Několik poznámek k debatě o marxismu

5. 1. 2011 / Rudolf Převrátil

Neubert si je toho vědom, když píše, že "[z] uvedeného pohledu musí mít marxismus stejné problémy jako všechny ostatní společenské vědy", v nichž mnohdy chybějí vypovídající empirická data a je téměř nemožné připravovat řízené experimenty, což vede k situaci, "že se společensko-vědní teorie potvrzují, resp. vyvracejí poměrně složitě". Pak ale tuto myšlenku, v níž je skryto jádro podstatného problému, opouští a z jeho volání po jednoznačném "vnitřním přijetí všech výsledků zejména experimentálních věd" se už zmíněný problém vlastně vytratil.

Přírodní versus sociální a humanitní vědy

Jak by dopadly současné teoretické systémy zařazované do kategorií sociálních a humanitních věd, jestliže by se přísně poměřovaly kritérii vědeckosti odvozovanými z přírodních věd? Není pochyb o tom, že se sociální a humanitní vědy vždy inspirovaly vědami přírodními, a to nejen metodologicky, ale také při tvorbě základních pojmů i jinak. Často se přitom přestřelovalo a dodnes přestřeluje, ale přírodní vědy jsou a zůstanou pramenem, ze kterého sociální a humanitní vědy mocně čerpají a budou čerpat i nadále. (Podobná vazba působí mezi těmito dvěma oblastmi i v opačném směru, i když zřejmě má trochu jiný charakter -- viz např. Kuhnovu teorii paradigmat).

Nicméně: může se a má se obou oblastem měřit naprosto stejným metrem převzatým z přírodních věd? Jestliže ano, jaká ze současných humanitních a sociálních, tzv. "měkkých" věd by v takové zkoušce obstála? Domnívám se, že žádná. Navíc občasné pokusy o přísné podrobení humanitních a společenských věd přírodněvědním kritériím vedou k tomu, že příslušná disciplína ztratí vypovídací schopnost, nebo se případně stane empiricky neudržitelná. Jestliže se pak zmíněným dvěma oblastem vědy nemá měřit docela stejně, v čem mají být kritéria pro ně odlišná a proč?

Cvek se ve svém stručném dotazování této potíži vyhýbá tím, že v souvislosti se slovem "společnost" nepoužívá slovo "věda"; ale hovoří o výkladu nebo teorii společnosti. Klade jinou otázku s dalekosáhlými důsledky: můžeme při našich dnešních znalostech darwinistické evoluce říci, "že evoluce vede k takovým zákonitostem fungování lidské společnosti, jaké nazřel Marx v 19. století?"

Odbočka k Darwinovi

Pro dnešní renesanci marxismu je otázka soudobých sociálních interpretací darwinismu velmi důležitá. Marx sám si Darwina velmi cenil, v Kapitálu označil jeho dílo O původu druhů za epochální a inspiroval se jím ve svých úvahách o technologickém pokroku. Jinde je ovšem interpretoval hodně zhurta, řekl bych, že z dnešního hlediska dokonce vulgárně: "Darwinovo dílo... přírodovědecký podklad dějinného třídního boje." Takové pojetí však marxismus rychle a ostře odmítl, což dokládají např. tato Engelsova stanoviska: "Přijímám z Darwinovy nauky teorii o vývoji, ale Darwinovu metodu důkazů (boj o bytí, přirozený výběr) akceptuji jen jako první, provizorní, nedokonalý výraz nově objevené skutečnosti...". Darwin "přenáší jednoduše ze společnosti na živou přírodu... měšťáckou ekonomickou nauku o konkurenci, jakož i Malthusovu teorii o populaci".

Tento logický obrat o 180 stupňů (Darwin se podle Engelse ve svých přírodovědných úvahách vlastně inspiroval tehdy převládající společenskou ideologií) měl zřejmě v tehdejším marxistickém diskurzu zamezit jakémukoli příklonu k sociálnímu darwinismu. Zdá se, že byl účinný.

Uvedená debata nepatří zcela historii, protože riziko neoprávněného přenosu darwinistické teorie evoluce do sféry sociálna a její zneužití např. k obhajobě rasismu hrozí dodnes. Domnívám se, že právě soudobá renesance marxismu může k odporu proti rasismu významně přispět.

