Česká televize: rozdíl mezi veřejným a soukromým

3. 12. 2010 / Jan Májíček

Mainstreamová média mají ze svého titulu v zásadě oslovovat většinu populace jazykem jednoduchých sdělení, de facto nepolemizovat s jejich začleněním ve společnosti a tím udržovat mocenské status quo, reflektují aktuální politické a společenské dění. To je jejich poslání. Občas přinesou nějakou „velkou událost“, která ovšem jen málokdy výrazně mění společenské klima. Sama o sobě jsou to média každodenního života pro většinu lidí.

Alternativní média naopak přinášejí marginalizované či marginální úhly pohledu, provokativní a alternativní pohled na aktuální dění a zasazování událostí do jiného kontextu, než jak to činí mainstream. Alternativní média také mainstream obviňují z přílišného podléhání obecně přijímaného rámování událostí, ať vytvářeného politiky nebo nejrůznějšími odborníky. Ne všichni občané ale chtějí zpochybňovat logiku běhu dějin, přemýšlet o tom, který rámec událostí je ten správný a kterou interpretaci akceptovat. Odtud přirozeně jiný, okrajový vliv alternativních médií.

V kontextu debaty o České televizi se hodí druhá rozlišovací dvojice: veřejnoprávní a soukromé. Veřejná služba versus služba zisku. U soukromého elektronického média rozhoduje zájem vlastníka a ten je, jako u každé soukromé společnosti, vydělat. Co bude podporovat sledovanost a prodávat reklamní čas a co je povinná úlitba tlaku odborných zástupců veřejnosti v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která dává licence (např. fakt, že i zábavná televize by měla vysílat zprávy), to se pak také vysílá. Musí se dodržet slib, daný v licenčních podmínkách.

Veřejnoprávní televize je sice nucena také reflektovat sledovanost a oslovování mainstreamového publika. Nesmí rezignovat na boj o "většinového" diváka, ale není to její primární a JEDINÝ úhel pohledu. Tedy pokud se z ní nemá stát jen klon té soukromé.

S formou vlastnictví souvisí také otázka, komu je ta která instituce odpovědná. Soukromá televize má svého vlastníka. Je odpovědná jemu. Samozřejmě nesmí porušovat zákony země, ve které působí. Ale kromě dopisů diváků, které přečte usměvavý moderátor v nějakém dopoledním okénku (a jsou to PR oddělením pečlivě připravené, "neškodné" dopisy, nikoliv reflexe toho, co doopravdy prošlo podatelnou...), je možnost "občanského" tlaku zdola na takovou instituci roven nule. S jednou výjimkou. Přepnout na jinou televizi. Volit budete mezi CocaColou a Pepsicolou. Pro kapitalistický princip dosahování zisku je divák zbožím, které se cynicky prodává reklamním agenturám. Těm soukromá televize slouží, podle jejich kritérií a podle jejich požadavků se chová. Ti, co "na to mají ", pak okupují reklamní prostor a ovlivňují tak mínění milionů lidí. Každý den deset minut lásky ke komerčnímu způsobu života.

Veřejný prostor a veřejná služba ale patří nám všem. Bez rozdílu názorů. Příklad: Vedle skupiny NE základnám, reprezentující zájem 70% občanů proti instalaci amerického radaru v Brdech, existovala i skupina PRO radar, verbalizující zájem vlády, zbrojního průmyslu a 30% příznivců radaru. Na tomto místě je třeba pohovořit o termínu proporcionalita, vyváženost. Bylo hledisko 70:30 dodrženo? Tak musí vždy znít otázka.

