Provládní agitka čestného předsedy ODS

6. 1. 2011 / Lukáš Kantor

Z úst pana profesora jsme proto "ve slavnostní den" zaslechli totéž dogma jako od tuctového pisálka mainstreamových médií: "reformy jsou nezbytné". Vláda potřebuje důvěru lidu a klid na práci. Také opozice má podpořit vládní úsilí, přestože smyslem jakékoliv hodnověrné opozice je pravý opak -- polemika s aktuálními držiteli moci. Klaus by zase jednou rád zamaskoval přítomnost konfliktu v politice, aby se mohl tvářit jako zástupce všech, nikoli pouze lumpenburžoazie.

Prezident dokonce nabádá k "odvážnému a rychlému" provedení reforem, snad aby nezbyl čas na vážnou celospolečenskou diskusi či vypracování kvalitních studií o dopadu škrtů. Pro pamětníky ale nic nového pod sluncem -- i po revoluci se podle Klause muselo privatizovat odvážně a rychle, čehož plody ovšem sklízíme ještě dnes. Čestný předseda ODS nicméně věří, že "převážně rozumná" česká veřejnost nakonec nevyhnutelnost reforem pochopí, budou-li ministry "srozumitelně vysvětleny," možná podobně jako byl vysvětlen nekompromisní vládní boj s korupcí nebo před časem absolutní nezbytnost amerického radaru v Brdech. A pokud snad koalice v PR komunikaci selže, jistě zas přispěchá na pomoc Klaus, jenž má se zdůvodňováním "utahování opasků" bohaté zkušenosti.

Ostatně již 1. ledna předložila hlava státu odzbrojující argument -- chystaná nepopulární opatření by prý "musela provést každá vláda". Jindy zarputilý obhájce svobody Klaus tedy říká, že vlastně žádnou svobodu nemáme, protože zásadní věci jako podobu rozpočtu diktují ekonomické nutnosti ovlivněné nekontrolovatelnými globálními procesy. Pak ovšem i volby postrádají smysl, pokud opravdu jakýkoliv kabinet učiní tytéž kroky. Jenže ono tomu tak úplně není. Prezident účelově a až fatalisticky sugeruje, že neexistují alternativy, což je sám o sobě nebezpečný názor blízký totalitnímu způsobu uvažování. Nezaujatý pozorovatel však dobře ví, že tak jako Klausova kupónová privatizace nebyla jediným možným scénářem transformace, tak i dnes máme na výběr z různých variant. Buď budeme pouze zběsile škrtat výdaje na naše znevýhodněné spoluobčany, anebo se (zároveň) "odvážně a rychle" podíváme i na příjmovou stránku rozpočtu, jak doporučuje například Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie Univerzity Karlovy, snad nejprestižnějšího českého společenskovědního pracoviště.

Tatíček politikář

Důstojný státník Klaus si v novoročním projevu s gustem vyřídil i osobní účty. S ekology, samozřejmě. "Takzvaně zelená politika" (konkrétně podpora solární energie) není podle prezidenta o žádných velkých idejích, planetu jak známo nic neohrožuje, všechno je to jen byznys. Budiž. Ale co takhle uvedený názor domyslet a důsledně aplikovat na všechny problémy? To už Klaus zjevně nechce, jelikož by se mohlo ukázat, že třeba i u vládou připravované důchodové reformy jde především o dobrý kšeft pro soukromé penzijní fondy. Také v tomto případě se totiž budou "peníze miliónů lidí přesouvat do (státem garantovaných) zisků donedávna zcela neznámých a jenom za tímto účelem vytvořených firem".

Prezident si neodpustil ani oblíbený útok na "věčné kverulanty" čili intelektuály. Jediné překvapení tak technokrat Klaus nabídl dojemnou aluzí na báseň Viktora Dyka "o opouštění vlasti". Ano, i poezií je třeba bojovat, tentokrát proti "nepřijatelnému vydírání" odcházejících lékařů. Ti se přitom prostě jen chovají tržně, což by zrovna (neo)liberálovi Klausovi nemělo vůbec vadit. Hlava státu prachsprostě politikaří, neboť nikdy podobným způsobem neodsoudila mnohem rozšířenější vyhrožování kapitálu (firem, investorů), jenž dnes přece také bez skrupulí utíká ze zemí, které mu nejdou dostatečně na ruku. Globalizace je holt o mobilitě výrobních faktorů a mezi ně patří i pracovní síla, pokud to náš hradní ekonom neví.

Jenže tady jde zřejmě o něco jiného -- Klaus kritizuje vzbouřené lékaře jednoduše proto, že jejich rebelie ohrožuje stabilitu současné "panské koalice", jíž prezident ze srdce fandí. V této souvislosti stojí za pozornost ještě jeden Klausův výlev: podle hlavy státu se "nemůžeme smiřovat" s tím, že protestující lékaři jednají "organizovaně, kolektivně a hromadně" (prezident bůhvíproč opakuje slova stejného významu: "kolektivně" je totéž co "hromadně"). Přeloženo do lidštiny: otci zakladateli českého (mafiánského) kapitalismu vadí, když se pracující začnou efektivně sdružovat a jednotně bojovat za své zájmy. Nedej bože, aby se tyto manýry rozšířily i do dalších profesí, neb podfinancováním trpí v ČEZsku celý veřejný sektor, nejen zdravotnictví.

