Depeše z Wikileaks jsou svědectvím o Americe v obležení a v imperiálním ústupu

5. 12. 2010

Velvyslanci poskytují zdrcující pravdy, avšak svět může obdivovat, jak se Washington trpělivě snaží odvrátit jadernou katastrofu

Americké diplomatické depeše prozrazené na Wikileaks poskytují ucelený obraz samotného amerického ministerstva zahraničí, píše známý analytik Neal Ascherson v týdeníku Observer. Ty depeše jsou jedinečným svědectvím o americkém úsilí - se slábnoucí sebedůvěrou - o souvislé, inspirující sdělení ohledně toho, čeho se Spojené státy snaží ve světě dosáhnout.

Je zjevné, že mnozí z amerických diplomatů jsou moudří, odvážní, trpěliví, sympatičtí mužové a ženy - zejména ženy, které stojí v čele tolika amerických velvyslanectví. Jejich názor na hostitelské země není optimistický. Začnete přijímat jejich vizi, podle níž je Amerika jediným dospělým ve světě majetku a mocichtivých, zkorumpovaných, nespolehlivých adolescentů, které není možno zanechat jejich vlastní slabosti.

Velvyslancovou zkouškou je, zda se odváží řict pravdu těm, kteří jsou u moci - zda mají odvahu sdělit ministerstvu, že jeho plán je pouhou chimérou. Tak Anne Pattersonová píše z Islamabádu, že Pákistán podporuje "teroristické a extremistické organizace" a že "neexistuje šance, že by posílená americká pomoc v jakékoliv oblasti Pákistán přiměla přestat tyto skupiny podporovat. Navzájem jsme na sobě závislí, neochotně přiznáváme - Pákistán ví, že si Spojené státy nemohou dovolit ho opustit; Spojené státy vědí, že Pákistán nepřežije bez naší podpory."

Ne všichni velvyslanci jsou natolik odvážní - v Gruzii, velvyslanecJohn F. Tefft psal svým zaměstnavatelům do Washingtonu pouhých pár hodin před gruzínským bombardováním Cchinvali, že se nic takového nemůže stát; to jeho zaměstnavatelé chtěli slyšet. Avšak Margaret Scobey z Káhiry varovala Clintonovou, že egyptský ministr zahraničí se bude chtít vyhnout zmínkám o lidských právech, "ale vy byste o nich s ním hovořit měla".

Británie v těch diplomatických depeších nevypadá vůbec dobře. V těch několika málo případech, kdy Britové protestovali proti americké politice - třeba v případě kazetových bomb anebo při americkém dopravování vězňů k mučení v třetích zemích - se britští politikové v první řadě starají o voličskou podporu, nikoliv o principy. A z amerických depeší vyplývá, že britští politikové projevují vůči Američanům roztřesenou úslužnost, kterou Američané považují za absurdní a trapnou. Konzervativci Američanům lezou kamsi úplně stejně jako labouristé. William Hague, ještě jako stínový konzervativní ministr zahraničí, ujistil americké velvyslanectví před volbami, že "Spojené státy jsou jeho druhou domovskou zemí" a že "nastolí proamerický režim".

Avšak mezi řádky vypovídají americké diplomatické depeše významnější, zlověstný příběh. Tyto diplomatické depeše jsou svědectvím o tom, do jak velké míry americké ministerstvo zahraničí přišlo o svou prestiž a svůj vliv. Dávno už dnes není doba, kdy obři americké diplomacie jako Averell Harriman či George Kennan psali úsudky, které přímo ovlivňovaly amerického prezidenta. Dnes mají v americké vládě vliv jiné instituce - kontroverznější a utajenější. Stačí si jen povšimnout instrukcí, které ministerstvu zahraničí zjevně nadiktovala CIA, aby diplomaté špehovali v OSN své vlastní kolegy a dokonce i generálního tajemníka OSN.

Nebylo to ponížením těchto diplomatů, když se po nich chtělo, aby zjišťovali čísla úvěrových karet či kódy leteckých slev u svých kolegů a spolupracovníků? Kdo požádal loni americké velvyslanectví v Buenos Aires, aby zjistilo, "jak zvládá prezidentka Cristina Fernádnes de Kirchner své nervy a úzkostné stavy, jaké bere prášky a jak se uklidňuje, když je rozrušená"? A "v jakém stavu je střevní choroba jejího manžela a co nejčastěji vyvolává jeho záchvaty hněvu"!?

Obrovské škody vznikly americké diplomacii v týdnech před válkou v Iráku. Odpovědnost za pookupační situaci v Iráku převzalo Rumsfeldovo ministerstvo obrany, které ignorovalo pracně připravené plány ministerstva zahraničí na poinvazní situaci. Rumsfeld a jeho neokonzervativci přesvědčili prezidenta Bushe, že žádných takových plánů nebude zapotřebí, protože Iráčané přivítají Američany s otevřenou náručí jako osvoboditele. Z prozrazených diplomatických depeší vyplývá, že tohle bylo těžkou ranou postavení i sebedůvěře amerického státu, z níž se dosud nevzpamatoval.

Ze všech těchto depeší vyvstává obraz večerní krajiny, v níž upadající impérium ztratilo cestu. Je paradoxní, že za studené války ovládala Amerika většinu světa, a to většinou se souhlasem států. Nyní se svět rozpadl na tisíce kousků, všechny jsou ostré, mnohé z nich jsou nestabilní a některé neuvěřitelně nebezpečné. Jistota amerického poslání už neexistuje.

Autoři amerických diplomatických depeší si jsou i nadále jisti velkým americkým bohatstvím, i když bankéřem Ameriky je nyní Čína. Jsou si jisti velkou americkou vojenskou mocí, i když jen zlomek této moci je možno používat proti povstaleckým válkám. Je však pozoruhodné, že si už vůbec nejsou jisti cíli Ameriky.

Americká politika zabředla do blátivých míst - Izrael, Pákistán, Irák a Afghánistán, Kuba a Kavkaz. Pokud by se od nich dokázala osvobodit, bude se prostě jen bezcílně potácet světem?

Snad ne. Ve všech těchto diplomatických depeších se objevují, až obsesívně, dvě témata. Jedním z nich, zakořeněným v americké historii, je, že nezávislost nových států musí být uznávána a ochraňována. Druhým tématem je boj proti novému šíření jaderných zbraní. Zabránit apokalypse se pro Američany stalo důležitějším než úsilí být světovým četníkem.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 3.12. 2010