Umění a kultura by se měly vrátit z labyrintu světa do ráje srdce

3. 12. 2010 / Boris Cvek, Jan Paul

Spojilo nás to, o čem se domníváme, že je "ve vzduchu", o čem mnozí lidé nejen na poli umění přemýšlejí, jakési nové téma dnešní doby, zodpovězení otázky, jak dál z neutěšeného stavu světa, který si o sobě myslí, že je tím nejlepším, jakým může být. Chceme iniciovat nové vědomí překračující partikulární zájmy a zkušenosti. Příliš jsme si zvykli na status quo toho, co je z minulosti uloženo v muzeích a galeriích, co je zarchivováno, utříděno a doloženo v encyklopediích, co je citováno, vystaveno a zhodnoceno, o čem se přednáší, za čím turisté jezdí do všech koutů světa, a co se dnešní kultuře jeví buď jako uzavřené, platné a jednou pro vždy závazné, a nebo jako staré, neaktuální, překonané a nehodné pozornosti.

Hovoříme zasvěceně o dědictví kultury, o potřebě uchovat ji pro budoucí generace, jenomže o čem vlastně hovoříme? O exponátech a velkých jménech? O katalogových číslech, za nimiž se skrývá to, co z našeho světa pomalu mizí? Jenomže miliony knih, kilometry pečlivě ošetřovaných pomalovaných pláten v muzeích a galeriích a tuny bronzů jsou jedno jediné: myšlenka! A myšlenka putuje svobodně a volně věky, uvolněná tvořivým duchem génia, aby narazila do zdi našeho moderního věku, který v hrdé pýše už zapomněl na to, odkud a z čeho pocházíme. Všechno umění minulosti bude pro nás mrtvé, pokud ho znovu neuchopíme, nebudeme o něm diskutovat, interpretovat ho a definovat, proč a v čem je krásné a silné.

Společně věříme, že umění je výrazem hlubokých vnitřních prožitků, odrazem nitra, fantazie a kreativity, které by mělo spojit síly a prosadit to nové. Věříme, že svoboda v tvorbě znamená současně kázeň, pokoru a odpovědnost. Jsme toho názoru, že svoboda tvorby není dána libovůlí pouhého rozmaru a dětinské chuti k sebevyjádření, nýbrž že vyžaduje osobní poctivost a dlouhodobé úsilí. Je třeba znovu pochopit avantgardu a celý vývoj umění za posledních dvě stě let. Příliš se nám zkoncentrovalo na formu, na výraz, na sebe-presentaci, exhibicionismus jáství, umění a umělci vystředili sami sebe v bludném kruhu prvoplánových snah promítnout se do labilního materiálního světa, a jaksi zapomněli na duchovní roli umění.

Jenže ve světě povrchního hemžení dějů, nejrůznějších pikantních společenských událostí není smyslu, pravdy, hodnoty, zde je všechno marnost nad marnost. To není nic nového, byť se tomu dnes možná divíme, že se nám všechno drolí pod rukama, když nám zůstala jenom světskost v biblickém smyslu, tedy povrch. Smysl, pravda a hodnoty jsou naopak v hloubce a intenzitě prožitku, s Komenským řečeno: v srdci. Jde o vztah mezi vnějším a vnitřním, mezi viděným a cítěným, mezi materiálním a duchovním. Co po nás zůstane budoucím generacím? Jakým způsobem jsme v této době zodpověděli sami sebe? Jaký obraz po sobě zanecháme? Jak jsme byli ustrašení, a zranitelní? Jak jsme byli slabí, bezradní, a nicotní? Jenom to?

Změna musí přinést novou edukaci člověka. Co a kdo umožní tuto změnu? Co se bude muset stát, aby si člověk marnost uvědomil, aby umění zase pochopilo, že jedinou jeho hodnotou je kvalita duchovního poselství, které nese? Svět byl, je a bude absurdní vždycky, to je moudrost všech starých náboženství a základní poselství Komenského knihy. A umění v současném světě je také jednou z mnoha absurdních a lhostejných věcí, neboť konstatuje stav věcí, ukazuje dnešní nejistý svět, zmateného člověka, avšak umění může být vyjádřením a spoluprožitím smyslu, pravdy či hodnot. Takto pojaté umění má svou vážnost a je opakem absurdity a plytkosti malicherného světa se všemi jeho pikantériemi a patologiemi.

Aby umění nebylo jen vylháváním smyslu, pravdy a hodnot, představuje neustálý zápas člověka o to, co je pravé, co není jen prvoplánové, explicitní, povrchní čili absurdní a pomíjivé, mizející v propadlišti dějin. Umění se dnes izolovalo ve vlastním uměle vytvořeném prostoru, stalo se izolovanou snobskou komoditou, opustilo člověka, diváka, vlastní důvod vzniku, a smysl. Moderna znamenala především expanzi formy, avšak její vlastní smysl, totiž touha umělců po svobodném vyjádření, se dnes přetavila do "svobodného" experimentování s formou bez jakýchkoliv kritérií k sobě samé. Přitom v poznatelném světě neexistuje žádná forma, natož ta umělecká, která by existovala jen sama o sobě, a jen sama pro sebe.