Tatíček těšitel

Pokud jde o budoucnost, Klaus zůstává optimistou. Aby také ne -- po celém svém království se setkává se "spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí". Ti nenormální, nepracovití a nekreativní tvoří jen nepatrnou menšinu zbloudilých duší, které se "nechali zviklat" hlasy kritiků majících zvrácenou "radost z neúspěchu a nezdaru" (zase, prezident bůhvíproč opakuje slova stejného významu: "neúspěch" a "nezdar" jsou synonyma), dusících se "nepřejícností a závistí" (třeba vůči schopnému podnikateli Pitrovi nebo uznávanému politikovi Klausovi), kritiků, co s postranními úmysly samozvaně "tepají nešvary" našeho krásného nového světa.

Co k tomu dodat? Vyprávění toto vzbuzuje úsměv i mrazení v zádech. "Génius Klaus" je bezesporu elitářsky a autoritativně založen, leč přesto nebo právě proto pochlebuje ideálně-typické mase, které podle něj selský rozum odhaluje falešnost jakékoliv "blbé nálady" (Havel) a jejích šiřitelů. Normální lidé hlavně pracují a neremcají. Nečtou sáhodlouhé a štvavé Bělohradského eseje. Jsou důvěřiví, a to i k vrchnosti (podle průzkumů věří stále "tunel dědkovi" výrazně nadpoloviční většina občanů). A normalizační inženýr samozřejmě potřebuje především takovéto poddané, kteří se nenechají ničím zviklat. Žádná pauperizace střední třídy, žádný ropný zlom, žádná válka, žádné konspirace, to jen nadutí intelektuálové rozsévají jed pochybností. Byť by se Systém stokrát demaskoval, buďme dál pevní ve víře a nenechme se zviklat. Pak bychom totiž museli znovu přemýšlet a snad i přehodnocovat.

Leč právě ohrožení statu quo je to poslední, co si Klaus přeje, takže na závěr svého projevu dopřává národu verbální happy end. Krize nekrize, povodně nepovodně, zlodějny nezlodějny, minulý rok "přinesl mnoho pěkného" a i ten příští může být "rokem dobrým a úspěšným". A tak se netřeba bát. Musíme se jen udělat šťastnými sami -- nespoléhat na Brusel a asi ani na Hradčany. Prostě nic než variace na otřepanou pravicovou floskuli o tom, jak se má každý postarat sám o sebe. Pokud nám ale "žádný stát nemůže zajistit blahobyt," proč si draze platíme státní činovníky (fangličkáře) typu prezidenta?

Klausova pospolitost

Komentátoři Britských listů si dosud nepoložili otázku, jak s výzvami k svépomoci ladí současné Klausovo volání po "občanské solidaritě vnímané v co nejširších souvislostech"? Není v tom trošku rozpor? Je vnitřně konzistentní, když hlava státu doporučuje samostatnost a individualismus a zároveň apeluje "držme při sobě" (Landa za časů Orlíku zpíval: "Tak držte spolu lidičky...")? Nebo jinak: copak Klausem podporované vládní reformy nesměřují naopak k oslabení principu solidarity ve společnosti? Prezidentovi by neškodilo ujasnit si, co vlastně chce. Pokud se mezigenerační solidarita netýká státu, ale samotných potomků ("starost dětí o rodiče"), jde o zcela privatizovanou solidaritu omezenou jen na uzoučký okruh osob pokrevně příbuzných. To ovšem připomíná spíše "rodinný komunismus" (Marx), ne "občanskou solidaritu" a už vůbec ne "občanskou solidaritu vnímanou v co nejširších souvislostech".

Panu profesorovi jistě také nezůstal utajen zásadní fakt, že moderní společnost je atomizovaná a to tím spíš, pokud se jí přehnalo dvacet let reálného socialismu (proti kterému Klaus nebojoval) spolu s dvaceti lety reálného postkomunistického kapitalismu (jenž Klaus aktivně budoval). V éře "tekuté modernity" (Bauman) se zákonitě daří individuálním životním strategiím, nikoli "pevným a solidárním vztahům", o nichž Klaus deklamuje. Hlava státu nám tedy dluží vysvětlení, jak v popsaných podmínkách vytvořit "vzájemnou pospolitost", pokud nemá jít jen o prázdná slova salónního konzervativce. Ale možná se těmto detailům bude prezident věnovat v některém svém dalším knižním bestselleru (psaném mimo pracovní dobu, samozřejmě), třeba s titulem "Klausova pospolitost" (ostatně "národ volí Klause" nejpozději od roku 2002). Bylo by to opravdu, ale opravdu zajímavé čtení.

Vytisknout