Biologická evoluce a zákony fungování lidské společnosti

Vraťme se ke Cvekově otázce. Vede evoluce k takovým zákonitostem fungování lidské společnosti, jaké nazřel Marx v 19. století? Mimochodem - skutečnost, že Marx nazíral společnost v 19. století, není z hlediska naší debaty podstatná. Současné široce přijímané teorie společnosti kořenící tím či oním způsobem v liberalismu, včetně teorie Friedricha von Hayeka, k níž se hlásí Cvek, se opírají o představy společnosti, které formuloval Adam Smith ve svém Bohatství národů koncem 18. století, tedy sto let před Marxem a John Locke zejména ve svém Druhém pojednání o vládě, které je ještě o sto let starší. Locke, Smith i Marx patří k teoretikům moderny a Marx je z této trojice nejmladší. Samozřejmě lze jejich díla posuzovat z hlediska současné údajné "postmoderní" situace, ale v tomto ohledu by na tom všichni byli podobně. Což je ale už jiná otázka, kterou -- také mimochodem -- pozoruhodným způsobem osvětlují soudobí autoři řazení k neomarxistům (mám na mysli zejména Davida Harveye a jeho vlivnou knihu The Condition of Postmodernity).

Co ale pro nás teď podstatnější: představa, že darwinovsky chápaná evoluce vede k  zákonitostem fungování společnosti, které mohou lidé nějakým přesvědčivým způsobem zjistit, se sebou podle mého názoru nese riziko podobně ukvapeného skoku, jakého se dopustil Marx, když prohlásil Darwinovo dílo za přírodovědecký podklad dějinného třídního boje. Mezi rovinou biologické evoluce a rovinou takových zákonů se rozprostírá příliš velký prostor na to, aby se dal přemostit prostředky přírodních věd. Toto mé tvrzení samozřejmě může být sporné, ale mohu ho doložit nebo přinejmenším ilustrovat příkladem z oblasti, které Cvek přikládá právem velkou váhu, z antropologie.

"Truck, Barter, and Exchange" a antropologie

Jde o antropologickou představu, na které je založeno Smithovo Bohatství národů. Smith vychází k toho, že je lidem vrozen sklon, jak říká jeho slavná formule, "to truck, barter, and exchange", což přeloženo do češtiny znamená sklon k práci za naturální odměnu a k naturální i jiné směně (český ekvivalent, který by byl stejně pádný jako Smithova originální formulka, se mi zatím nepodařilo najít). V jeho pojetí je tento sklon antropologickou konstantou, která se projevuje mj. v odvěké existenci trhu. Smithovi následovníci a interpreti včetně Hayeka udělali z tohoto sklonu přírodní zákon, který jim umožnil považovat kapitalismus za uspořádání odpovídající odvěké lidské podstatě a zbavil je povinnosti morálního hodnocení kapitalismu a jeho důsledků. Lze argumentovat, že se tím odchýlili od původního Smithova myšlenkového programu, neboť ten před Bohatstvím národů napsal vlivnou Teorii morálních citů a i v Bohatství má kritické pasáže týkající se stavu věcí pod vládou "neviditelné ruky trhu".

Představu o sklonu "to truck, barter, and exchange" jako antropologické konstantě podrobuje kritice -- myslím, že velmi přesvědčivé -- americká historička Ellen Meiksins Woodová, která je také zařazována do proudu marxistické renesance. Činí tak zejména ve své knize The Origin of Capitalism vydané roku 1999. Velmi stručně shrnuto, Woodová nepopírá, že lidé směňovali možná už od vzniku Homo sapiens a že trh je velmi starou institucí. Ukazuje však, že po dlouhou dobu bylo směňování pro naprostou většinu lidí druhořadou nebo vedlejší záležitostí. Odmítá snahy některých teoretiků spatřovat zárodky kapitalismu např. už v antické společnosti. Ke zlomu došlo tehdy, když účast na trhu a směna přestaly být příležitostí, jednou z možností, a staly se životní nutností, pro některé (zemědělské dělníky prodávající svou pracovní sílu) doslova otázkou života a smrti. To se stalo na konkrétním místě a v konkrétní době, na anglickém venkově počínaje šestnáctým stoletím, v procesu, v němž šlo o racionalizaci zemědělství a jehož součástí bylo pověstné ohrazování komunální půdy. A došlo k tomu v důsledku vědomých mocenských a politických zásahů, nikoliv nějakým spontánním vývojem z již předem existujících zárodků kapitalismu kořenících v lidské povaze. Kapitalismus je tedy z historického hlediska recentním jevem, vznikl jako výsledek ekonomických a mocenských rozhodnutí, také v politickém boji, nikoli působením nějaké antropologické podstaty člověka, která jen čekala, až vzniknou příznivé podmínky k jejímu rozkvětu.

