Skutečně dobré věci rostou pomalu

7. 1. 2011 / Pavel Urban

Lukáš Matoška srovnává ruský Říjen s československým Listopadem. Respektive "trans-historické spojnice mezi jim odpovídajícími Událostmi". Aby toto srovnání skutečně nebylo ahistorické, je dobré připomenout ještě jednu skutečnost. Listopad v Československu představoval skutečně vystoupení mas -- pod taktovkou elity OF a jen krátce (možná jen týden), ale revoluce v tomto smyslu to byla. Podobně bylo revolucí i svržení cara v Únoru 1917 v Rusku. I když, pravda, revolucí jen v rámci Petrohradu. Naproti tomu uchopení moci bolševiky v Říjnu (listopadu) bylo spíše vojenskopolitickým pučem, k němuž petrohradské masy zůstaly víceméně lhostejné. Tak to ostatně chápali i sami aktéři. Pojem "Říjnová revoluce" se zrodil až o mnoho let později, nikoli bez souvislosti se Stalinovým vzestupem.

Osobně patřím ke konzervativcům, věřícím, že dobré věci rostou pomalu. A že radikálně emancipační tendence mají pozitivní vliv, pokud ovšem nevyhrají. S tímhle asi nepochodím u lidí, pro něž je radikalismus pozitivní sám o sobě. Nicméně i oni by měli své revoluce promýšlet včas.

Sametoví revolucionáři svoji revoluci včas nepromysleli. Do 17. listopadu 1989 to nemělo smysl. O tři týdny později zvítězily Pravda a Láska tak dokonale, že zapochybovat o nich znamenalo být vyřazen ze společnosti "slušných lidí". A bez zpochybnění těžko přemýšlet o tom, co takovéto pojmy vůbec znamenají. Lze říci, že československý Listopad nic nezradil, protože nebylo co zradit.

Marxisté naopak promýšlejí svoje revoluce velmi intenzivně, dopředu i zpětně. Problém je, že marxismus je sice vynikající ve vysvětlování minulosti i přítomnosti, včetně vlastních selhání, pro předpovědi věcí budoucích je ale naprosto nevhodný. Kdo na ně (na ty předpovědi) vsadil, ten vždy prohrál. Což je samo o sobě zajímavé; normálně platí, že i slepý se občas strefí. Pokud komunisté někdy něčeho skutečně dosáhli, ať už v oblasti mocenské, ekonomické nebo jiné, pak jen tehdy, pokud svoje teorie uložili ve vší tichosti k ledu a v praxi se řídili zdravým rozumem. Nebo, ještě lépe, vyvěsili teorii na žerď dostatečně vysokou, aby její aura posvěcovala každodenní šedivou praxi, ale zároveň příliš nekomplikovala práci skutečným dělníkům, rolníkům, pracujícím inteligentům, úředníkům, tajným policistům a dalším, od nichž se očekávaly aspoň částečně reálné výsledky.

Marxismus bych přirovnal k matematice založené na axiomu 1+1=3. A marxisty k matematikům, kteří neustále opravují a nahrazují svoje trojčlenky a diferenciální rovnice, protože nic z toho, co bylo až dosud podle těchto rovnic postaveno či sestrojeno, nefunguje. Ale jednou ty chyby určitě vychytáme...

Pokud by to někoho zajímalo, dám mu tip. Zamyslet se nad tím, jaká je skutečná role společenského systému v životě a ve fungování společnosti. S vědomím, že pravdivost teorie je dána potvrzením praxí, nikoli schopností logicky konzistentně vysvětlit to, co už se stalo. S poctivostí, která nehledá potvrzení apriorního obrazu světa či nástroj k jeho řízení, se kterým umíme zacházet bez ohledu na jeho funkčnost.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.1. 2011