasivní členové společnosti, kteří jsou jen loutkami v rukách jiných, ne?" vysoukal jsem ze sebe jakousi definici, o které jsem předtím přemýšlel.

Šéf na mě vážně zíral a možná se mnou v duchu souhlasil, ale okolnosti jeho existence mu kázaly jakoukoliv solidaritu z hlavy vymazat.

"Příští měsíce budeme muset udělat nějaké škrty v náboru pracovníků na volné noze. Je totiž méně zakázek a tím pádem méně peněz," řekl Tom a zatřásl mi silně rukou.

Začal jsem si hledat jiné zaměstnání.

"Bývaly doby, kdy jste měli naprosté právo mě držet v této kleci!" křičím na procházející davy lidí vracejících se odpoledne z práce v mrakodrapech obchodního centra Bostonu.

Ženou se nervózně nádražní halou, aby chytili vlak, který je odveze za město, aby tam přestoupili do svých železných beden na gumových kolech a převezli svá upracovaná těla na chvilku do svých domečků.

"Ano, tenkrát jsem byl zmatený a nepoučený a kritizoval jsem váš politický a ekonomický systém. A vy jste měli naprostou pravdu, když jste mě dali do této klece, ve které mě teď vidíte stát!" křičím dál do bezdrátového mikrofonu zavěšeného na mých vousech a můj hlas se line z reproduktorů ohlašujících odjezdy vlaků.

Dostal jsem osobní povolení od ředitele bostonského hlavního nádraží, abych v odjezdové hale provedl nějakou performanci. Dokonce mi přidělil i policejního ochránce, který stál opodál a němě na mě hleděl.

Sám jsem si vyrobil krásnou klec z lesklých nerezavějících drátů, nasoukal jsem se do ní a zavřel za sebou stropní část, takže jsem v ní byl dokonale uvězněn.

"Ano, dnes s vámi souhlasím, že mě bylo potřeba zavřít do této klece, protože jsem kritizoval kapitalistický systém a byl jsem velmi, velmi nebezpečný pro vaši společnost! Ale teď vím, že jsem se naprosto mýlil, protože váš systém je ten nejdokonalejší a jeho zásluhou máte ty nejlepší životy v historii lidstva a máte právo ho vnutit celému světu! Teď už čtu pravidelně Wall Street Journal a vím, že vaše ekonomika poroste donekonečna, akcie extrémně stoupají a bohatství se vám bude pořád dál valit," řval jsem v přestávkách mezi hlášeními o příjezdech a odjezdech vlaků.

Kolem mé klece se vytvářely velké hrozny lidí, kteří nevěděli, jestli se mají chechtat, či rozčilovat.

"Dnes vím, že se má každý sám postarat o své štěstí, a když tak neučiní, tak ať klidně leží na ulici, lenoch všech lenochů. Již vím, že zdravotní péče je určena jen pro ty, kteří si poctivě platí vysoké pojistné, protože si to pak zaslouží. A kdo nemá na pojištění, ať neočekává, že ho někdo bude operovat a zbavovat utrpení!" pokračoval jsem a dav se rozšiřoval. Někteří na mě začali vykřikovat dotazy: "A co jsi měl za názory předtím, než tě dali do klece?!?"

"Ano, ano, abyste věděli, jak nepoučený a zmatený jsem byl, tak vám dám příklad některého ze svých bývalých názorů. Ale upozorňuji všechny zde poslouchající, že vám ho říkám jen jako ilustraci toho, jak zmýlený jsem byl a jak správné bylo, že jste mě do té klece tenkrát vsadili.

Kupříkladu jsem říkal, že si jsou lidé rovni a měli by se spravedlivě dělit o všechno, co vytvoří, že by nemělo být pár boháčů, kteří vlastní téměř všechny peníze a pozemky ve vaší společnosti, že by neměl být nikdo na ulici a bez práce, že by měla být zdravotní péče dostupná všem bez rozdílu, že by mělo být vzdělání právem každého, nikoliv přepychem!"

"Ale to jste měl pravdu tenkrát, ne teď!" zakřičela přes celý dav diskutujících lidí nějaká starší paní, "to vás neměli zavírat do té klece!" Ale někdo ji okřikl a začal s ní diskutovat.

"S tím vzděláním jste měl taky pravdu!" vykřikl nějaký Afroameričan.

"Nenenenenenene, naprosto se mýlíte, pane!" odpovídal jsem mu, zatímco jsem se držel za mříže klece. "Proč by měl mít právo na vzdělání chudý člověk? Když je chudý, tak je s ním asi něco v nepořádku, protože by byl jinak bohatý. A proč platit vzdělání pro nepořádné lidi!" křičel jsem a spousta lidí jen kroutila hlavami a já pokračoval: "Ale teď vidíte, že mě už nemusíte držet v této kleci, protože chci být jako vy, moji bratři Američané, já vás miluju a můžete mi už opravdu věřit, že budu sdílet jen vaše nejlepší hodnoty. Věřte mně, už není třeba mě zde držet. Už jsem prozřel a osvícen vaší spravedlností vím, že ať si každý po celém světě sní jakékoliv sny, ten váš, americký sen, je ten nejlepší a nejdokonalejší ze všech!" A opodál sedící stařec s čepicí válečného veterána si poťukal na čelo a otočil se ke mně zády.

Následující den ředitel nádraží zavolal do naší umělecké organizace Mobius a řekl ředitelce: "Milanova performance byla zajímavá, ale příště, než vám dám povolení k předvádění jakéhokoliv umění pro širokou veřejnost, bych rád předem znal veškerý obsah vašich produkcí." A zavěsil telefon.