Nedomnívám se, že by bylo možné tento děj, tak plasticky vyložený Woodovou, vyložit se stejnou přesvědčivostí pomocí nejnovějších poznatků o evoluci, na něž upozorňuje Cvek. Jako sympatizant Spinozy nepopírám, že by mezi rovinou těch dějů, o nichž hovoří současná teorie evoluce a rovinou dějů, které popisuje Woodová, nemohl být aspoň v principu nějaký vztah. Jen opakuji, že mezera mezi rovinou historického výkladu a rovinou evoluční biologie je (zatím nebo z nějakého principu?) příliš široká na to, aby se první dala bezprostředně opřít o druhou.

Chaos a kontingence

Něco obdobného platí také o teorii "řádu z chaosu", o které se zmiňuje Cvek. Jestliže na překlenutí mezery, o které jsem se zmínil, nemá podle mého názoru dost sil současná evoluční biologie, současná teorie chaosu v mikroskopickém měřítku, z něhož vzniká makroskopický řád, jich má ještě méně. Od Boltzmanna až po Prigogina je jejím východiskem fyzika a chemie. Nikdo rozumný nebude popírat přínos těchto teorií, zejména v Prigogineově případě, k objasnění nelineárních a nevratných procesů. Do těchto procesů se vnáší historicita, "šipka času", což má určité kulturní příbuzností se současnou tendencí (správnou a potřebnou) k historizaci sociálních a humanitních věd. Ale to je příliš málo.

Koncepce chaosu vypracovávaná ve fyzice a chemii nemůže nijak podstatně napomoci k pochopení toho, co se nám jeví jako společenské zmatky. Jak říkal už Lockeův současník Giambattista Vico, přírodní dějiny se liší od lidských tím, že ty druhé děláme sami. Dělají je nikoli bezduché elementární částice, ale lidé. Dělají je i se svými předsudky, slepotami a omyly, ale přesto je v tom zásadní rozdíl. Myslím, že z filozofického hlediska je pro překlenování zmíněné mezery mnohem vhodnější než koncept chaosu koncept kontingence. Ale to už je opět jiný příběh.

V čem se mění marxismus

Může se teorie společnosti a její "zákonitosti", jak je nahlížel Marx, radikálně změnit a prohloubit na základě našeho hlubšího porozumění antropologii, jak se ptá Cvek? Radikálně se změnit a současně prohloubit musí, chce li si zachovat relevanci. Něco bude zachováno a prohloubeno, něco podrobeno kritice a odmítnuto. Marxističtí francouzští ekonomové Gérard Duménil a Dominique Lévy hovoří v této souvislosti o nutnosti "fundamentalismu i revizionismu ve vzájemné delikátní kombinaci". Tato otázka je dnes mezi teoretiky označovanými za postmarxisty nebo neomarxisty (ne všichni takové označení přijímají) předmětem rozsáhlých debat, někdy velmi ostrých.

Není v mých možnostech tuto debatu nějak souhrnně charakterizovat, mohu jen uvést pár příkladů. Bude zřejmě zachována a prohloubena základní Marxova představa o kapitálu jako o "hodnotě v pohybu", směnné hodnotě v procesu neustálého sebezhodnocování. Tato představa, rozpracovaná už Marxem do značné hloubky a šíře, se nadále dotýká každodenní zkušenosti obrovského množství lidí. S působením takto pojatého kapitálu je i dnes konfrontován každý, kdo vstupuje do zaměstnání nebo najímá pracovníky, každý vědec, který někde žádá o grant, každý konzument. Bez této koncepce kapitálu (a rozporu mezi kapitálem a prací) by nebylo možné pochopení jednoho z podstatných rysů soudobých společností (nebo, chcete-li, rodící se globální společnosti). Důležité je, že jde o kapitál, nikoli kapitalismus (což je např. u Marxe sekundární pojem). Lze si představit, že v budoucnu bude existovat kapitál bez toho, čemu dnes říkáme kapitalismus.