Není pravda, že tento svět je konečné slovo dějin, že je definitivní. Kultura vedla se světem vždy namáhavý boj o to, aby z něj vytrhla člověka a dala mu hluboký prožitkový základ v náboženství, umění a morálce. To, zda tento její stále platný úkol vezmeme vážně, záleží jenom na nás, nikoli na nějakém zdánlivě "objektivním" poznání, že už to brát vážně nelze. Dějiny jsou gigantické a otevřené, stále přítomné, nikoli meliorované slovy těch, kdo si myslí, že mají objektivní poznání. Co by se mělo stát, aby umělci vzali tento úkol zase vážně, když svět je orientován materialisticky, konzumně, ekonomicky a politicky se všemi svými negativními důsledky pro ekologii, kulturu a umění a samotnou existenci člověka?

Jak v umělci vzbudit potřebu vzpoury, obratu, návratu k prožitkovému základu, když společnost je ve vleku konzumerismu? Je jednou z radikálních cest nutnost odříznout umění a umělce od dotací, od grantů, od všeho, co je nutí uskutečňovat se z hlediska své role umělce, který by měl být v takovém skleníkovém prostředí úspěšný? Umělci, který je usazený ve svém nitru, to bude jedno, protože v něm je ta síla, která všechno poráží. Bude usilovat o něco zcela jiného, než je uznání, tzv. prestiž a místo v učebnicích. Nechceme kázat a obracet na pravou víru. Jsme si velmi dobře vědomi síly a hodnoty toho, co zastáváme. Kdo pochopil, přidá se, kdo nepochopil, tomu není pomoci, nebo třeba pochopí někdy později.

My sami jako kulturní lidé a naše chápání sebe samých je plodem dějin kultury a jestliže tyto dějiny již nedokážeme interpretovat tak, aby nám dávaly sílu vzdorovat a odolávat světu či dokonce vůbec věřit v srdce, a v duchovní existenci, pak můžeme a musíme je uchopit a interpretovat v plodném smyslu znovu a jinak. Je před námi všemi obtížný úkol znovu pochopit dějiny naší kultury z pohledu naší zkušenosti a současného stavu filozofické, vědecké i společenské debaty. I v době multikulturní, chaotické a fragmentární věříme v takový jazyk, který může sjednocovat současnost i tradici, přítomnost i minulost, a z ní se opět poučit. To předpokládá odvahu nejen umělců, ale všech zvídavých a vzdělaných lidí.

Avšak odvaha umělce a vůbec současného člověka musí být mnohem hlubší než jenom navenek vůči systému, společenskému selhávání a senzačním aktualitám, musí to být především odvaha dovnitř: odvaha vzít vážně smrt vlastní i ostatních, znovu pochopit smysl své existencionality, odvaha být poctivý k sobě samému, odvaha k samotě, meditaci a pokoře, odvaha milovat, odvaha k přátelství, k obětem a ztrátám atd. Odvaha zasvětit svůj život umění, odvaha obětovat se pro srdce bez ohledu na výhody či nevýhody, přemýšlet a žít jinak než většina atd. Otázkou je, jak to udělat, co vyvolá onu poptávku reinterpretovat vše, co už považujeme za neměnnou a uzavřenou hodnotu, přestože cítíme její umělost a zbytečnost.

Protože nezpochybnitelná hodnota klasiky je zabití klasiky, je vržení Mony Lisy před zástupy davů v Louvru, které ji prostě milují, protože je to nezpochybnitelná hodnota z učebnic. Hodnoty se ale udržují při opravdovém životě tím, že se znovu svobodně prožívají, znovu se aktuálně předkládají tázání a uchopování. Smysl návratu nechápeme archaicky jako návrat k přežilému, tradičnímu, akademickému, jde o návrat k věčnému a k věčně aktuálnímu: k hlubinám nitra, ke zdroji smysluplnosti a smyslovosti jako jediné pravdivosti. Proto to nesmí být jen nějaký náhodný sentimentalismus, afektivní senzualismus, nebo třeba módní hnutí východních filozofií nebo jiná, jen zdánlivá "zniternění" člověka, zkrátka útěk.

