Promarněná příležitost k legalizaci odporu a odboje proti režimu, který nevyhovuje

20. 12. 2010 / Jiří Jírovec

Potřebnost zákona o odboji je samozřejmě relativní. Na jedné straně jsou lidé, kteří si potřebují utužit svoje odbojářské ego nebo překrýt škraloup z minulosti kusem zarámovatelného dekretu a odznakem na hrudi. Na druhé straně nelze vyloučit vznik čtvrtého odboje, takže by bylo praktické. aby byl zákon - v intencích srozumitelného hesla PADNI KOMU PADNI -- zahrnoval i postkomunistické období s jeho nešvary. Zužovat problematiku odboje na období 1948-89 se z tohoto pohledu jeví jako zásadní chyba.

Potřeba takového zákona je tím naléhavější, čím víc se ve společnosti objevují hlasy predikující vznik čtvrtého odboje a dokonce volají po, druhdy osvědčených, defenestracích. Podíváme-li se na různá diskusní fóra v médiích, zjistíme, že za posledních, řekněme, deset let došlo ke značnému názorovému posunu v hodnocení současnosti. Posametové pajány o tom, který z Václavů je větší pašák, se postupně proměnily na střety ohledně toho, kdo z nich je větší darebák, aby vyústily v kdysi nepřijatelnou představu, že oba už měli dávno sedět na Mírově.

Dřív než se budeme zabývat zákonem samým, musíme si položit otázku, co vlastně ospravedlňuje boj proti určitému režimu. Pro odpověď musíme jít ke znakům, které často přecházejí z jedné moci na druhou.

Bylo-li záslužné bojovat v době, kdy byla u moci komunistická strana, je zřejmé, že lze bojovat i proti nové moci, pokud najdeme dostatečný počet styčných bodů. A to není tak obtížné. Posametová moc se totiž v podstatě nechová jinak než jejich komunističtí předchůdci:

• Ustavila se pomocí zákulisních machinací;
• Převod moci podpořily masové demonstrace občanů na náměstích;
• Nová moc privatizovala, co se dalo. Ta předcházející znárodňovala to, co ještě nebylo znárodněno před rokem 1948. V obou případech je v povědomí veřejnosti slovo rozkradený majetek. Znárodněný majetek ovšem zůstal v zemi a byl v mezích možností rozmnožován;
• Nastalo pronásledování potenciálních odpůrců (lustrační zákon, vyhazování z práce);
• Byl obnoven třídní boj, kdy jsou "socky" stavěny proti zbytku společnosti a nová šlechta proti střední vrstvě;
• Objevily se protižidovské nálady a skrytý i otevřený rasismus proti Romům a to v míře dříve nevídané;
• Nevhodné politické strany jsou zakazovány;
• Členství ve správné straně umožnilo řadě lidí získat obrovské majetky -- nesrovnatelně větší než cokoli získali lidé strany srpu a kladiva;
• Pokračuje doprdelevlezismus k adorované velmoci;
• Pokračuje přepisování historie;
• Přijímají se zákony, které diskreditují předcházející režim;
• Nová moc je zaštítěna řečmi o demokracii; předcházející o ní mluvila jako o lidové; a
• Volební systém zaručuje kontinuitu nové moci -- stejně jako to kdysi dělala kandidátka Národní fronty.

Jsou samozřejmě i rozdíly:

• Změna ekonomického systému přinesla nezaměstnanost;
• Většina politiků je ekonomicky i lidsky zcela odtržena od zbytku společnosti;
• Komunisté věřili, že alespoň část inteligence je pracující, kdežto současní politici se domnívají, že ne dost;
• Komunisté měli heslo "jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít", podle nové moci to na věci nic nezmění, protože Česko v podstatě prožralo svoji budoucnost. Připomíná to definici recepce, tedy události, na níž pracující ochutnávají ústy svých představitelů plody své práce;
• Český jazyk byl obohacen slovy jako "tunel", "penězovod", "mafiánská justice", "modré straky" a pod.