Zachován, zproblematizován a současně prohlouben bude podle mého názoru také pojem společenské třídy (který má kořeny sahající daleko do minulosti před marxismus). Reálné dějiny nutí soudobý marxismus, aby opustil Marxovu původní představu revoluce jako příslovečného "grand soirée prolétarien". Nemálo teoretiků, např. Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová, už podrobilo někdejší představy ortodoxních marxistů (a také např. neortodoxního Antonia Gramsciho) o "třídě proletářů" nemilosrdné kritice. Na druhé straně však nelze nevidět, že ve společnosti existují a koordinovaně postupují mocné instituce, které jsou zřetelnými "personifikacemi kapitálu" (výraz, který razil maďarský marxistický ekonom István Mészáros) a které nepochybně jednají jako vědomý historický aktér, jako třída. Pojem třídy tak jako pojem kapitálu je předpokladem hlubšího pochopení toho, co se děje, a smysluplného jednání ve společnosti. V intelektuálních kruzích vědomě podporujících kapitál se o tom mimochodem nepochybuje, i když se o tom moc nemluví. Pokud jde prohloubení pojmu třídy v marxismu, debatuje se např. o překonání příliš zjednodušeného pojetí "třídy o sobě" a "třídy pro sebe"; odmítají se zjednodušené představy o polarizaci společnosti (polarizace se nepopírá, ale vnímá jako složitý jev), běžně je přijímána představa, že rozpor mezi kapitálem a prací se neřeší jen třídním bojem, ale také kompromisy a spoluprací.

Domnívám se, že mnohem opatrněji než v minulosti se bude v soudobém marxismu používat pojem zákonitosti. Někteří autoři, např. Woodová, sice hovoří bez rozpaků o "zákonech pohybu kapitalismu", což vyvolává na první pohled mechanistické asociace, ovšem Woodová ve skutečnosti do mechanistických vulgarit neupadá. Popisuje přesvědčivě tlak, kterým na každého člověka působí "logika kapitalismu" a nutí ho jednat určitým směrem, ať se mu chce nebo ne. Nicméně termín "zákonitost" byl zejména v oficiálním marxismu-leninismu zneužíván natolik, že je dnes při jeho používání zapotřebí značná obezřetnost.

O společenské funkci vědy

Vrátím se ještě k úvaze o kritériích vědy, protože tento problém je reflektován také teoretiky inspirovanými přinejmenším zčásti Marxem. Příkladem jsou některé práce Immanuela Wallersteina po jeho "epistemologickém obratu", např. knížka Evropský univerzalismus: rétorika moci z roku 2006, která je k dispozici v českém překladu. Její třetí kapitola je věnována "vědeckému univerzalismu" "Znalostní struktury nejsou izolovány od základního provozu moderního světosystému", píše Wallerstein. "Jsou podstatným prvkem fungování a legitimizace politických, ekonomických a sociálních struktur systému. ...A všechny dnes ovládl zmatek v důsledku strukturální krize moderního světosystému."

Při podrobnějším zkoumání této situace pak Wallerstein ukazuje, že epistemologický "rozštěp" mezi tvrdými přírodními a měkkými či měkčími humánními a sociálními vědami není překonáván tím, že se měkké vědy podrobují kritériím vědeckosti užívaným v tvrdých vědách, ale že se naopak tvrdé vědy zkoumají a také hodnotí z hlediska měkkých věd, ani ne tak co do jejich "ryze" přírodovědné průkaznosti, jako jejich sociální funkce.