Ano, tehdy Česká televize selhala. Odpůrce dlouho margnizalizovala. Pomohlo to příznivcům radaru? Ne. Naopak. Hloupost a hysterie redaktora Rosího a ředitele zpravodajství ČT vůči "pochodu Neviditelných" ukázala nakonec názorně všem, kde se páše křivda a vedla k dodatečně personálnímu zemětřesení v redakci. Odvysíláním reportáže Luboše Rosího ČT tvrdě narušila svůj veřejnoprávní statut, komentoval to tehdy aktuálně Jan Čulík. "Veřejnoprávní televize nemá právo ve vysílání projevovat vlastní názor. Nechť se ČT poučí z praxe televize BBC. Pokud někdo Českou televizi kritizuje, je naprosto do nebe volajícím porušením všech veřejnoprávních pravidel, když se proti tomu ČT ve vysílání hájí. Reportéři veřejnoprávní televize mají povinnost referovat o kritice České televize naprosto neosobně, jako by šlo o nějakou úplně jinou organizaci." Samotná akce odpůrců se dostala do vysokoškolských učebnic mediální komunikace...

Česká televize i přes svá některá pochybení a škobrtnutí byla a je veřejnou službou. Ovšem není homogenní jednoslužbovou institucí, kterou je možné jako instituci hodnotit pouze podle jednoho kritéria (manipulativnost Rosího reportáže a hloupost Milana Fridricha). Plní daleko více rolí (hraná tvorba, dokument, kultura, sport, vzdělávání...) a obsluhuje bez jakýchkoliv výhrad řadu témat i ve zpravodajství. To tvoří konkrétní lidé a nelze "vylévat s vaničnou i dítě". Lidé, kteří zpravodajství připravují, nejsou jednolitá masa (zde se sluší připomenout nejčastější nálepku "pravičáci"), ačkoliv vystudovali podobné školy, mají podobné životní zkušenosti, pohybují se v podobném prostředí a jistě sdílí řadu postojů a stereotypů. Dalšími stereotypy jsou ovlivňování dnes a denně z konkurenčních komerčních médií.

Jako mluvčí Inciativy Ne základnám jsem se setkal opravdu s kdečím. Ale jen dva ilustrativní příklady setkání s nekvalitou práce redakce zpravodajství a aktuální publicistiky České televize. Prvním z nich byla neprofesionální, účelová snaha Lucie Komňacké natlačit Jana Tamáše do pozice, ve které by přiznal, že byť nepřímo, sloužíme ruským zájmům. Tamáš dokázal, že i jako netrénovaný velmi dobře ví, oč redaktorce jde... Tuto scénu si můžete vychutnat ve filmu Český mír. Mimochodem: na tento zpracováním veskrze vyvážený (70:30), nicméně svým celkovým vyzněním výrazně nevyváženě protiradarový film také přispěla ČT...

Druhým příkladem manipulativní práce byl výkon Karla Rožánka, který pořídil na organizační schůzce Iniciativy několik rozhovorů. Jeden také se mnou. Čtyři z pěti otázek směřoval na Iniciativu a problém radaru, pátou na obskurní případ ještě obskurnější postavy, jakou byl jeden mladý ultrastalinista. Kdysi jsem se k jeho případu vyjádřil tak, že nesouhlasím s jeho trestním stíháním. Píše sice věci, se kterými zásadně nesouhlasím, ale díky své naprosté společenské izolovanosti je neškodný a omezovat jeho svobodu slova je nebezpečný precedens. To byla moje argumentace dávno předtím, než se o nějakém radaru začalo vůbec mluvit. Redaktor Rožánek svou pátou otázku věnoval právě mladému stalinistovi a ze mě udělal jeho obhájce. Tak měl divák správně vědět, co za spolek to ty "Nezákladny" jsou: naivní humanisté a zapřísáhlí stalinisté.

Na druhou stranu se mnou při jedné z protestních akcí dělal rozhovor Jan Osůch, který velmi elegantně a inteligentně položil několik otázek, které byly k věci a demonstrovaly určitý přehled o situaci. Byl naprosto korektní. Stejně tak řada dalších.

Podle čeho tedy nakonec hodnotit Českou televizi? Podle hysterie Luboše Rosího, jedné editorem navedené Komňacké a jednoho Rožánka, sloužícího občas jako "embedded" na bojištích Iráku či Afghánistánu po boku a pod ochranou "elitních" vojáků Armády České republiky, kteří ho školili v kurzech pro válečné zpravodaje a krmí ho informacemi filtrovanými zpravodajským důstojníkem? Nebo podle Osůcha a "řady dalších"?

O dilematech "embedded" novinářů na bojištích bylo na internetu i v Britských listech popsáno mnoho stran. Jako zvláštní a problematické kategorii se jim věnuje i wikipedie. Z hlediska žurnalistické etiky je "embedded" působení velmi problematické, neb takto školení novináři mají strach informovat kriticky o té armádě, která je na bojišti chrání. A někdy dokonce přijmou její ideologii a její motivy k zabíjení "těch druhých". A z obrazovky se pak na místo termínu "okupační vojska" dozvídáme termín "spojenecké jednotky" i když Česko nebylo v koalici poslušných, místo označení "partyzánské jednotky" či sousloví "národně osvobozenecká armáda" se dozvídáme něco o teroristech. Neutrální označení "bojovník" se změní na hodnotící pojem "útočník", i když on svou vlastní zemi brání – před okupanty, které nikdo nezval a které třeba právě oněch 70% místních obyvatel v zemi nechce....

"Unembedded" žurnalistika je ale v podmínkách konfliktu vedeného laserem naváděnými bombami nesmírně riskantní, protože z výšky pěti kilometrů si vás bezpilotní bombardér může snadno splést s "nepřátelským bojovníkem"... Důsledky pak jsou fatální pro vás, nikoliv pro Predator. Naše vidění války je tak dnes formováno z devadesáti procent "embedded" novináři. Divíme se pak mainstreamovými postojům? Na místě je trpělivost a pedagogická vytrvalost při vysvětlování "alternativního" chápání událostí, odehrávajících se kdesi v pouštích zemí, o nichž nic, mimo toho, co nám profiltrují "embedded" novináři, nevíme. Poznání je cesta k dorozumění. I mezi aktivisty a novináři.

Veřejnoprávní televize se ze své podstaty a zákona musí zodpovídat veřejnému kontrolnímu orgánu. V našem případě Radě České televize. Nechci polemizovat o tom, jak moc delegovaná je tato veřejná kontrola, když je Rada ČT volena poslaneckou sněmovnou. To je jiná debata – o konci zastupitelské demokracie a rizicích té přímé (v prostředí majority kapitálu a zájmů nadnárodních korporací a jejich PR oddělení). Principiálně jde však o to, že stížnosti na porušení zákona mohou přicházet a Rada má povinnost se jimi zabývat.

U soukromé televize je regulace daleko volnější, pouze vymezena negativně – co vysílatel nesmí (Základní povinnosti provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání – paragrafy 31, 32 a následující zákona 231/2001 Sb.). Zákon říká, že povinností KAŽDÉHO vysílatele (tedy nejen ČT, ale i jakékoliv komerční televize) je zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním;    zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva;   zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení a nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě. To je nesmírně důležitý paragraf, ovšem i s přídomkem o "reálném postavení". Ukazuje totiž, že i soukromá televize zpravodajstvím a publicistikou MUSÍ plnit veřejnou službu a za nesplnění jí může RRTV uložit citelnou sankci. § 35 zákona 231/2001 Sb. pak dává (i aktivistům) právo na odpověď. RRTV, která je pověřena bdít nad dodržováním tohoto zákona, je správním orgánem státu a může za porušení zákona televizi udělit citelnou pokutu – až do výše několika milionů.

Oproti tomu "malé rady" (Rada ČT, Rada ČRo a Rada ČTK) pokutu udělit nemohou a jejich rozhodování je tak spíše symbolické, má ovšem pedagogický význam pro zaměstnance i vedení redakcí.

