Možná, že se vracíme do Hitlerova světa

16. 9. 2015

Holocaust začal s představou, že žádný lidský instinkt není morální. Hitler charakterizoval lidské bytosti jako příslušníky rasy odsouzené k věčnému a krvavému boji o konečné zdroje. Hitler popřel, že by nějaké myšlenky mohly ospravedlňovat, abychom vnímali jiné lidi jako samy sebe. Tvrdil, že konvenční formy etiky jsou židovskými nesmysly a že konvenční státy se během rasové války rozloží.

Hitlerovou odpovědí na vědu a politiku byl Lebensraum. Rasy potřebují větší "životní prostor", aby se uživily a množily. Příroda vyžaduje, aby vyšší rasy ovládly a vyhladověly nižší rasy. Vzhledem k tomu, že vrozený pud každé rasy je množit se a dobývat, tento boj je věčný. A protože životní úroveň je vždy subjektivní a relativní, požadavek na uspokojení je neukojitelný.

Pro Hitlera byla německá politika jen prostředkem k nastolení původního přírodního stavu. Jeho myšlenky o podřadných rasách Slovanů a židů byly projevem systematického světového názoru, který obsahoval potenciál změnit svět. Tím, že Hitler viděl židy jako ekologickou chybu, soustředil a personalizoval nevyhnutelná napětí globalizace. Jediným rozumným ekologickým postojem bylo vyhladit politického nepřítele. Nástrojem k tomu byla likvidace států.

Sovětský a nacistický útok na státní instituce v Pobaltí a ve střední Evropě vytvořil zvláštní pole pro experimenty, kde se myšlenky "konečného řešení" staly praxí masového vraždění. Němci zjistili, že oni sami, do daleko větší míry, než to předpokládali jejich politikové, jsou schopni chladnokrevně vraždit židy.

Holocaust se rozšířil tam, kde byly oslabeny státy. Tam, kde Němci zlikvidovali konvenční státy, vytvořili propast, kde se rasismus a politika sloučily v pohyb směrem k nicotě. V této černé díře byli vražděni židé. Kdykoliv byli židé zachraňováni, bylo to často díky lidem, kteří byli schopni jednat jménem státu, anebo institucí, fungujících jako stát.

Jak Hitler dobře věděl, existovala alternativa k ekologické panice a ničení států: rozvoj zemědělské technologie doma na rozdíl od získávání "životního prostoru" v zahraničí. Vědecký přístup k zmenšujícím se zdrojům, který Hitler odmítal jako židovskou lež, byl pro Němce (a vlastně pro všechny) daleko slibnější než nekonečná rasová válka. Věda dokázala poskytnout tako obrovské množství potravin, že Hitlerovy představy o nutnosti války ztratily svou přesvědčivost.

Tak jsme zapomněli, o čem se vlastně vedla druhá světová válka. V roce 1989, 100 let po Hitlerově narození, byly světové ceny potravin asi o polovinu nižší než v roce 1939 - navzdory obrovskému vzrůstu v počtu obyvatel této planety, a tedy i poptávky.

Kdekoliv německá moc zlikvidovala sovětskou moc, velké počty místních lidí se připojili k vraždění židů.

Ekologická panika a ničení států se mohou v současnosti zdá exotickými představami. Většina lidí v Evropě a v severní Americe žije ve funkčních státech.

Hitler měl pravdu, že ve věku globálních komunikací je představa prosperity relativní a proměnlivá. Po německé porážce r. 1945 poskytla ekologická revoluce potravinovou bezpečnost Evropě i většině světa. Jenže žádné vědecké řešení není věčné. Politické rozhodnutí podporovat vědu nám dává čas, ale nezaručuje, že příští volba bude správná. Je možné, že se blížíme k podobnému rozhodnutí, jakému Němci čelili ve třicátých letech.

Je možné, že se zemědělská revoluce blíží svým limitům. Občanská válka v Sýrii vznikla poté, co čtyři roky sucha vyhnaly syrské farmáře protestovat do syrských měst.

Není vyloučeno, že bohatší společnosti se znovu začnou obávat potravinové nesoběstačnosti. Jejich elity by mohly znovu čelit rozhodnutí jak definovat vztah mezi politikou a vědou. Jak dokázal Hitler, spojení obou otevírá cestu k ideologii, která se zdá vysvětlovat i odstraňovat pocit paniky. V hrůze z možného hladomoru mohou politikové v rozvinuté zemi určit preventivně nějakou lidsku skupinu jako zdroj ekologických problémů a začít ničit jiné státy. Stačí na to okamžité přesvědčení, žýe je zapotřebí na záchranu lidského života dramaticky jednat.

