Maďarská katastrofa

6. 1. 2011

Psát tento článek fakt nesnáším. Protože se stavím proti alarmujícímu autoritativnímu vývoji v mé zemi a zasazuji se o obnovu občanských práv, mohl bych vypadat jako někdo, kým definitivně nejsem: jako někdo, kdo věří, že liberální demokracie ve svém evropském ražení 21.století je politickým pořádkem, který by měl bez reforem zůstat zachován.

Nikdo si tu nepřeje zpátky svět, v němž se začaly roztahovat chaos, chudoba, korupce, patolízalství, úplatkářství, čachry, opovrhování nižšími třídami, nerovnost a pokrytectví již v legendárním roce všech našich nadějí – 1989. Jako jeden z otců zakladatelů maďarské republiky na to nejsem vůbec hrdý. Naopak.

Také nechci mluvit ve jménu evropanství Sarkozyho, Berlusconiho, Bossiho, Geerta Wilderse a Horsta Seehofera s jeho „mrtvým multi-kulti“. Jen málo lidí by schvalovalo kritiku ze strany EU s jejich idiotskou politikou nemožně nízkých deficitních zadání, přísných úsporných opatření, škrtů ve veřejném sektoru a všeobecné sociální demontáže – politikou, která dělá chudším a slabším členským státům obrovské problémy.

Nejmladší maďarská historie je poučným a varovným příkladem toho, jak snadno se evropské občanské demokracie v těchto chaotických a dekadentních dobách začnou rozpadat. Tam, kde chybí sociální solidarita a soudržnost na základě spravedlnosti, lze od občanů jen stěží očekávat, že budou liberální instituce, checks and balances a dělbu moci bránit.

Od dubna 2010, kdy maďarská pravice dosáhla v parlamentu dvoutřetinové většiny, a především po komunálních volbách v září (pravice dostala 93 procent na vesnicích a ve městech a má teď většinu ve všech vládních okresech) byly horečnatě odsouhlaseny zákony, které by mohly Maďarsko trvale změnit.

Nejdříve odsoudil parlament slavnostním aktem Smlouvu z Trianonu z roku 1920 a vzbudil u příslušníků maďarských menšin v sousedních zemích naději na maďarskou státní příslušnost. Poté dostaly všechny státní instituce a veřejné budovy pokyn ozdobit své zdi základním vyznáním k novému režimu – prohlášením k Národní kooperaci (režim se oficiálně nazývá systémem „Národní kooperace“ a vláda je vládou Národní jednoty).

Dále byly změněny volební zákony tak, aby se malým stranám ztížila cesta do parlamentu. Kromě toho byl okleštěn Ústavní soud. Nakonec byly veškeré špičkové pozice Generální prokuratury na devět let, Nejvyššího kontrolního úřadu a stejně tak lokálních justic obsazeny politiky pravého křídla. Došlo k restrukturalizaci tajných služeb a bylo vytvořeno nové Centrum antiterorismu pod vedením bývalého osobního strážce Viktora Orbána.

Vláda vyměnila vedoucí personál ve všech státních úřadech – především u policie, na daňových a celních úřadech a v armádě. Nechala odsouhlasit zákon, podle něhož všichni státní zaměstnanci mohou dostat výpověď bez udání důvodů, resp. jejich nástupci mohou být přijímáni bez požadované kvalifikace. Proti minulým funkcionářům – všichni do jednoho socialisté a liberálové – bylo zahájeno stíhání za korupci nebo je na ně podána žaloba.

Projednány byly také nové zákony ke vzdělávání nebo se nacházejí v přípravné fázi. Posilují disciplínu, ztěžují zkoušky a dávají ředitelům škol větší pravomoci. Tato opatření jsou zaměřena na odtržení elitních škol od dalších vzdělávacích zařízení a na snížení počtu vysokoškolských absolventů. Zavedeny budou celostátní učební osnovy pro dějiny a humanitní vědy.

Národní pedagogika tu ale nekončí: Sociální podporu mohou dostat pouze ti, kdo žijí „v regulérních poměrech“. To umožňuje komunální správě odepřít podporu nemilým vrstvám a menšinám. U některých zaměstnanců ve veřejné sféře je státu dovoleno zahájit šetření o jejich „bezúhonném soukromém chování“ včetně jejich rodin. Malé krádeže se přísně trestají nezávisle na jejich materiální hodnotě, a to i v případech, kdy pachatel je nezletilý. Při třetím provinění může být uložen obzvlášť tvrdý trest. Výsledek: stát musel opět otevřít již uzavřená vězení.