Ať se díváme na současnou situaci z jakéhokoli zorného úhlu, je zřejmé, že vývoj posledních dvaceti let prakticky vylučuje, že by masy znovu cinkaly klíči po náměstích. Budou-li lidé opět na náměstích, půjde o odpor a ne podporu stávajících papalášů.

To je důvod, proč je vhodné včas přijmout zákon, který by zahrnul nejen 3., ale jakýkoli odboj v budoucnosti.

Preambuli zákona můžeme klidně vyškrtnout, protože pojmy jako vlastenectví, čest, statečnost a sebeobětování, z naší společnosti stejně vymizely.

Zákon sám uvádí, že občan může požádat vrchnost (Ministerstvo obrany) o osvědčení a o zapůjčení odznaku symbolizujícího odboj nebo alespoň odpor proti předcházejícímu režimu. Protože v tomto procesu má hrát roli Ústav pro studium totalitních režimů, lze na zákon pohlížet jako na potvrzení důležitosti této politické instituce.

Pojmy "odboj a odpor" jsou vymezeny vcelku vágně jako činnosti jejichž cílem bylo "odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii."

Odboj je tak nějak hrdinnější než odpor, protože se předpokládá, že "byl vykonáván s nasazením života nebo vedl, případně mohl vést, k mnohaletému zbavení osobní svobody."

Zákon má v druhém plánu vytvořit dojem, že proti komunistickému režimu byli v podstatě všichni, ale jen část populace projevovala odpor a ještě menší odboj. Tím je zametena pod koberec zásadní otázka, jaké procento populace stálo o to, aby přes hranice přecházeli agenti USA, aby hořely stohy a aby odbojníci popravovali spoluobčany podle vlastního výběru.

Ptát se musíme i na to, jak měla tehdejší vláda chránit státní zájmy a suverenitu země. Konec konců to byl Churchill, který svým projevem ve Fultonu v roce 1946 položil solidní základy ke studené válce.

Zkoumat, jak dalece se vměšování Západu do českých poměrů odrazilo na vnitřní politice tehdejšího Československa, je věc ošidná, protože by mohla vést ke zjištěním, o něž vládnoucí moc nestojí. Proto naši minulost studuje Ústav, jehož zpolitizovanost zaručuje správné odpovědi. Stejně jako dnes, ani tenkrát nešlo o lidská práva a demokracii. To je jen zástěrka skrývající strategické zájmy USA. Pozorujeme-li svět po 9-11, nemůžeme si nepovšimnout, jak ochotně moc omezuje občanské svobody.

O vývoji v letech 1948-68 se již příliš nepíše. S odstupem 40 let, a poučeni současnými problémy států, v nichž komunisté nikdy nehráli výraznou úlohu, musíme připustit, že si tehdejší dělnické kádry nevedly až tak špatně. Například lístkový systém byl v ČSR zrušen o rok dřív než třeba v Británii .

O vzdělávací soustavě, zdravotnictví, penzijním systému a bytové výstavbě se dvacet let po roce 1989 mluví jako o problému, přestože již dvacet let máme ve vládě ekonomy a vůbec odborníky světové třídy, pracující s vědeckou znalostí působení trhu. Jen ta kádrová práce jim někdy vázne.

Nárok na metál a osvědčení samozřejmě nemají bývalí komunisté a členové jejich institucí.

Jelikož pravidlo bez výjimek není plnohodnotné, zákon otevírá zadní vrátka:

Občan, který byl do složek a organizací (KSČ, milice,vojenské školy, atd) "vyslán nebo se stal jejich členem za účelem boje proti komunistickému režimu" může být k ocenění připuštěn za předpokladu, že jeho účast na protikomunistickém odboji nebo odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem nebo délkou zjevně převyšovala jeho účast na budování, rozvoji a upevňování komunistické totalitní moci.

Lze doufat, že se jednou dozvíme, kolik lidí a kým bylo vysláno za účelem rozvracení. Pokud ne, tak to zůstane na úrovni Hugo Myslíka, který o Cimrmanově genialitě cosi tušil, ale nikomu se o ní ani slovem nezmínil. Je ovšem znám případ, kdy milicionáři kdosi na cvičení ukradl peněženku. Tak by se mohla ničit chuť pro posilování komunistického režimu.

