Začneme mluvit o chudobě?

3. 12. 2010 / Immanuel Wallerstein

Slavné dny washingtonského konsenzu jsou už dlouho minulostí. Většina lidí na globálním Jihu nepocítila žádné zlepšení -- právě naopak -- a ve vzduchu začala viset vzpoura. Roku 1994 povstali neozapatisté v Chiapasu. Spojená sociální hnutí narušila roku 1999 v Seattle zasedání Světové obchodní organizace -- a ta se z toho dodnes nevzpamatovala. A v Porto Alegre zahájilo roku 2001 svou expanzivní životní dráhu Světové sociální fórum.

Když roku 1997 propukla takzvaná asijská finanční krize, která způsobila rozsáhlé hospodářské škody ve východní a jihovýchodní Asii a šířila se dál do Ruska, Brazílie a Argentiny, vytáhl IMF z kapsy svůj ošoupaný seznam požadavků podmiňujících jakoukoli pomoc postiženým zemím. Malajsie měla odvahu říci "děkuji, ne" a dostala se z potíží nejrychleji ze všech. Argentina byla ještě smělejší a nabídla, že splatí své dluhy v poměru 30 centů za dolar (jinak že nezaplatí vůbec nic).

Indonésie ovšem jho IMF přijala a krátce nato letitá a zdánlivě velmi stabilní Suhartova diktatura skončila lidovým povstáním. Tehdy začal na vedoucí činitele IMF doslova řvát nikdo menší než Henry Kissinger a v podstatě jim řekl, že jsou úplně stupidní. Pro světový kapitalismus a Spojené státy bylo důležitější udržet v Indonésii u moci spřáteleného diktátora než dodržovat pravidla washingtonského konsenzu. Ve svém památném novinovém komentáři Kissinger roku 1998 napsal, že IMF "jedná jako doktor specializovaný na příušnice, [který] se pokouší léčit jakoukoli nemoc pořád stejnou medicínou".

Poučení si z toho nejdřív vzala Světová banka, později také IMF. Když nutíte vlády, aby přijaly neoliberální formulky a řídily se jimi ve své politice (jako cenu za finanční pomoc, když se jim porouchají státní rozpočty), může to mít nepříjemné politické důsledky. Ukazuje se, že přece jen existují alternativy: může se vzbouřit lid.

Když pak praskla další bublina a svět se dostal do toho, čemu se dnes říká finanční krize roku 2007 nebo 2008, IMF prokázal dokonce ještě větší vnímavost vůči oněm nepřívětivým masám, které nevědí, kde je jejich místo. Co se nestalo: IMF objevil "chudobu". Nejenže ji objevil, dokonce se dal do nabízení programů, jež mají "omezit" rozsah chudoby na globálním Jihu. Stojí za to porozumět jejich logice.

IMF vydává elegantní čtvrtletník s názvem Finance & Development. Není určen profesionálním ekonomům, ale širšímu okruhu tvůrců politik, novinářů a podnikatelů. V čísle ze září 2010 je článek Roneyho Ramcharana, jehož titulek říká vše: "Nerovnost je neobhajitelná".

Rodney Ramcharan zastává funkci "vedoucího ekonoma" v africkém oddělení IMF. Říká nám -- to je nová linie IMF -- že "ekonomické politiky, jež se zaměřují pouze na průměrné míry růstu, by mohly být nebezpečně naivní". Velká nerovnost na globálním Jihu může "omezovat investice do fyzického a lidského kapitálu podporující růst a zesilovat volání po redistribuci, která může být neefektivní". Co je ale ještě horší, vysoká nerovnost "dává bohatým relativně silnější hlas slovo než méně homogenní většině". A to pak "může ještě dál zvětšovat asymetrii distribuce příjmů a způsobovat zkostnatění politického systému, což může dlouhodobě vést k ještě vážnějším politickým a ekonomickým důsledkům".

Zdá se, že IMF konečně vyslyšel Kissingera. Začaly mu dělat starosti jak nemyté masy, zejména v zemích s vysokou nerovností, tak jejich elity, jež také brzdí "pokrok", protože si chtějí zachovat moc nad nekvalifikovanou pracovní sílou.

Stal se IMF najednou mluvčím světové levice? Neblázněte. To, co chce IMF, stejně jako kultivovanější kapitalisté tohoto světa, je stabilnější systém, v němž budou panovat jejich tržní zájmy. To vyžaduje kroutit rukama elitám globálního Jihu (a dokonce i globálního Severu), aby se vzdaly trošky svých nečestně nabytých zisků v "chudinských" programech, jež usmíří dostatečně velkou část stále rostoucího zástupu chudých natolik, že ji přejde myšlenka na vzpouru.

Možná je příliš pozdě na to, aby tato strategie zabrala. Chaotické fluktuace jsou opravdu velmi silné. A "neobhajitelná nerovnost" roste každým dnem. Ale IMF a ti, koho zájmy IMF představuje, se o to nepřestanou pokoušet.

Immanuel Wallerstein je vedoucí výzkumný pracovník (Senior Research Scholar) na Yaleově univerzitě a autor knihy The Decline of American Power: The U.S. in a Chaotic World (New Press), v českém překladu Úpadek americké moci. USA v chaotickém světě (Sociologické nakladatelství).

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 294, 1.12.2010, z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout