Klášter

3. 12. 2010 / Jaroslav Hutka

Klášter Náklaďák zastavil v nějaké ulici a z prvního patra nade mnou vyhlídla blonďatá holka. Ležel jsem na korbě na dekách s baťohem pod hlavou a nemohlo mi být líp. Náklaďák mě sebral na začátku okresky a pak jsme pořád jeli nějakými lesy a já si v závětří kabiny pokuřoval a stěny vzduchu mi braly modrej kouř po kouskách, a tak se mi vybavily ty Leonardovy vzduchový proudy a byl sem odpočatej a všemu sem rozuměl, ale vůbec mi na tom nezáleželo. Teď byl taky klid a cejtil sem se jak v dětský ohrádce, a tak sem na tu holku zamával a ona mi taky zamávala a koukala na mě a já koukal po opadané omítce a najednou to začalo už bejt nějaký divný. Začal sem si přehazovat nohy a leželo se mi nepohodlně a ona furt na mě koukala a už mě to začalo štvát. Najednou z kabiny vylít řidič jak čertík a zařval: "Sakra, sme na místě!" a zase zalít okýnkem dovnitř. Vyhodil sem batoh na chodník a spadnul za ním a upaloval pryč a na zádech mě lechtal pohled tý holky a kluci už byli na fleku, a tak sme dali krok kamsi dál.

Za městem nás nějaký holky zasazený a rostoucí v kedlubnovým poli podezřívaly otázkama, esli máme paruky, a tak sme jim sprostě vynadali, protože byly zrovna takový jako ti ostatní, co věděli, že nemáme, ale nějak jim to do toho jejich pitomýho mozku nechtělo líst. Všecky byly opálené na krku jak ještěrky a voněly hlínou, a tak sme jim nakonec odpustili. Silnice se táhla po vlnité krajině, kde u kraje silnice v hromadách stěrku rostly takové fialové hebké květy,které zdálky vypadaly jako inkoustem nasáklá mlha. Sem tam trčel z krajiny jehličnatej strom, vždycky z jedné strany ošlehanej větrem. Byla to prostydlá pohraniční krajina a vítr měl ještě takovou syrovou vůni a byl čistej a zdravej a bez zábran foukal i skrz nás. Chvíli pršelo, a tak sme se schovali pod jeden takovej osamělej strom, a než stačil promoknout, déšt už byl zase pryč a tráva se třpytila a omývala nám zaprášené boty a my na strom společně čůrali a vylezlo slunko a taky bylo takové syrové.

Už ani nevím, jak dlouho sme byli na cestě, ale připadalo mi to jako věčnost a celou tu dobu byly kolem nás lesy a památky a zajímavý lidi a rána a večery u ohníčku a občas déšť, a ostatní věci nám byly naprosto lhostejné. Včera jsme se ubytovali v jednom opuštěnym baráku s rozbitejma oknama a rozbitejma kamnama a vykradenou tmavou půdou vonící po prachu a v koutě první místnosti byli nastěhovaní rezaví mravenci. Hodili sme jim tam cukr a pak na ně stříkali benzin a zapalovali a zamačkávali zapalovačem. Kroutili sebou a mrskali a na podlaze nakreslilo slunce proužek teplého světla a ti mravenci, co tam zůstali ležet, byli ještě rezavější a my si připadali jako vítězové a uspokojili sme svoji nenávist z dětství, kdy rezavý mravenec je úhlavní nepřítel. Ráno se mravenci už neukázali a nechali tam své kolegy ležet mrtvé, a tak sme je nenáviděli ještě víc. Ty živý.

Vesnička měla pár německejch opuštěnejch baráčků a nad tím stál barokní klášter s dřevěnejma varhanama a vypadal mohutně a jako by zakončoval veškerou mnohoobraznost krajiny; byla to masa, ke které se všechno obracelo, a alespoň pro mě to nacházelo teprve tady smysl. Kousek dál byl starej zarostlej hřbitov s pískovcovejma pomníkama popsanejma švabachem a na jednom tom převráceným se udělalo jezírko průzračné vody a těsně pod hladinou ležely bílý křemínky a některý byly podbarvený něčím červeným, co se otíralo o prsty, a potom se mi na ukazováčku třpytila kapka a třpytila se zrovna tak syrově, jako to slunce, co se už chystalo zapadat. Tady měli mnichové jistě políčko a v zákrutu cesty, co kličkovala mezi suchými loukami, byl převrácenej patník s letopočtem 1547. Pak sem se zved a šel ke klášteru a chtěl si ho prohlídnout, dokud je světlo. Zdvíhal se k nebi, pevnej jako skála a chtěl na mě pořád padat a z jedné strany byl buldozérama oloupanej o ostatní budovy, ale pořád byl pevnej jak skála, i když už byl jenom sám a začínal se mi už pomalu ztrácet v soumraku, a najednou už nebyl pevnej jak skála a už to byl jen pískovcovej přelud, kterej už se ani na mě nepokládal.