Konzervativní hlavy z akademických institucí začaly již před volbami s dalekosáhlými politicky motivovanými čistkami. A teď v nich bez ustání pokračují. Dvěma významným výzkumným ústavům, které byly dříve financovány státem – (Institut 1956 a Institut pro politické dějiny) – byly odebrány veškeré prostředky. Všechny univerzity jsou nyní pevně v konzervativních rukách. Vedení divadel nahradili tradicionalističtí konzervativci – na místo avantgardy nastoupila opereta. Alternativy a svobodná divadla ztratily finanční podporu.

Stoprocentní škrty postihly maďarskou filmovou tvorbu. Na řadě je, jak to vypadá, nyní oblast nakladatelství. Tomu všemu nasadil korunu onen hanebný mediální zákon, kterému se mezinárodní tisk intenzivně ve svém zpravodajství věnoval. Tento zákon dovoluje vládě kromě zcela otevřené politické censury obsahu ruinovat média pokutami, které podle vlastního uvážení stanoví dozorčí mediální úřad. Na špičce tohoto mediálního úřadu stojí pravicová politička, která byla jmenovaná na devět let a má moc zadávat rozhlasové frekvence a cenzurovat obsah na internetu.

Ale to všechno není téměř nic ve srovnání s tím, čemu říkám „pozitivní cenzura“. Ta uděluje státu moc donutit média, aby rozšiřovala zprávy nebo obsah, které obsahují „záležitosti národního významu“ nebo jim jinak uložit pokuty. Miliónové pokuty mohou být uvaleny na média, která poraní city menšin nebo většin. Mediální úřad o tom může rozhodnout zcela sám. Dochází k centralizaci veřejného rozhlasu. Zpravodajství pro veřejnoprávní rozhlas a televizi bude rozšiřováno výlučně z nově zřízeného centra, které je součástí státní zpravodajské agentury - a jinak už nikým. Šéfové veřejnoprávních kanálů byli vesměs nově jmenováni, jde o pravicově orientované novináře, většina z nich přišla z pravicových talk-rádií nebo z pravicových nebo extrémních kabelových vysílačů. Došlo už k vyhazovu stovek žurnalistů z veřejnoprávního rozhlasu, jiným je vyhrožováno tímtéž.

Extrémně omezeno je i právo na stávku. Vyjednávací práva mediálních odborů byla zcela veřejně ignorována. Sociální zákonodárství transferuje peníze od chudých směrem k bílé a mladé střední třídě. Zavedena bude jednotná daň, která upřednostňuje nejbohatší, přičemž nepřímé konsumní daně budou brutálně navýšeny.

A v zemi je klid.

Kritika mainstreamu vůči systému Národní kooperace je neefektivní, jelikož je vnímána jako podpora dřívější vlády – neo-konzervativní sociální a ekonomické politiky, která je hluboce a právem nepopulární. Ve spojení s liberální fasádou, umělým pluralismem a tolerancí byla velkou většinou vnímána jako nedůležité a perverzní hrátky arogantních městských elit. Nikdo nad demokracií netruchlí, protože téměř nikdo nevěřil, že jsme v nějaké demokracii žili. Justice a policie nejsou teprve dnes neférové, nespravedlivé, brutální a neefektivní.

Orbánova vláda byla velmi neobyčejně úspěšná při rozštěpení a zničení pravicově extrémních paramilitaristických skupin, aby zastavila vznikající místní rasistický a fašistický terorismus. Samozřejmě, že pochybnými policejními metodami, které však pochopitelně v tomto případě liberály kritizovány nebyly. S romskou otázkou se zachází jako s kriminologickým problémem, pravice propaguje zcela otevřeně rasistickou separaci, integrační programy byly zastaveny. Otázky rasy nebo etnicity zmizely z veřejného diskursu, zbylé středově-levicové spektrum se s tématem rozloučilo, protože je to beznadějné. "Antifašismus je zločin ", prohlásil vůdčí konzervativní kolumnista, univerzitní pedagog a redaktor jednoho respektovaného měsíčníku.

V tomto bodě tedy dnes jsme. Neexistuje cesta zpátky - do neúspěšné a nepopulární liberální éry. Alternativa k novému autoritativnímu pořádku ale není v současnosti na obzoru.

Překlad z angličtiny Barbara Oertel a Georg Baltissen, překlad do češtiny Saša Lienau

K autorovi

G. M. TAMÁS je maďarský filozof. Narodil se v roce 1948 v Kolozsváru (Sedmihradsku v Rumunsku). V roce 1978 emigroval do Maďarska, kde ho jako disidenta postihl zákaz výkonu povolání. Byl členem demokratické opozice a do roku 1994 liberálním poslancem. Dnes je předsedou strany „Zelené maďarské levice“.

Zdroj: TAZ - Die Tageszeitung, 03.01.2011 Das ungarische Desaster ZDE

Vytisknout