Zpráva o kolonoskopii a jedné pražské nemocnici

2. 12. 2010

Na počátku byla obávaná kolonoskopie, o níž mohu říci diskrétně jen tolik: ve světle hrozivých statistik o počtu přibývajících karcinomů tlustého střeva je třeba se jí nebát, pokud vznikne jakékoliv podezření. Je to jediná metoda, která může onemocnění odhalit, protože všechna ostatní vyšetření jsou jen orientační. Navíc se provádí velmi kulturně, šetří lidskou důstojnost a provádí se pod analgetickou clonou. To je také první poznatek z mé nemocniční anabáze: úkony víceméně rutinního technického rázu mají tu nejvyšší úroveň a možná rizika (např. obávanou perforaci střevní stěny) snižují na minimum.

Horší jsou aspekty lidské a logistické, octnete-li se z jakéhokoliv důvodu v „systému“. Měla jsem tu smůlu, že jsem musela zůstat na pozorování, takže jsem pozorovala též. Všimla jsem si následujících, myslím si, že dost závažných skutečností. V momentě, kdy vstoupíte do zavedených provozů, musíte počítat s tím, že si vás lékaři budou přehazovat jako horký brambor, takže nevíte, kdo je vlastně váš „ošetřující lékař“. Pochopitelně se střídají ve směnách a dokumentaci si předávají. Jenže jako ve všech oborech, kde neexistují jednoznačné „pravdy“ a velkou úlohu hraje odborný názor jednoho každého, může docházet k paradoxním situacím, a to i za předpokladu, že jsou všichni svědomití a fundovaní (také ne vždy, samozřejmě) a všichni mají v provozu stejnou pravomoc prosadit svá řešení. Navíc, máte-li chorob víc, je vždy těžké rozhodnout, která z nich svízel způsobila. Ukazatelům možných chorob se říká markery a jedním z nich je tzv. celkový reaktivní protein (CRP, dříve se praktikovala tzv. sedimentace), jehož zvýšení může poukazovat na přítomnost nějakého zánětu, laicky řečeno (není to až tak jednoduché). Můj blahoslavený CRP skutečně druhý den po výkonu trochu povyskočil a bystrá lékařka rozhodla, že by mohlo jít o tzv. syndrom koagulovaného střeva a nasadila antibiotika, patrně jako prevenci dalších možných komplikací. Významné rozhodnutí, na něž má jistě každý odborník právo! Poté lékařka opustila službu, další odborník naštěstí verdikt akceptoval (taky byla sobota a neděle) a pokračoval v léčbě. V pondělí ovšem nastal obrat, neboť další „ošetřující lékařka“ považovala diagnózu za suspektní (nebo neměla kolegyni ráda?) a léčbu zastavila, bez ohledu na to, že nebyl ani splněn nárok na minimální dobu aplikace antibiotika. Jistě, odborník má na to právo, ale co pacient? Komu má věřit a jak se má nebát nesprávných rozhodnutí? A to není ještě konec.

Protože jsem jako každý normální pacient chtěla být co nejdříve propuštěna, zeptala jsem se následujícího dne na výši svého kontrolního CRP. Byl nižší, ale nijak splendidní. Jaké pak bylo mé překvapení, ba zděšení, když mne přišla paní doktorka propustit! Zeptala jsem se nevinně, nic zlého netuše, a dostalo se mi informace o zcela normálních parametrech. Inu, nebyla jsem zticha, takže ve zprávě nakonec byla reálná výše. Ale! Ani slovo o intermezzu s uvedenou diagnózou a užíváním antibiotik, která si v infuzích užily všechny sestry, neboť hledaly mé žíly téměř marně. Napadlo by někoho, že zdravotnickou dokumentaci bude někdo manipulovat? A proč? Mne tedy na posledním místě!

První závěr: Lze pochopit, že se lékaři musí ve službách střídat. Ale pokud někdo z nich zahájí nějakou léčbu, měla by být asi dokončena bez ohledu na to, že názory se mohou různit. Jinými slovy, profesní rivalita by měla být upozaděna ve prospěch pacienta. Jak banální! (Mimochodem informace o užívání antibiotik je jistě dost závažná zejména v případě chronických nefritid apod. Každý odborník to pochopitelně ví.)

Druhý závěr: Lze pochopit, že každý lékař si na svém pracovišti hledí budovat své postavení, k němuž patří jistě i vztah k daným úctyhodným profesorům. Velká vizita, kdy pan profesor předvede arogantní snahu učinit ze všech zúčastněných osoby snížené inteligence, jistě není to, co bychom si my pacienti (ale jistě ani jeho podřízení) přáli. Očekáváme lidský zájem, účast, vysokou profesionalitu a vhled.

Třetí závěr: Jsou v nemocnicích dvě skupiny žen, které z nich činí místa plná milosrdenství (!). Sestry a „ostatní personál“. Sedm dní, kdy jsem všechno pozorovala, jistě není tak moc, ale přesto si troufám tvrdit, že tyto kategorie jsou z odborného i lidského hlediska v naprostém pořádku (je jen otázka, jestli je v pořádku i jejich finanční ohodnocení!), včetně uklízeček, věčně (a asi i navěky) otrávených výpary z dezinfekčních prostředků. Ženy ukrajinské národnosti jsou kapitola sama pro sebe, protože si ještě dokážou vážit práce i dobrého slova.

Poslední závěr: Zdravá demokratická společnost si váží všech povolání, protože fungují trochu jako orgány v lidském těle. Budou-li hypertrofovat všechny orgány, které mají nějakou moc a dusit ty, které jsou provozně, tedy životně důležité, ale společensky budou ponižované či nějak upozaďované, pak lze jen očekávat ochromení všech životních funkcí. Takže, paciente, neočekávej zdraví v nezdravé společnosti a dělej všechno pro to, aby societa ozdravěla! Včetně defenestrace!

Vytisknout