Vedle něj stála stará lípa a spolu k sobě patřily jako hudba a posluchač a jeden bez druhýho by jistě neexistovaly a tím čistým vzduchem byly k sobě srostlý neviditelnejma rukama a byly srostlí s tím vším okolo. Vlezl sem si do dutiny tý lípy a koukal na šíleně vysokou průčelní stěnu s rozsáhlým reliéfem a cítil, že ta lípa pamatovala ještě gotický kostel a husity, byla taková umakaná těma věkama a tady sem teprv cejtil všechny ty doby, co špatní i dobří spisovatelé a malíři úplně zničili. Škvírou sem viděl kousek erbu a opadanou omítku, která vypadala spíš jako jizvy po střelách z mušket, a pod tím se míhaly žluté pískovcové kvádry a kolem nich zářila červená omítka, skoro už černá. Stěnu a všechno její dění a vyprávění a vědění a vidění a živost zakončoval trojúhelník štítu a celá stavba se zdála nezřítitelná a nad vším byla tmavá modř a měl sem dojem, že se jí prozobávají hvězdy.

Běžel sem k rybníku a tráva už začínala svůj večerní rozhovor a od kláštera tekl potůček zarostlý lopouny. Tekl ze studánky obklopené bajkami o zdraví a kráse, ale když sem to všechno odečetl, tak tam byla krásná průzračná voda a na dně se zubily červené rezavé plechovky, a když sem z neviditelné hladiny usrkával, začal sem ztrácet půdu pod nohama a pocit gravitace. Kolem rybníka se točila silnice okrajkovaná černobílými patníky a sedl sem si do škváry, mezi tu fialovou mlhu, která teď začala kolem sebe vydávat zář, a takové jakoby neviditelné provazy mě táhly přes rybník ke klášteru, kterej si pohodlně seděl a oddychoval a odfukoval od sebe páru, která šla z lesů. Připomínalo mi to zmatení myslí po všech těch obdobích čistých slohů a jak nejednou lidi nevěděli jak dál, ale uměli už počítat a myslet a najednou se toho lekli a sešli potom z cesty a ten klášter se mi zdál posledním patníkem na tý široký, ale ztrácející se cestě lidiček. Lidi nějak nevěděli jak dál, a tak se rozběhli po krajině a bloudí po ní a volají a křičí a neslyší se, a když se potkávají, tak si nerozumí, nebo se zase moc milují a nevidí se a ničemu už nerozumí a improvizují svý lidství. Snad u toho patníku zahlídli svou moc porážet všechno, co jim stojí v cestě, a řekli si, že cesta může být všechno, a tak šli všechno porážet a podmaňovat a najednou zůstávali sami v krajině, někdy jich bylo víc a potom bloudili a chodili dokola a občas někdo narazil na starou cestu, a tak po ní šel, ale potom taky umřel, aniž někam došel.

Zeměkoule je veliká matka, jejíž děti zdivočely, protože je začala rozmazlovat, a když si toho všimla, dětičky už si tvrdošíjně vydupávaly své vydobyté právo a nikdo už si nepamatuje proč, ale najednou si nerozuměli. Dítě zmatené, osamocené, s potřebou ověřit si sebe sama tápe v cizím světě, bez lásky a úcty jen se svým strachem o sebe a o to okolní, protože neví odkud vítr vane a proč a jestli je to vítr, a není návratu, pořád mu bude něco chybět a kolem sebe bude mít plno bílejch míst. Snad při umírání, při návratu ke svojí matce trochu pochopí, ale nemá už sílu zvrátit ten omyl, omluvit se všem, co kolem něj k večeru dýchalo, a on už si vařil polívku a vzal si župan, aby mu nebyla zima, a neslyšel a neviděl a měl hlad a ani neuvažoval, proč má ten hlad a jestli je to ten pravej hlad, a proti těm dýchajícím ústům večera se ohradil čtyřmi stěnami. Snad teď to všechno vidí, kdy to nemůže vyslovit, nemůže říct, že teď je zase synem své matky. Teď už nad ním drží ochrannou ruku smrt a ta mu vzala slova, jen oči vědí, ale okolní očím nevěří, neměli nikdy důvod věřit, jenom je obchází neznámý strach. Tak si žijí a umírají všichni sobě odcizeni a snad jednou někdo přijde k zapomenutému ramenu řeky v neposkvrněném zákoutí, pozná, odkud řeka bere sílu, snad tady vzplane ta stará jiskérka a ten člověk pochopí, a snad začne na kopci, obklopen posměchem druhých, stavět loď. Opřel sem se rukama do sypkého štěrku a vstal. Byla už tma a koukal sem na hvězdy, který sou vlastně planety a měl sem jistotu, že nikde není taková zem jako tady, že je to všude jiné a že jsou vlastně nekonečné možnosti. Šel jsem pomalu k našemu baráčku a v rybníku se ty planety zrcadlily a propadaly na druhou stranu zeměkoule a občas je rybička, co vyskočila nad hladinu, zase poslala zpátky na oblohu, kde není nahoře ani dole. Z ničeho nic se ze tmy vynořily dvě postavy. Ona seděla na patníku a on pod ní a kouřili.

"Čekáte na stopa?"

Holka kejvla hlavou, nebo sem měl alespoň dojem, že jo.

"Jestli chcete, poďte se mnou. Máme bejvák."

"Dík ale jedem dál. Krapet to tady stojí za hovno," říkal hoch a holka mu zastavila ruku ve vlasech. Vzádu se zvedly k nebi dva pruhy světla a pak na nás posvítily. Ještě svítily dlouho a měl sem dojem, jako by auto vůbec nejelo. Potom bylo tady a oni zamávali a nasedli a jeli dál. Beze slova. Po silnici odjížděla dvě červená světýlka. Šel sem domů a nějak se mi ulevilo. Přidal sem do kroku a potom utíkal a cítil sem, jak mi plandaj vlasy, a dostal sem krutý hlad.

1964

Vytisknout