Osobně si myslím, že radní berou svou odměnu za funkci, i když je to směšná částka, neprávem. Důvodem je fakt, že v jen velmi malém množství případů rozhodují o porušení zákona a etických kodexů médií veřejné služby. Rady mají povinnost kontrolovat dodržování zákona a kodexů, i když si občan (koncesionář) nestěžuje. Nečiní tak, mnohdy z důvodu, že se cítí být jako "embedded" solidární s redaktory a reportéry, nebo je to moc složité, časově náročné a nevděčné práce za málo peněz. Třetím důvodem jsou ideologicko-politické rozdíly v chápání hodnot, neboť složení Rad kopíruje (nepsaným ale dodržovaným pravidlem) politicky poměrné zastoupení Sněmovny a tak se Rady stávají "malými Parlamenty" se vším všudy. Za situace, kdy vlády se opírají o přeběhlíky či většinu jednoho hlasu, je to věru nesnadné rozhodování v takto rozdělené společnosti. Rada Českého rozhlasu pod vedením aktivistky ODS Dany Jaklové například nedávno z důvodu "úspor" zrušila rutinní monitorování obsahu všech stanic... Radní tak nemají podle čeho dodržet literu zákona. V Parlamentu to při schvalování zprávy Rady o činnosti ČRo nevadí, protože zde má pravicová koalice většinu a Jaklovou chrání ODS.

Pokud má existovat nějaký efektivní tlak zdola, tak musí na Radu přicházet stovky a tisíce stížností na konkrétní porušení konkrétního paragrafu v konkrétním pořadu a tím porušení závazku veřejné mediální služby. Stížnosti na případné odmítnutí stížností Radou pak musí přijít do Parlamentu a nespokojení diváci musí útočit na své poslance. Oni jsou ti, kteří jim dali mandát.

Díky archivu vysílání pak musí každý kritik uvést přesnou minutáž, kde byla podle jeho názoru zpronevěřena role veřejnoprávního media, tedy objektivita a vyváženost podané informace. A měl by uvést i paragraf zákona či etického kodexu. Kritik by si ovšem měl nejdříve přečíst a pochopit řeč zákona i kodexu. Vnímat jejich všeobecnost. V tu chvíli je vše daleko subtilnější a relativnější. Rozhodování a formulování stížnosti těžší. Posuzování složitější. A ne vždy skončí "vítězstvím". Přesto je důležité.

Žijeme totiž ve společnosti, která se jen obtížně dokáže shodnout na hodnocení řady témat historie i současnosti. Je tunelování tunelováním, anebo nezvládnutým podnikatelským rizikem? Je daňová optimalizace legitimním způsobem chování podnikatele nebo zločinem daňového úniku? Má majitel či manažer podniku odpovědnost vůči životnímu prostředí, komunitě, zaměstnancům a jejich rodinám, nebo jen vůči zisku? Je třeba stavět dálnice nebo máme chodit pěšky? Byly popravy nacistických kolaborantů legitimním činem odplaty válkou zbědovaných občanů Protektorátu nebo zvůlí a zločinem občanů Československa? Bylo vysídlení Němců odplatou po válce za vysídlení Čechů po Mnichovu nebo rasovou mstou a genocidou? Byl Tiso nacistický zločinec nebo obhájce slovenské státnosti? Bylo období po roce 48 obdobím budování válkou zničené země nebo totalitou? Jsou a vždy byli všichni komunisté zločinci nebo ne? Jsou všichni Rusové okupanti či komunisté, nebo ne? Je dnes Rusko nepřítelem či nebezpečím pro demokracii, nebo ne? Byl Saddám Hussejn legitimně zvoleným prezidentem nezávislé země – člena OSN nebo tyran-uchvatitel, jehož svržení zahraničními intervenčními armádami a usmrcení jimi ustavenou loutkovou vládou bylo legitimní a vedlo k nastolení demokratické vlády? Byla válka v Iráku obranou demokracie nebo ropných zájmů USA a dalších zemí NATO? Byl Jan Žižka terorista středovku, vypalující celá města, nebo poctivý křesťanský aktivista a následovatel Ježíše z Nazaretu, legitimními prostředky své doby bojující proti tyranii zkorumpované katolické církve?

