Tahle země není ani pro děti

6. 1. 2011 / Anna Čurdová

V Britských listech vyšla série článků na téma Tahle země není pro ženský, která reagovala na osud paní Martiny. Ještěže švejkující senátor Kubera nejspíš nečte Britské listy, protože by určitě přispěchal s radou: bude to chtít jiného chlapa, paní Martino.

Ač již nejsa součástí politického blázince, stále v mém e-mailu přistávají dotazy rozvedených matek – samoživitelek na výživné či žádosti o radu, jak postupovat, když chce bývalý manžel platit, ale momentálně přišla o zaměstnání a vše je nastaveno na příjmy z uplynulého roku a samoživitelka nedosáhne na nic.

Dál skrytě pokračuje převýchova dětí, které jsou odebrány z rodin, aby se naučily mít rády OBA své rodiče. Terezka Smutná byla jenom špičkou ledovce.

A přicházejí inovace, poslanecká tvořivost v přeprogramovávání společnosti je nekonečná... Jeden z poslanců, zjevně chtěje býti viditelnějším, navrhuje upravení Zákona o rodině ve věci střídavé péče. Televize Prima, která přinesla ve večerních zprávách 4.1.2010 reportáž, tento návrh označila za revoluční. Střídává péče bude muset být podle tohoto návrhu ze zákonná povinná, soud ji bude muset stanovit vždy. Pokud jsem tedy pochopila správně... Pan poslanec už má dokonce sehnanou podporu uvnitř koalice a tak návrh má šanci projít.

Blahoslavení chudí duchem, chce se mi říci. A nebo možná více bude platit věta "my to těm spratkům nedarujeme, nechť od mala vědí, že život není peříčko a zvykají si".

Každé dítě, podle Úmluvy o právech dítěte, má nárok na péči obou rodičů, ale (znovu zdůrazňuji) nikoliv povinnost - tak, jak je často vykládáno manipulátory z řad soudem odmítnutých rodičů v České republice.

Nedovedu si představit, že roční dítě pendluje mezi otcem a matkou třeba po 14 dnech, ale ani si takto pendlujícího nedovedu představit puboše v telecích letech, kdy je často na "zabití" a kdy může být lehce manipulován oběma rodiči. Neumím si představit, jak se dítě bude sžívat s otcem či matkou, který propadl alkoholu, nebo s násilníkem, který toho druhého mlátil. Nevím, jak se bude sžívat s rodičem, ve kterém se otcovská (či mateřská) láska projevila po 10 či 15 letech, když dítě vyrostlo z dětských plínek a začalo už samo rozum brát.

Na tomto místě je třeba citovat z materiálu Poznej svá práva, který vydala Nadace Naše dítě v roce 2003:

".....je třeba budovat systém vědomých morálních hodnot, jejichž základ se klade již v raném dětství. Svědomí se buduje tam, kde je poskytnuta jistota a bezpečí (a tedy i důvěra v autoritu, nikoli strach z ní)... Tam, kde tomu tak není – tam, kde chybí základna bazálního emocionálního učení (a emociální inteligence), tam, kde chybí potřebné, přitažlivé modely a vzory základních mezilidkých vztahů a činností, tam nepostačí pouhé poznatky a informace o základních hodnotách, morálce, etice, právech. Tam totiž systém zbudovaný toliko z poznatků a informací (bez základních lidských zkušeností, jako je např. důvěra) stojí na písku."

To se to bude "budovat", 14 dní nebo měsíc tam a dalších 14 dní nebo měsíc onde. To bude "základna"...

Musím se zeptat, jakou důvěru k autoritě asi má Terezka Smutná, která prázdniny místo u moře a s kamarády trávila odříznuta od svých nejbližších, protože soudce Sládek, ve jménu České republiky rozhodl, že bude POVINNĚ milovat svého otce?

Naštvaní otcové ale křičí, že jsou u soudů diskriminováni, že dítě do péče dostávají častěji matky, ale... Pokud se podíváme do statistik, pak tomu tak skutečně je. Ale pokud jdeme hlouběji, tak zjistíme, že otcové se do péče o děti příliš nehrnou a ani moc o svěření dětí do péče nežádají.

Moje oponentka Klára Veselá – Samková má toto téma po vlastním rozvodu ráda a určitě znovu napíše na svůj blog, jak je to prima, že si na 14 dnů, či měsíc můžeme od potomka odpočinout. No, nevím. Komu je ku prospěchu věčné pendlování mezi Aší a Ostravou nebo mezi Vinohrady a Dejvicemi?

Zajímají někoho pocity dítěte? Baví se s ním vůbec někdo? Psychologové mohou přinést řadu relevantních argumentů proti. Např. výčitky dítěte, že ono může za rozvod rodičů. Nebo pocit zodpovědnosti. Nezačnou lézt děti na nervy novým partnerům? I v takové Praze může být střídavá péče problém, pokud bydlíte na druhém konci města.

Aby bylo rozuměno, nejsem proti střídavé péči, ale musí pro ni být stanovena jasná pravidla a musí být zohledněn zájem dítěte.

Pokud se rodiče dohodnou, je stav ideální. Pokud se rodiče nedohodnou, pak musí přijít soudní rozhodnutí, které bude objektivní, bude vycházet z relevantních posudků, zohlední i přání dítěte, jeho věk, citovou vazbu a řadu dalších okolností, které mohou v těchto případech hrát roli. Dítě může mít jiný vztah k jednomu rodiči, než on k němu. Každý případ by měl být posuzován soudcem individuálně, podle konkrétních podmínek. Nikoli podle mechanického pravidla zákona.

Dítě, i v této bůhvíkam se řítící době, potřebuje zázemí, o kterém ví, že mu pomůže, potřebuje stabilitu. Potřebuje lásku a péči. Kamarády, domov. Na to bychom neměli zapomínat. Potřebuje se vyrovnat s traumatem, který mu rozpad rodiny způsobí.

Nemělo by cítit vinu za rozchod rodičů. Mělo by vědět, že takové věci se v životě dospělých stávají a hlavně nemělo by být předmětem vyřizování účtů rodičů či jejich příbuzných, sledujících nezřídka jiné cíle.

Děti a jejich trápení zaslouží pozornost. Škoda, že jsou pod rozlišovací schopnost dospělých a hlavně těch dospělých, kteří rozhodují.

Co říci závěrem, snad parafrází vtipu Vladimíra Renčína – "já si myslím, že český člověk vhozený do politiky, je nadlehčován silou, která se rovná množství myšlenek v člověku obsažené."

Snad se najde dost rozumných poslanců, kteří v sobe najdou sílu přemýšlet o osudech lidí a dopadech zákonů, které přijímají. Nejen o ideologiích křesťanských versus feministických, nejen o "modelu" "tradiční" rodiny. I když jsou pod jejich rozlišovací schopnost, netýkají se "korupce" nebo "zadlužování budoucích generací" a nejsou předmětem zájmu palcových titulků v médiích.

Pocit nespravedlnosti, nedostatek emocí a cílené budování nedůvěry ve spravedlnost i autority totiž může napáchat daleko větší škody, než strašení zadlužováním budoucích generací.

Stárnout budeme takovém světě, do jakého jsme vychovali své děti.

Autorka je bývalou poslankyní a stínovou ministryní ČSSD pro ženu a rodinu

Vytisknout