Zmatek, o kterém se zmiňuje Wallerstein, se například v sociálních vědách projevuje nejen selháváním údajně objektivních měřítek hodnocení úrovně vysokých škol (o němž se hodně píše také v Britských listech), ale také selháváním principu vzájemného hodnocení prací odborníky, už zmíněného principu "peer-to-peer review". Jeden z výrazných příkladů nabídla nedávno ekonomie. Takzvanou Nobelovu cenu za ekonomii (oficiální Nobelův výbor tuto cenu dodnes neuznává) udělila roku 1997 Švédská říšská banka Robertu C. Mertonovi (USA) a Myrtonovi Scholesovi (Kanada, USA) "za novou metodu určování hodnoty derivátů". Oba laureáti byli současně členy správní rady americké finanční firmy Long Term Capital Management zabývající se rozsáhlými a odvážnými finančními transakcemi, které na nezasvěcené mohly působit velmi riskantně, ale údajně vycházely z "obchodní strategie absolutního výnosu". LTCM těžil z prestiže obou laureátů a také dával najevo, že se řídí jejich teoretickými koncepcemi. Na začátku mu to přinášelo až 40% čistého výnosu, ale pouhý rok po slavnostní nobelovské ceremonii utrpěl bez ohledu na Mertonovy a Scholesovy teorie v souvislosti s ruskou krizí těžké ztráty, za několik měsíců přišel o mnoho miliard dolarů, musel být vykoupen jinými finančními institucemi a krátce po roku 2000 byl zlikvidován. Krach LTCM se pak sice stal "učebnicovým příkladem nestability hedgeových fondů" ale o Nobelově ceně za rovnice, které právě těmto fondům měly zaručit stabilitu, se v ekonomickém establishmentu cudně mlčí.

Ještě jednou o problému řízeného experimentu

Jak již bylo řečeno, posuzování vědeckosti společenských a přírodních věd podle kritérií přírodních věd naráží na potíž,kterou Neubert popsal slovy, že je téměř nemožné připravovat řízené experimenty a že vlastně experimenty nejsou žádoucí, protože se mohou, jak ukazuje historie, snadno zvrhnout. Také tento pohled optikou přírodních věd je ale příliš úzký.

V jistém smyslu se totiž dá říci, že ve společnosti se s výsledky sociálních a humanitárních věd vlastně neustále experimentuje, ovšem způsobem, který se naprosto liší od řízených experimentů v přírodních vědách. Poznatky a ideje různých humanitních a sociálních věd neustále prosakují nebo jsou vědomě přenášeny do politického diskurzu. Jsou přetavovány v politické ideje nepostradatelné pro fungování a legitimizaci politických, ekonomických a sociálních struktur, o kterém se zmiňuje Wallerstein. Ideje humanitních a sociálních věd se tak dostávají nepřímo a často i velmi bezprostředně do politické praxe, stávají se nástroji jednání. V konečnému důsledku pak nutně musí být hodnoceny podle výsledků a důsledků této praxe. Celý komplex sociálních a humanitních věd je tak promítán, ba vrhán do mimovědeckého světa.

Angažovanost a nezávislost

Pro marxistickou renesanci vyplývá z této situace a z vlastních historických zkušeností závěr, že při vší politické angažovanosti je třeba zachovávat za každou cenu myšlenkovou nezávislost. Marxovo známé diktum, že filozofové dosud svět vysvětlovali, ale že je ho třeba měnit, pořád platí. Avšak žádná politická akce, byť sebedůležitější, nemůže požadovat, aby do ní a do její legitimizace věda vsadila všechny své karty, obětovala jí své kritické myšlení a důvěryhodnost. To může někdy vést k velmi obtížným dilematům. Jsem ale přesvědčen, že se dnes kritická sociální věda nedá důsledně pěstovat na půdě politických stran nebo v postavení, které je na nich závislé. Také její pěstování na akademické půdě naráží na stále větší potíže. Vznikne asi situace, kdy bude kritické myšlení moci vyrůstat pouze v trhlinách systému.

S takovými problémy, vybranými zčásti namátkou a nepříliš systematicky, se dnes utkává myšlenkový proud, který nazývám marxistická renesance. Do značné míry nejde pouze o specifické záležitosti marxismu, ale o obecnější problémy společenských a humanitních věd. Domnívám se, že marxistická renesance může podstatně přispět k jejich osvětlení a k řešení mnoha závažných společenských problémů. Je to dnes už -- globálně vzato -- široký, spletitý a životaschopný myšlenkový proud, i když nahlížen brýlemi většinového českého společensko-politického diskurzu se takový nezdá. Nejde o to, zda jsou mu dnes nakloněna média a vlády. Silná myšlenka se už mnohokrát v minulosti prosadila i proti překážkám, které se zdály být nepřekonatelné.

Vytisknout