To, co je snadné, samozřejmé, co zná a umí kdekdo, to není hodno námahy. Člověk se skryje za to, co se nosí, co se uznává a cení, tím se stal bezmocným zrnkem na proměnlivém povrchu maškarády světa. Teprve péče o své nitro, "péče o duši" (Jan Patočka) může vést k autenticitě, a tím i k hloubce prožitku a k jeho jedinečnosti a originalitě. Na rozdíl od jednostejnosti světa, který všechno, čeho se zmocní, proměňuje v marnost, srdce má totiž svou neopakovatelnou zkušenost jakožto srdce zcela unikátního jednotlivce. Jenomže dnešní svět podléhá globalizační trendovosti v celém systému propojených vztahů. Člověk je "nucen" přizpůsobit se tomuto tlaku, těmto trendovým požadavkům, pakliže chce uspět.

Většinou za cenu ztráty energie a tvůrčího soustředění. Vlastní kvalita a smysl života v tomto systému dnes nehraje roli také proto, že svět sám pozbyl snahy se definovat. To údajně kvalitní, a dnes tzv. správné a jedině možné, je to, co se právě teď prosazuje, tzv. současnost, jenomže proti tomu stojí prosazování se naší kultury na úrovni tisíců let. To, co prožívá kompetentní člověk při konfrontaci s mistrovskými díly minulosti, to je právě zniternění a věčnost, a to je to nadčasové a tisícileté. Přítomnost géniů minulých dob v učebnicích je už jen zmrtvělá, floskulová podoba toho obrovského zážitku, který dávali generacím lidí -- často lidí vlivných, kteří byli vnímaví, nadaní a vzdělaní, naopak mnozí jiní tohle nikdy nepochopí.

Před několika set lety Caravaggio osadil své obrazy v Římských kostelech, dnes za nimi putuje tisíce turistů jenom proto, že malíř se stal nesmrtelným, ačkoliv je maloval pro současnost, pro člověka, který se přišel modlit k Bohu. Kultura a umění by se měly zase vrátit k člověku, soudíme, že společnost musí jít zpátky tudy a vyrovnat se s tím, aby své poslání uchopila zase nově, našim způsobem lidí 21. století, což neznamená v duchu techniky či informatiky, naopak to může být ve své podstatě způsob konzervativní. Je třeba se vrátit, leč každý návrat je více než jen kopírování a převzetí minulosti. Modernisté a avantgarda (také elitářská hnutí) měli naprostou pravdu, že náš svět je nový, jiný, že se mění celá civilizace atd.

Snažili se to hodnotné přenést z tradice do nové doby a my to nyní musíme znovu uchopit a nést dále. K tomu potřebujeme: a) znovu pochopit klasiku, b) reinterpretovat avantgardu a celý vývoj od zrodu romantismu (Goetha) po dnešek. Abychom pochopili, kam vskutku míříme, musíme pochopit, co se vlastně stalo! Klíčovou otázkou je, co se dělo s kulturou a tisíciletým odkazem kultury od 18. století ke dnešku -- a jak se ten impulz dále přenášel a kde ho máme uchopit, abychom ho mohli nést dále. Samozřejmě prvním předpokladem je vzdělání, znalost staré kultury. Kultura a umění, náboženství, filozofie atd. se nedějí v krátkých, půlstoletých intervalech, lze je pochopit jen v intervalech staletí a tisíciletí!!!

Potřebujeme novou antrolopologii, a novou filozofii vůbec, znovu promyslet, co nám říká o světě a o nás věda, jakou máme dnes filozofickou situaci (např. pragmatický obrat u Richarda Rortyho), jak jsme na tom s náboženstvím a rolí transcendence v životě atd. Krom toho si myslíme, že staré umění od dob antiky je stále aktuální, musí se brát v potaz, a to snad ještě více než umění staré pár desítek let. Umění staré pár desítek let se může za sto let ukázat ve skutečnosti příliš časové a mrtvé, zatímco skutečné umění žije staletí a z takového umění se teprve dá naučit a pochopit, co umění je a proč je tak zásadní. Diktát moderny, postmoderny a jejích trendů není už v ničem závazný, závazní jsme my a to, co s tím vším uděláme dál.

Rozmělnili jsme kde co, avšak velké umění, dané debatou věků, je aktuální vždy, je nutné jeho aktuálnost najít a tím se zapojit do diskuse. Tím, že hledáme jeho aktuálnost, umožňujeme naší době mít kořeny a nadčasový kontext, pochopit sebe samu jako smysluplnou, hlubokou, hodnou života. Jinak se naše vzdělanost a rozhled a způsob prožívání smrtelně omezí a zbarbarizuje. Je naší povinností najít aktuálnost tohoto umění, anebo o něm vůbec neučit, nezmiňovat se o něm a zapomenout na ně a začít dějiny lidstva např. od roku 1960. Nebylo by to snadné? Uvelebili jsme se v zápecí jistoty, že to, co máme, je to jediné nejlepší a nejpokrokovější, a přitom sedíme v divanu uprostřed jezera na tenké vrstvě ledu.

Boris Cvek a Jan Paul, Olomouc a Praha, září až prosinec 2010

Vytisknout