Jak zachovat vyváženost a objektivitu, když kritéria hodnocení jsou nezřídka subjektivní, jsou historicky či politicky podmíněná a jsou dodnes příčinou vášnivých diskuzí? A Česká televize má dělat rozhodčího? Na základě čeho, když pravidla hodnocení nedávné minulosti jsou mnohdy výsledkem rozdílu několika hlasů ve sněmovně? Nezbývá, než některými pořady naštvat jedny aktivisty a druhými pořady zase jiné. Problémem je, když začnou nadávat všichni naráz... Pak se hroutí ředitelé, paláce i vlády.

Je naprosto chybnou strategií vyzývat k neplacení koncesionářských poplatků, uvažovat o bojkotu ČT a dalších podobných věcech. Jednak neexistuje síla, která by něco takového prosadila. Neexistuje ani chuť ji hledat. Druhak existuje reálná hrozba, že by se této naivní černobílé iniciativy mohla chytit pravice, pro níž by bylo zrušení koncesionářských poplatků zásadním krokem k jejímu vytouženému cíli: znevěrohodnění, postupé marginalizaci, nakonec likvidaci a privatizaci ČT. Respektive veškeré veřejné služby – pod praporem neoliberálního dogmatu, že co dělá stát, špatně dělá. A trh rozhodne. Ano, zpravodajství ČT často "nestojí za nic". I jeho přizpůsobování se bulváru, neinformování o poměrně důležitých zprávách z regionu (např. v den oznámení výsledků slovenských voleb do místních zastupitelstev nebylo v Událostech o tom, jak dopadly, ani slovo) je na můj vlastní vkus až příliš mnoho. Ale to opět znamená jediné: lhostejnost či rezignace koncesionářů. Radní nedostávají dostatek kvalifikovaných stížností na nízkou úroveň zpravodajství. Až přijde za měsíc pár tisíc kvalitně odargumentovaných stížností na konkrétní prohřešky konkrétních redaktorů, potom už to bude něco jiného.

Pokud by došlo k vyhladovění a postátnění České televize tak, jak se to stalo nyní na Slovensku či dokonce k privatizaci ČT, tak bychom mohli dát sbohem pořadům, jako je Divadlo žije, Hotel Insomnia, magazín Q, Kultura.cz . Mohli bychom dát sbohem nejrůznějším nezávislým či nekomerčním evropským a světovým filmům na ČT 1 i ČT2, méně atraktivním sportům na ČT4 či celému spektru dokumentů a publicistických pořadů, pořadů pro děti atd. To vše nesouvisí s nekvalitou a aktivismem několika mála redaktorů zpravodajství, ale souvisí to vše s naplňováním veřejné mediální služby  Českou televizí. A souvisí to s celospolečenskou potřebou takovéto služby.

Aktivisté, stejně jako všichni ostatní diváci České televize, by se měli brát za to, aby zpravodajství a aktuální politická publicistika za něco stály. Ten jeden poslaný dopis či podepsaný e-mail a trocha času věnovaná popisu protestu za to stojí.

Před aktivisty hnutí Ne základnám je navíc řada konkrétní práce, ať už se to týká nového protiraketového systému či strategické koncepce NATO. A dalších témat je spousta: asociální vládní reformy, klimatické změny, boj proti sílícímu rasismu a xenofobii v české společnosti atp. Než vymýšlet jak vytrestat ČT za chyby minulosti měli bychom se soustředit na ony výše zmíněné, opravdu důležité problémy. Třeba zjistíme, že pro mnoho z těchto témat najdeme v České televizi spojence, neboť plně odpovídají tomu, co by měla Česká televize dělat a co jí zákon ukládá dělat. Třeba zjistíme, že už nebude třeba ani pochodu Neviditelných, ale že zpravodajství České televize s novým ředitelem redakce a novým šéfredaktorem nebude od ledna 2011 tak lhostejné k tomu, co si myslí nemalá část veřejnosti. Stížnosti z minulosti už vedly k některým personálním změnám a k dalším dojde zanedlouho. V souvislosti s rozsáhlými programovými změnami, které už jsou schválené a jejich realizace nastane po Novém roce. Rozhodně naším hlavním problémem zůstávají náckové nebo Vondrův militarismus a nikoli Kouňacká s Rosím.

Autor je mluvčím Iniciativy Ne základnám

Vytisknout