Zákon nevymezuje, zda glejt a odznak může dostat člověk, který se účastnil odboje či odporu, a pak třeba přestoupil z ODS do KSČM.

Zákon připouští existenci kurev mezi občany, jejichž účast na odporu nebo odboji byla vedena "zavrženíhodnou pohnutkou", anebo který se při této činnosti dopustil "zavrženíhodného jednání" směřujícího k popření hodnot svobody a demokracie či "zvlášť zavrženíhodného jednání" směřujícího k popření individuálních základních lidských práv a tomuto jednání se v rámci akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu bylo možné vyhnout". Za účastníka protikomunistického odboje a účastníka odporu proti komunismu se dále nepovažuje občan, jehož činy byly vedeny "pohnutkou nastolit režim, který by pošlapával hodnoty svobody a demokracie obdobně jako komunistický režim".

Zákon bohužel nenaznačuje, co obdobného chtěl kdosi nastolit místo komunismu. Mohla by to být současná forma kapitalismu, ale to by pak eliminovalo většinu českých odbojníků -- tedy s výjimkou Václava Havla, který ještě těsně po sametu tvrdil, že mu nejde o nastolení kapitalismu.

Pozoruhodnou výjimkou jsou ti, kdo byli v KSČ od 1. ledna 1968 do 1. května 1969. V tomto případě jde o nadšené kariéristy, kteří naskočili do vlaku v obavě, že jim něco ujede. Občana mohla napadnout myšlenka o lidské tváři socialismu až o několik měsíců později.

Zákon definuje odboj jako "ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj vedený proti komunistickému režimu v Československu, provádění sabotáží, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v protikomunistickém odboji (agenti-chodci)". Za formu protikomunistického odboje se rovněž považují tomu srovnatelné jiné "statečné činy" nebo "statečné veřejné postoje" na podporu akcí směřovaných proti komunistickému režimu v Československu.

Zákon je pozoruhodný tím, že ospravedlňuje teroristické akce a spolupráci se zahraničními výzvědnými službami. Dokonce ani demokratické státy netolerují špionážní akce proti sobě. Izraelský špion Jonathan Pollard dostal za svou práci (proti USA) doživotí. To ale bylo ještě před sametem (v roce 1987)

Ke statečným postojům nelze například řadit ani Chartu 77. Její problém byl v tom, že tehdejší moc zareagovala alergicky místo, aby chvíli předstírala, že vlastně vede dialog a tím pamflet zahrála do autu. Nová moc je dál a tak předstírá dialog třeba s ČSSD nebo odbory, přestože o nic takového při poměru hlasů ve Sněmovně nejde.

Zákon zavádí dva stupně zavrženíhodnosti jednání -- tak nějak normální a pak "zvlášť zavrženíhodné".

Zcela geniální je nápad považovat za člena ilegální organizace nebo skupiny i občana, který se podílel na jejím vzniku a ustavení nebo se aktivně účastnil její činnosti, avšak nebyl jejím členem, pokud se na její činnosti podílel způsoby uvedenými v tomto ustanovení.

Zákon pak mluví i o rehabilitacích a zavádí kategorii na něž se rehabilitace nevztahuje, to je na "trestné činy spáchané z pohnutek nízkých nebo nečestných". Z čistě filosofického hlediska to znamená, že existují i trestné činy spáchané z pohnutek čestných a vysokých.

To vše bude vyhodnocovat Ústav pro studium totalitních režimů, aby Ministerstvo obrany mohlo vydat glejt a odznak. Jak těch pár chudáků v Ústavu zvládne takový olbřímí úkol, se vymyká představivosti.

Z čistě formálního hlediska se nabízejí dvě možnosti, jak k zákonu o třetím odboji přistupovat. Ideální by bylo, přeformulovat zákon tak, aby mohl platit i pro čtvrtý odboj. Pokud bude zákon přijat v předkládané formě, bude nutné začít pracovat na jeho novele, což přetížení politici jistě nepřivítají s radostí, zejména, když teď dostávají menší plat.

Vytisknout