Pojem "životní prostor" nezmizel. V mnoha částech světa se blížíme ke katastrofismu Hitlerovy éry. Hitler jako politik měl pravdu, že pokud nás ovládne pocit, že žijeme v čase katastrofy, vzniká potenciál pro radikální činy. Když je na horizontu apokalypsa, čekat na vědecká řešení se zdá nesmyslné, boj se zdá být přirozený a ve společnosti se dostávají do popředí demagogové hovořící o krvi a o půdě.

Planeta Země se mění způsoby, které by mohly učinit Hitlerovu argumentaci stále více přesvědčivější. Očekávaný vzrůst globální teploty o 4 stupně by radikálně změnil život na této planetě. Zážitky bezprecedentních bouří, neúprosných such, s tím spojovaných válek a migrace z jihu na sever mohou učinit Hitlerovy myšlenky daleko přijatelnějšími. Jak Hitler ukázal, lidé mají tendenci líčit blížící se krizi tak, že to ospravedlňuje drastická opatření v přítomnosti.

Hitler byl dítětem první globalizace v souvislosti s koloniálními impérii konce 19. století. My jsme děti druhé globalizace z konce dvacátého století. Globalizace přináší zvláštní intelektuální nebezpečí. Protože je svět složitější než země nebo město, pokušením je najít si nějaký jasný klíč, jehož prostřednictvím porozumíme všemu. Planetární problém vyžaduje globální řešení - a jedním zjevným řešením je definovat globálního nepřítele.

Američané jsou obětí falešné představy o vztahu mezi státní autoritou a masovým vražděním. Domnívají se, že genocidu provádějí příliš silné státy. Proto si myslí, že likvidace státu je osvobozením, nikoliv rizikem. Jedním z omylů americké invaze do Iráku bylo přesvědčení, že změna režimu je tvůrčím aktem. Američané si mysleli, že likvidace státu a jeho vládnoucí elity přinese svobodu a spravedlnost. Ve skutečnosti události vyvolané ilegální invazi do suverénního státu potvrdilo zapomenuté poučení z druhé světové války.

K masovému vraždění dochází během občanských válek a během kolapsu režimů. Bylo úmyslnou politikou nacistického Německa uměle vytvářet podmínky likvidace států a pak přimět obyvatelstvo, aby v tom bezvládí vraždilo židy.

Invaze do Iráku usmrtila nejméně tolik lidí jako předchozí irácký režim. Vystavila členy irácké vládní strany náboženskému očišťování a připravila cestu k chaosu v celé zemi. Likvidace iráckého státu v roce 2003 a politický chaos roku 2010 vytvořil prostor pro teroristy z Islámského státu r. 2014. Američané se mylně domnívají, že svoboda je absence autority státu.

Přijímanou stereotypní představou nacistického Německa je všemocný stát, který registroval, utlačoval a pak vyhladil celou jednu část svého obyvatelstva. Takto ale nacisté holocaustu nedosáhli, ani o něm takto neuvažovali. Drtivá většina obětí holocaustu nebyli němečtí občané. Holocaust a všechny hlavní nacistické zločiny se odehrály v místech, kde byl stát zlikvidován.

Vzhledem k tomu, že je holocaust klíčovou události moderní historie, jeho nepochopení obrací naši mysl nesprávným směrem. Pravice i levice se dnes více obávají státu než jeho likvidace či absence.

V období klimatických změn mohou být velkým nebezpečím pravicové představy o anarchii a o ekonomickém libertarianismu. Jak vědí všichni ekonomové, trhy nefungují dobře ani na makroúrovni ani na mikroúrovni. Firmy totiž usilují o zisky, které vytvářejí externí náklady, jež ty firmy samy neuhrazují. Klasickým příkladem je znečišťování životního prostředí, které neprodukuje nic, ale poškozuje zdraví lidí.

Vlády mohou vypočítat náklady znečištění životního prostředí, což tu externalitu internalizuje a omezí její záporné dopady. Stoupenci neomezeného volného trhu argumentují, že vědecké důkazy o znečišťování životního prostředí, které vyvolává globální oteplování, jsou jen subjektivními politickými argumenty.

Hitler popíral, že věda dokáže vyřešit základní problém nedostatku potravin a argumentoval, že je nutno realizovat bezprostřední vojenské akce. V případě globálního oteplování popírání vědy také legitimizuje vojenské akce naproti investicím do technologií. Pokud lidé nepřijmou odpovědnost za klimatické změny, přesunou vinu za vzniklé katastrofy na jiné lidi. Vzniká tak začarovaný kruh, kdy politika zkolabuje v ekologickou paniku.

Státy by měly investovat do vědy, abychom mohli o budoucnosti uvažovat v klidu.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout