O "řešení příčin" a chybějících stěračích

18. 9. 2015 / Karel Dolejší

Rozhodnutí zřídit podivnou stavbu padlo poté, co se v dubnu údajně duševně nemocný muž pokusil skočit z galerie mezi poslance a spáchat tímto způsobem ve sněmovně demonstrativní sebevraždu.

Zatímco po Evropě opět rostou ploty a zdi, Česká republika se vymlouvá z podílu na řešení uprchlické krize. Tvrdí, že je třeba řešit "příčiny", nikoliv důsledky. Ale protože se přes velkohubost prezidenta na řešení příčin uprchlické krize nemůže podílet takřka nijak, v zásadě jde jen o výmluvu, proč by ČR neměla dělat vůbec nic.

V kauze parlamentní zdi je to ovšem docela jinak. Kdyby dubnový incident byl skutečně pouhým aktem šíleného zoufalce, jak se oficiálně tvrdí, nikdo by nic nepodnikal. Každému je přece známo, že blesk nikdy neuhodí dvakrát do téhož místa. Žádné obrany by nebylo třeba. Přijaté opatření dává smysl pouze v kontextu očekávání, že se takové věci teď budou dít častěji. Jenže v tom případě už nevystačíte s psychiatrizací. Je třeba hovořit o zoufalství lidí, které vůbec napadnou takové věci, jako skočit z galerie mezi poslance. A české zoufalství je čistě domácího původu. Třebaže padlo rozhodnutí řešit čistě důsledky, na příčiny se vykašlat.

Současně před našima očima vyrostly dvě zdi: Na maďarských hranicích a v českém parlamentu. Obě brání ty, kdo jsou uvnitř, před nekonečným lidským zoufalstvím vně. A obě neřeší příčiny ani tam, kde by to připadalo v úvahu. Obě představují jen vylhané alibi. Alibi Čechů, kteří nic podniknout nechtějí a nehodlají nic napravovat.

Ostatně ani s důsledky se tu nedaří vyrovnávat elegantně a antisepticky. V případě, že na nové ochranné bariéře ve Sněmovně někdy rozplácne další zoufalec, chybějí stěrače - a rozmáznutý mozek a roztříštěné vnitřnosti budou úžasným svědomitým poslancům nepříjemně bránit ve výhledu...

Vytisknout